Malá velká inventura 2019 (No. 5)
K doplnění přehledu o Nové krvi na scéně českého divadla jsem si v neděli nenechal ujít poslední díl této sekce Malé inventury a odpoledne zašel do A studia Rubín na výtvarně zvukovou performanci režisérky Rufiny Bazlovy J+M.
Jeníček+Mařenka. Světlo+tma. Pohádka+horor. Foto Malá inventura
V programu asi půlhodinové produkce autoři píší: V době, kdy Perníková chaloupka vznikla, panoval v Evropě hladomor. Byl tak krutý, že se občas rodiče museli zbavit vlastních dětí, aby uživili alespoň sebe. To už by se dnes stát nemohlo… anebo snad ano? A dokážete si představit, jaké je halucinovat z hladu? Inscenaci pak charakterizují slovy Jeníček+Mařenka. Světlo+tma. Pohádka+horor.
Tvůrcům však nejde ani tak o téma hladomoru (to v představení najít lze jen s notnou dávkou fantazie) ani o příběh (i když ten už je čitelnější, nicméně pohádku Jeníček a Mařenka zná snad každý), jako jim jde spíš – či jenom – o vytvoření temné atmosféry a práci s abstraktními výrazovými prostředky: se světlem, zvukem, silou hlasu (mluví se anglicky), různými ruchy a jednoduchým hudebním (elektronickým) doprovodem.
Asi půlhodinová performance se odehrává v téměř úplné tmě. U stolu naproti sedí dva hlavní aktéři. Každý má v ruce baterku. Zprvu hrají pouze hlasy a kotouči světel, jež při rozsvícení dopadají na stěny sálu. Občas se rozsvítí světlo na stůl mezi nim. Na něm se objevují různé objekty: kompoty, model chalupy a domu. Občas konání obou aktérů-performerů doprovázejí (slovy či hudebně komentují) dva lidé od zvukového mixpultu. Perfomeři vstávají, pohybují se místností, ale stále je téměř nevidíme. Slyšíme jejich hlasy. Rozumíme-li anglicky, sledujeme parafrází známé pohádky. Tyto motivy však vycítíme i ze samotné atmosféry a hlukově-vizuálního dění. Na stole se dům zřítí, J. pravděpodobně umírá a M. se ocitá na zemi. Leží v tenkém pruhu světla. Tma. Ticho. Představení končí.
Těžko soudit, co si z produkce má divák odnést. Více než o sdělení jde všem zúčastněným zřejmě spíš o průzkum zvolených inscenačních prostředků: Kam až s nimi lze dojít, co lze jimi sdělit, jak s nimi pracovat. Tak lze této krátké performanci rozumět a chápat ji. Jestliže jsem v minulém svém festivalovém rozjímání psal o tom, že předchozí dvě festivalové produkce této sekce – Šírání čirého jasného dne a Zápisky z volných chvil – neměly opustit půdu školy, kde vznikly, o této si to nemyslím. Ne že by byla nějak výrazně kvalitativně dál, ale jen před nestrannými diváky mohou její tvůrci zjistit, jak jimi zvolená (zkoumaná) forma funguje. Každý tvůrčí experiment je třeba vyzkoušet a diváci někdy musí sloužit jako aktéři výzkumu. Za sebe jim tedy vzkazuji, že intenzita oněch prostředků byla dle mého názoru příliš mírná na to, aby vznikla skutečně mrazivá atmosféra. A sdělení příběhu J+M, natož tématu hladomoru, se nedařilo vůbec. Půlhodinka mírného strašení…
…
Večer jsem zašel do Studia Alta na představení Cult of Busy souboru T.I.T.S. Název tohoto „kolísavého nezávislého kolektivu, který vytváří atmosférické audiovizuální produkce s tělem jako hlavním vyjadřovacím prostředkem a zkoumá témata, která diváky mohou instinktivně zajímat“, jenž založila a vede česká performerka žijící a pracující v Norsku Nela H. Kornetová, je dobré si zapamatovat. V Altě je možné navštívit i jejich – trochu obdobnou – produkci Mine, jež zde měla v listopadu 2017 premiéru a bude opět k vidění 23. března. Loni na podzim na festivalu 4+4 dny nabídla Kornetová v rámci T.I.T.S. monumentální performanci un:tit:led. Tři tanečníci-performeři během festivalu každý den vždy dvě nebo tři hodiny improvizovali v malém pokoji, kam divák mohl kdykoli vstoupit, postát či si sednout na zem a sledovat kontinuální pohybové dění, odcházet a vracet se. Děly se tam odvážné události. Herci tančili v různých kostýmech a s různými objekty, v některých okamžicích dokonce nazí či polonazí, měnili pohlaví, kostýmy, improvizovali na mnoho témat a přes maximální provokativnost dokázali udržet serióznost a opravdovost svého konání. Dokázali udržet kontakt mezi sebou i s diváky, s nimiž Kornetová čas od času diskutovala a vtahovala je do děje, aniž by je nějak znásilňovala.
V Cult of Busy využívají performeři atraktivní formu tanečního a výtvarného divadla, již propojují s kabaretními hudebními čísly, vše ve velmi vtipné a komunikativní asambláži. Foto Jan Hajdelak Husták
Právě to je na produkcích Kornetové a T.I.T.S. podstatné. Respektují diváky. Objevují aktuální fenomény doby, propojují je s archetypálními či pudovými projevy, neustále intelektuálně prozkoumávají téma, nabízejí různé jeho variace a interpretace. Je to odvážné, vysoce vyspělé a dospělé divadlo, jaké dnes v českém performativním umění velmi chybí.
V aktuální produkci Cult of Busy si tři performerky (jednou z nichž je Kornetová) a jeden performer vzali za téma virtuální svět mobilů a ohledávali jejich vliv na naše myšlení a konání. Využívají atraktivní formu tanečního a výtvarného divadla, již propojují s kabaretními hudebními čísly, vše ve velmi vtipné a komunikativní asambláži. Diváci jsou vtahováni do dění, herci s nimi dokážou komunikovat a zapojovat je do svých her a hříček. Současně nasazují i sebe samé, nebojí se před diváky vytvářet různé pikantní situace, jimiž baví, či vytvářet vizuálně atraktivní obrazy, a to jak pomocí svých těl, tak jednoduchými scénografickými prostředky. Ač to vypadá jednoduše, jde o velmi promyšlené, inteligentní a vrstevnaté divadlo. Na mapě českého performing arts se objevila nová zeměplocha a výrazná, odvážná, inteligentní osobnost.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Malá velká inventura 2019 (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
