Divadelní noviny > Festivaly

Malá velká inventura 2019 (No. 2)

Z šesti titulů druhého festivalového dne se mi podařilo zhlédnout trojici inscenací, jejichž stěžejním výrazovým prostředkem byla hudba. V případě poklidně plynoucího Šírání čirého jasného dne, vycházejícího ze střetnutí dvou barokních skladatelů, se stala vlastním tématem; zběsilé, avšak organické propojení hudby s projekcí a dervišským tancem v inscenaci Everywhen se následně postaralo o nekompromisní atak na divácké smysly a psychiku; večer uzavřel rapový muzikál Miss AmeriKa, ovšem zcela neplánovaně – šlo o náhradu za zrušené představení Constellations II. (Time for Sharing), rovněž od Spitfire Company.

Autorská inscenace Šírání čirého jasného dne studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU vystupujících pod hlavičkou souboru 8 lidí vznikla jakožto první vítězný rezidenční projekt exkluzivně pro Theatrum Kuks, festival barokního a barokem inspirovaného umění. V rámci Malé inventury se představení odehrálo ve zkušebně Studia Alta – Kuks to sice není, ale střešními okny do prostorné místnosti s trámovím proudilo přirozené světlo, což pomohlo alespoň trochu navodit atmosféru francouzského venkova 17. století. Nejprve se zdá, že je zaděláno na komorní příběh, jenž tvůrci převzali z literární předlohy Pascala Quignarda Všechna jitra světa. Je tam trochu ze Shafferova Amadea a trochu z Austenové Pýchy a předsudku (brilantní filmové zpracování od Joea Wrighta ostatně rovněž mistrně využívalo hudbu): po smrti manželky zůstává komponista Monsieur de Sainte-Colombe sám na výchovu svých dvou dcer, a když je zrovna pedantsky nedrezíruje ve zpěvu, uzavírá se před světem do své hudby. Poklidný běh venkovského života posléze naruší sebevědomý mladík Marain Marais, který by se od mistra rád učil, učitel a žák však narážejí na diametrálně odlišné představy o hudbě a kompozici i na vdavekchtivost dospívajících dcer…

Tvůrci ovšem nezapřou své „alternativní“ divadelní kořeny a příběh s nesporným dramatickým potenciálem bez okolků dekonstruují. Jakoby mimochodem do něj vkládají nejrůznější absurdní či nonsensové etudy (jedna z dcer například předvede klaunské číslo na téma nejrůznějších drastických smrtí prošpikované černým humorem), tok děje často přerušují dlouhými úvahami a monology postav a jednotlivé herecké akce natahují až k nesnesení – dívčiny tak notnou chvíli krájí cibuli či pojídají kompotované třešně, posel od krále se několik minut snaží získat pozornost variováním toho samého popěvku, Marain Marais se vyloupne z vnitřku klavíru ze světlého dřeva a dlouho jen potměšile zírá do publika. Situace a vztahy mezi postavami se rodí jen váhavě, z činností vykonávaných s až rituální posedlostí, z významných pohledů a z klidných, přesně načasovaných pohybů a gest. Inscenace je tak především zdařilou ukázkou režijního a hereckého umění nových tváří českého divadla, se kterými je podle všeho nutné počítat. A také pokornou oslavou hudby – živě hrají pedagog hudby na KALD DAMU Vratislav Šrámek na klavír a francouzská hudebnice Mélusine de Pas na violu da gamba, což je barokní nástroj podobný violoncellu. Hudba místy dokonce nahrazuje slova, kterým nezbývá, než se v jejím stínu na chvíli změnit ve znakovou řeč. Přesto jsem se neubránila dojmu, že k opravdu komplexnímu zážitku tu něco chybí – možná dotaženější dramaturgie, která by ohlídala občasnou rozbíhavost, kvůli níž byla nakonec jednotlivá čísla výraznější než celek.

Ze vzdušného, poklidného světa Šírání byli následně festivaloví diváci vrženi do temného, klaustrofobního světa jménem Everywhen, kdykoliv. Už při vstupu do sálu atakuje smysly příchozích 3D projekce, využívající třech projekčních ploch a ve velkém detailu zobrazující jakési rotující těleso, a ohlušující, jakoby nadzemská kosmická hudba. A pak se z lesklého baletizolu zvedne performerka Soňa Ferienčíková v dlouhé sukni a začne se po vzoru dervišských tanečníků točit kolem své osy. A nepřestane celých čtyřicet minut, dokud ji z obsesivní, takřka pudové rotace nevysvobodí potleskem milosrdní diváci (tedy my, kritici, protože i my umíme být milosrdní!). Je to posedlost, je to rituál, je to nezvratitelný koloběh dějin. Těleso (snad symbol oné nesmiřitelné síly jménem dějiny) se promění v bílou rotující hmotu evokující kost a z ní vyroste 3D fotografie matky svírající dítě v náručí, na niž je zpočátku příjemný pohled, jenže za chvíli se portrét objeví znovu a získává nestvůrné rysy: matčin obličej nyní pokrývají snímky za války hladovějících dětí… Z neustálého kroužení performerky, ze stále násilnější hudby a pokřivené projekce dokola variující tytéž obrazy se dělá až mdlo.

Zdá se to nemožné, ale Soně Ferienčíkové, Márii Júdové (projekce) a Alexandře Timpau (hudba) se podařilo prostřednictvím tohoto vpravdě minimalistického, ale výsostně syntetického tanečního divadla vyjádřit pocity stísněnosti a strachu, které budí neustále se opakující temné obrazy z dějin lidstva. A co víc, naznačit důvod, proč tomu tak je, proč se lidé neustále dopouštějí těch samých chyb, proč propadají ideologiím, které mají sice jiný název a jiné myšlenky, ale všechny ústí v teror. Trojice autorek vidí problém ve výchově, v tom, že se člověk vždy narodí do nějakého prostředí, které prosazuje jednu konkrétní vizi světa – a třeba zrovna tu pokřivenou. Proto ten postupně se znetvořující portrét ženy držící dítě, proto ten obsesivně se navracející motiv kosti: činy našich předků máme zapsané v DNA, a dějinné okamžiky jsou tedy neustále reprodukovány. Performerka však jako by se snažila z krutého koloběhu vymanit – zmítá sebou, dělá výpady rukama do prostoru a vyčerpaně se opět hrouží do sebe. Everywhen není pouhou ilustrací problému, ale také apelem ke změně.

V rapovém muzikálu s prvky stand-upu Miss AmeriKa shrnula tanečnice, choreografka, režisérka a spoluzakladatelka Spitfire Company Miřenka Čechová své zkušenosti a ambivalentní pocity z pobytu v New Yorku. Textový základ jí poskytla stejnojmenná kniha, již vydala v nakladatelství wo-men, hudbu pracující s nejrůznějšími hudebními styly 20. a 21. století složil Martin Tvrdý. V inscenaci se performerka vtěluje do svého alterega Mckenzie Tomski a prostřednictvím písňové koláže, jen velice skoupě doplněné o taneční prvky a spíše ilustrativní projekce, se zpovídá z tvrdého střetu amerického snu a každodenní reality přistěhovaleckého života v jedné z největších a nejdražších metropolí světa. Základní myšlenka projektu na mě působí v dnešní době popravdě dost naivně – americkému snu a následné deziluzi už se věnovalo tolik děl (prvně mi vytane na mysli Velký Gatsby, ale netýká se to jen klasiky – vzpomeňme seriál Sex ve městě a z písní třeba New York od Alicie Keys), že už snad ani není možné dodat nic nového.

Za hlavní devízu inscenace tak považuji hlavně básnické kvality písňových textů, kreativně propojujících češtinu a angličtinu. Miřenčin volný verš tepe jako ona slavná zalidněná metropole, z křehkého nadějného snění se propadá v hlubiny zoufalství a zase stoupá v nadějný nádech, který se však vzápětí mění ve vztek a spílání úspěšnějším jedincům, městu, i sobě samé. Paradoxní je, že nejdramatičtější na celé inscenaci jsou právě písně. Sama performerka, utápějící se v pološeru a přehlušená projekcí, působí vlastně víc jako zpěvačka než tanečnice či herečka – jako bychom byli na koncertě, jehož energie je však poněkud utlumená, už jen proto, že publikum sedí a nezná texty. Možná to způsobil přesun z Paláce Akropolis do Divadla Ponec, možná to bylo mým skeptickým postojem k tématu, ale ani velké – jak herecké, tak osobní – nasazení protagonistky mě strhnout nedokázalo. Jako bych sledovala nepříliš zdařilý videoklip na YouTube k opravdu dobré písni.

Nina Jacques: Šírání čirého jasného dne. Režie: Nina Jacques a Petr Erbes, scénografie: Karolína Kotrbová a Klára Fleková, produkce: Karolína Soukupová. Hrají: Maelane Auffray, Lucia Čižinská, Sebastian Jacques, Petr Kolman, Vratislav Šrámek a Mélusine de Pas. Premiéra 22. 8. 2018 v Theatru KUKS.

Soňa Ferienčíková, Mária Júdová a Alexandra Timpau: Everywhen. Tanec a koncept: Soňa Ferienčíková, vizuál a koncept: Mária Júdová, hudba a koncept: Alexandra Timpau, světelný design a technická spolupráce: Ints Plavnieks, pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová, technická podpora: Andrej Boleslavský, Constantine Nisidis, Sara Pinheiro a Matěj Šenkyřík, kostýmní spolupráce: Daniela Danielis, koprodukce: Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře a Štúdio 12 Bratislava. Premiéra: 12. 2. 2018 v Alfredu ve dvoře.

Spitfire Company: Miss AmeriKa. Koncept: Miřenka Čechová, Martin Tvrdý, hudba: Martin Tvrdý, text, a performance: Miřenka Čechová aka Mckenzie Tomski, fotografie: Vojtěch Brtnický, animace: Martin Tvrdý, komiks: Chin Yew, dramaturgie představení: Petr Boháč, dramaturgie textové předlohy: Barbora Baronová, režijní spolupráce: Jacquelyn de Villiers, světelný design: Karlos Šimek, výroba kostýmů Wonder Woman: Eva Judová, projektový manažer: Barbora Repická, produkce: Petra Hanzlíková, koproducent: Palác Akropolis. Premiéra 7. 5. 2018 v Paláci Akropolis.

///

Více na i-DN:

Malá inventura

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 22. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Malá velká inventura 2019 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ