Divadelní noviny > Festivaly

Malá velká inventura 2019 (No. 3)

Malá „velká“ inventura má letos několik programových linií. Jednou z nich je Nová krev na scéně. Nabízí čtyři produkce. Po Janě Anežky Kalivodové v úvodní den festivalu a Šírání čirého jasného dne ve čtvrtek nabídla včera Ve Venuši ve Švehlovce inscenaci Zápisky z volných chvil souboru říkajícího si Anna Klimešová & kolektiv. Poslední – čtvrtou – J+M pak můžete navštívit v neděli v 16 hodin v A studiu Rubín.

Jak z názvu souboru Anna Klimešová & kolektiv plyne, jde o projekt režisérky Anny Klimešové, toho času studentky magisterských studií na KALD DAMU. Inscenaci Zápisky z volných chvil vytvořila loni se spolužáky svého ročníku, premiéru měla přesně před rokem. Jde – podobně jako v případě čtvrtečního Šírání – o typickou ukázku školní práce, jež by neměla překročit práh školy. Splňuje zadání, snaživě až křečovitě ukazuje schopnosti, jež se účinkující ve škole naučili, a kam dospěli, ale chybí jí (i jim) to podstatné: důvod, proč je (a se) ukazovat, co těmito produkcemi chtějí studenti světu říci. Pedagog jim snadno může vytknout chyby, vidí schopnosti, jež předvedli, může pochválit snahu o komunikaci a jevištní přítomnost. Ale tomu podstatnému – být na jevišti sám za sebe a v případě autorské tvorby nejen tělem, ale i se svými postoji a názory – se studenti budou muset ještě učit, nechtějí-li se stát jen malíři pokojů. A i pro tuto disciplínu se budou muset ještě hodně co činit.

Ale abych nemluvil obecně. V případě Zápisků sledujeme trojici herců – Martina Belianského, Kateřinu Císařovou a Anitu Gregorec – a hudebníka hrajícího na cimbál a občas na zobcovou flétnu, kteří se snaží o jakési atmosférotvorné představení, přenášející na rituálně působící čtvercové jeviště (diváci sedí ze dvou stran) japonskou středověkou literaturu. Texty jsou inspirované důvěrnými sešity dvorní dámy Sei Šónagon (konec 10. století) a zápisky poustevníka Kamo no Čómeie (13. století). Doplněné jsou však i o současné, zřejmě z pera autorky a režisérky. Herci v úvodu přivítají diváky slovy, že jsou rádi, že se setkáváme, ale jako by je – nás – nevnímali. Bez ohledu na reakce, bez ohledu na situace, vytvářejí různé „poetické rituály“. Mechanicky předvádějí naučené situace a choreografie, odříkávají monology, vedou dialogy, tančí sólová čísla i skupinová, vesměs s doprovodem cimbálu a s využitím řady rekvizit, jež vytahují ze zásuvek připravených na stranách pod jevištěm (autorku jednoduché a přitom praktické scény Vendulu Bělochovou je třeba pochválit). Dokonce i sami pod jeviště vklouznou a vylezou propadlem uprostřed (a naopak). Ale je to v podstatě jedno. Vše je příliš „vymyšlené“, formální, umělé.

Inscenaci vévodí monotónní rytmus a prázdnota slovního projevu. Všeliké snažení se míjí účinkem. Texty jen stěží překonávají čtvercovou rampu, pohybové vzorce se opakují, práce s tělem je nevynalézavá. Stejně tak kostýmy a rekvizity. Ilustrují snahu, ale nenaplňují dění. Jedině snad nejmenovaný hudebník (za autory hudby uvádí program tři osoby – Matouš Hejl, Michal Cáb, Michal Grombiřík) udržuje jakés takés napětí. Neustálým preludováním na cimbál vytváří příjemnou „newageovou“ atmosféru, kterou oživuje mírnými hudebními vtípky na zobcovou flétnu, komentujícími některé situace.

Po hodině pohybových variací, poetizujících textů a malebných situací představení končí. Herci přes celé jeviště prostřou bílý obrus, vytáhnou příbory, talíře a velké číše, které naplní červeným vínem. A divákům opět oznámí, jak jsou rádi, že jsme společně strávili tyto chvíle. Slovy tak sdělují své přání, jež předchozí dění ale nestvrdilo.

Rozumím této snaze o divadlo-setkání, divadlo-rituál, ale takto mechanicky svaté divadlo, jak o něm píše Peter Brook a jakým zřejmě byli tvůrci ovlivněni (choreograf Tomáš Wortner má údajně „bohaté zkušenosti“ z Grotowski institutu, kde se zaměřoval především na práci s tělem a hledání zdrojů pohybového výrazu), nevznikne. Je k němu třeba mnohem větší osobní nasazení, profesní dovednost a – ač se to nezdá – odvaha komunikovat, vášnivě se oddat vybranému tématu a textu a skrze své přesvědčení diváky oslovit. Japonská středověká poetika jistě může být dobrým výchozím zdrojem. Ovšem jen oním startovacím bodem, z něhož musí vyrůst něco v tu chvíli jedinečného, bytostného, fascinujícího. Jinak divadlo ztrácí smysl a my si můžeme ony texty číst v soukromí domovů, prohlížet japonské dřevomalby na internetu a hudbu pouštět z mp3.

Nepochybuju, že i tak se našli či najdou diváci, kteří této podobě divadla podlehnou a budou jeho křehkostí osloveni. Takové však dojme i malé dítě hrající si na pískovišti. Umělcům musí jít o víc. Jen když prýští, má nová krev na jevišti smysl. V této inscenaci však ukápla krve sotva kapka. A už vůbec ne nové.

Anna Klimešová & kol.: Zápisky z volných chvil. Režie: Anna Klimešová, dramaturgie: Klára Fleková, výprava: Vendula Bělochová, hudba: Matouš Hejl, Michal Cáb, Michal Grombiřík, pohybová spolupráce: Tomáš Wortner. Premiéra 23. 2. 2018. Psáno z uvedení ve Venuši ve Švehlovce v rámci festivalu Malá inventura 22. 2. 2019.

///

Více na i-DN:

Malá inventura

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 23. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Malá velká inventura 2019 (No. 3)

1. Markéta Pilná

   

   Vážený pane Hulče,

   obracíme se na Vás na základě Vašeho příspěvku „Malá velká inventura 2019 (No. 3)“ na internetových stránkách Divadelních novin, který v nás po přečtení vzbudil mnoho otázek a neodkladný pocit, že bude nutné s Vámi vstoupit do dialogu. Veřejně jste publikoval článek, který poměrně razantně vyjadřuje pochyby nad představením režisérky Anny Klimešové „Zápisky z volných chvil“, dotýkáte se v něm ale obecně tvorby současných mladých tvůrců.
   Ve svém článku jste se dopustil několika faktických chyb, které také přispívají k pocitu rozčarování nad vaším rychlým a poměrně razantním soudem. Dovolte tedy, abychom na úvod uvedli pár upřesnění – soubor “Anna Klimešová & kolektiv” neexistuje, je to pouze způsob, který je na současné alternativní scéně poměrně hojně využíván pro projekty, které vznikají metodou „devised“, v úzké spolupráci všech členů tvůrčího týmu. Neříká nic jiného než to, že pod vedením Anny Klimešové se jedná o bytostně autorské dílo celého kolektivu. S tím možná souvisí i podivná úvaha nad kvalitou autorských textů, které podle vás “jen stěží překonávají čtvercovou rampu”, a které „vycházejí zřejmě z pera autorky a režisérky“. Vzbuzuje to dojem, že herci pravděpodobně ničím nepřispěli a vše nepovedené jde tedy na vrub komunikace neschopné a profesně nezdatné režisérky.

   Celý text se jen velmi těžko vstřebává zejména proto, že vychází z poměrně autoritativní pozice někoho, kdo se domnívá, že je strážcem kvality současného moderního a živého divadla, které je potřeba ochránit před neumětelstvím a bezzubostí nastupující generace. Předpovídáte studentům jejich budoucnost s předem tak intenzivně předpojatým názorem, že se s ním dá jen velmi těžko polemizovat a vést dialog. Tím do určité míry umrtvujete jakýkoliv pokus o sdílení či vzájemné porozumění.

   Přitom váš text podněcuje nesmírně zajímavé otázky – jak vstoupit do tohoto světa, jak DIVADELNĚ zformulovat své názory a dotknout se svého diváka. Bylo by možná zajímavé se namísto pouhého negativního konstatování ptát PROČ. Souhlasíme s tím, že divadlo nelze dělat bez vášně a osobního nasazení (minimálně v kategorii seriózních, umělecky ambiciózních projektů). Je to tak náročná a intimní disciplína, že skoro automaticky vyřadí každého, kdo tuto mimořádnou emoční a intelektuální investici není ochoten udělat. Nebylo by možné se spíš ptát, jak se tato investice dnes projevuje? Co dnešní mladou generaci zajímá, jaká témata si vybírá, k jakému divadelnímu jazyku směřuje? Arbitrární stanovisko, že „něco je špatně“, je možná legitimním konstatováním zklamaného diváka. Intelektuálně ani umělecky nás však nikam neposouvá.

   Zvláštním způsobem jste zasáhl mnohem širší okruh mladých tvůrců než jen samotné autory Zápisků z volných chvil. Váš komentář vzbudil jistý druh paniky, a s trochou nadsázky i strach z principiálního neporozumění.

   Jak už bylo zmíněno, otázky, které z vašeho článku vyplývají, jsou pro nás zcela zásadní. Jak předat něco ze sebe? Jak sdílet svá témata ve světě, který už je sám o sobě tak přehlcený a ukřičený? Není možná čas na to se ztišit? Není i toto svého druhu politický postoj? Jistě se můžeme dohadovat, zda zdařilý, možná je často projeven s kolísavými výsledky, ale je zavádějící tvrdit, že by se jednalo o pouhý projev pohodlí. Zarážející je i Vaše formulace, že si „scénografie Venduly Bělochové zaslouží pochvalu“. Je opravdu kritik někým, kdo rozdává pochvaly a černé puntíky? Tímto patronizujícím diskursem se stavíte do pozice někoho, kdo si zasloužil tyto hodnotící soudy vynášet.

   Jedná se o příliš ambiciózní představu, že psaní pro periodikum s určitou čtenářskou základnou také vyžaduje angažovanost a tvůrčí poctivost? S takovou funkcí totiž jistě přichází i zodpovědnost. Mé názory jsou čtené, má slova mají váhu, mé analýzy mohou formovat diskurs. Trvat na prvním pohledu, prvotním (emocionálně zabarveném) dojmu je samozřejmě možné, ale hodí se možná tak k pivu. Pokud vyžadujete od mladých tvůrců bytostně angažovaný, principiální a nekompromisní přístup k tvorbě, mohla by možná i z Vašeho textu prýštit určitá snaha o dosažení plného dialogu. Věříme, že je nejen možné, ale i nutné se vzájemně od sebe učit, naslouchat si a obohacovat se. Protože pak se snadno může stát, že z rozezleného rychlokvašného postoje na jedné straně vytryskne na straně druhé jen rozezlené a rychlokvašné nepochopení. Vzájemné pohrdání pak nezná konce.

   Určitá nezkušenost a neobratnost je do určité míry přirozenou součástí začínajícího tvůrce. Zrodit se jako génius je nejenže jevem vzácným, ale ještě k tomu předpokládá, že takový člověk nepotřebuje určitý čas, dobu zrání, nekonečné hodiny zkoušení, vzájemné diskuze a postupné osahávání si světa, do kterého byl vržen.

   Možná nejsme generace prýštící krve, která současný divadelní svět mocně ohodí svými krvácejícími ranami. Ale není možná právě toto komunikační nástroj doby, která už svým způsobem minula? Není čas hledat výrazy nové?
   Je problematické vyjadřovat se plošně za celou generaci, jelikož se dá jen velmi těžko definovat, kdo přesně tuto generaci tvoří. Jsme si vědomi, že jsme také určitým způsobem formováni vlastním vzděláním, životními zkušenostmi a tím, s kým se stýkáme a intelektuálně konfrontujeme. Pevně však věříme ve svět, ve kterém panuje otevřenost, touha po tom se zlepšit, poučit se a poctivě dychtit po novém poznání.

   S pozdravem,
   studenti Ateliéru autorského divadla KALD DAMU

   16.05.2019 (18.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Vážení studenti KALD-u,
   máte pravdu, umění je především dialog a vy do něj budete vstupovat celý svůj profesní život. A budete se setkávat s různými ohlasy, od přátel, pedagogů a kolegů v podstatě vždy pozitivními. A kritika je tu od toho, aby nastavovala jiné, v některých případech vám nepříjemné zrcadlo, možná i nespravedlivé, vaši tvorbu, vaše dílo nechápající. I to je dialog, i to patří k dobírání se podstaty tvorby, podstaty vašeho díla. Dobrá kritika vám říká občas pro vás nepříjemné věci, ale říká je otevřeně, neuhýbavě a se zkušenostmi a vědomostmi, jež daný kritik má. Tedy je můžete konfrontovat i s minulostí kritika, s jeho předchozími postoji, a tím mu porozumět, vážit si jeho názorů a přemýšlet o nich, či je naopak rozporovat, nebrat. Vstupujeme tak tedy – vy a kritika – také v dialog a věřím, že na vyšší úrovni, než jen líbí-nelíbí, pašák-pako. O tento dialog – s vámi a na druhou stranu i s vaším divákem – se svým psaním vždy snažím a to i v textu, o němž je řeč a který vznikl ihned v noci po představení jako denní zpravodajství z festivalu. Nechci se teď zabývat tím, zda jste soubor či nikoli, kdo a proč je autorem textu a celé koncepce nebo zda jsem volil správné slovo při krátké charakteristice scény. To je myslím vedlejší. Snažil jsem se poukázat na podstatné problémy, jež jsem v představení zaznamenal a – možná trochu pedagogicky – na vás zapůsobit, abyste si uvědomili, co a proč děláte a jak to ve výsledku vychází v porovnání s – řekněme – profesionálními či zkušenějšími tvůrci. Jistě jsem mnohé věci přehlédl, podcenil, nedocenil. Jací opavdu jste a kam směřujete, se pozná v dalších vašich činech a uměleckém životě.
   Jsem rád za vaši reakci a vážím si jí. Je pro mne dokladem, že k tvorbě přistupujete vážně a odpovědně. Jsem zvědav a těším se, co dalšího vytvoříte, jaká témata a jak nastolíte. Když o někom píšu, snažím se ho pak sledovat dlouhodobě, a tak se možná ještě potkáme a bude možnost vyříkat si, co jsme nyní začali. Každá doba i generace mají svá témata, své otázky a odpovědi na ně a já (a jistě nejen já) jsem žádostiv těch vašich.
   Zdravím a přeju maximum vášně (byť třeba skrývané) a otevřených, přímých dialogů. Přeju vám a vaší tvorbě, vaší generaci, uměleckou a lidskou otevřenost, poctivost a opravdovost. Těch bývá – ve všech generacích – největší nedostatek.

   17.05.2019 (12.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ