Malá velká inventura 2019 (No. 8)
Jedním z posledních představení pražské části Malé inventury a posledním z kolekce PRALIN byl projekt Restraint (významově snad Kotrola, Sebeovládání, Sebekázeň apod.), který vytvořila jihoamerická choreografka Lina Gómez společně s tanečnicí Julek Kreutzer a hudebníkem (zde bubeníkem) Michelangelem Continim.
Projekt Restraint vytvořila tanečnice Julek Kreutzer pod vedením jihoamerické choreografky Lindy Gómez. Součástí choreografie bylo i válení po podlaze. Foto Gerhard Ludwig
Jednalo se o přibližně půlhodinovou show, dá-li se to tak nazvat. To, co diváci viděli, totiž připomínalo spíše nahlédnutí do interních klauzur umělecké školy. Uprostřed prázdného prostoru sálu Alty seděl zády k nám u bicích hudebník a k němu se vzápětí přidala tanečnice. Celou půlhodinu (s lehkým pomrkáváním na hodinky) jsme tedy mohli poslouchat v podstatě stereotypní bubnovací smyčky a sledovat pohyb zmítající se tanečnice (ve cvičebním úboru, tedy obyčejném tričku a teplácích) po ploše. Chvílemi to bylo „třesení“ ve stylu Meg Stuart, chvílemi krkolomné vykloubení nohou, chytání se za rozkrok, válení po podlaze, a to ve stále se opakujících sekvencích. Ti nejoptimističtější diváci čekali, že časem přijde nějaký zvrat či alespoň závěrečná pointa. Ale nedočkali jsme se. Na konci si tanečnice oddychla a diváci také. Autorka choreografie odkazuje jako k inspiraci k autorům, kteří akcentují myšlenku, že opakováním a stále dalším opakováním může dojít k prohloubení vnímání a vytváření nových významů. K tomu ovšem – soudě podle ohlasů – nedošlo. Pod projektem je kromě jmenovaných podepsáno ještě více lidí, jako kostymérka, light designer či dramaturgický spolupracovník, ale upřímně řečeno, mnoho invence neprokázali.
Základní problém však nakonec vidím v nás divácích a našich očekáváních. Často si myslíme, že to, co přijde z ciziny, musí být nutně lepší, než co produkují naši studenti či nezávislí umělci. Ale rozhodně to tak nebývá vždy. Naopak, často právě pokusy odjinud bývají naivní, plakátové či směřující do slepých uliček a nepřinášejí lepší výsledky než ony jmenované školní klauzury, vytvořené v rámci školy předtím, než jsou umělečtí absolventi vypuštěni do veřejného prostoru a vydáni napospas platícímu divákovi.
A tak jsem po nahlédnutí do letošní Malé inventury, konkrétně do sekce dovozu z Berlína, přemítala, o co vlastně v tomto případě jde. Předesílám, že projekt německých sousedů je sympatický tím, že nabízí finanční, ale i další podporu (například místo ke zkoušení, možnost setkávání s dalšími umělci, účast na festivalech) nejrůznějším skupinám a jednotlivcům. Pochopitelně se předpokládá, že z těchto stáží bude nějaký výstup. To se i děje: umělci, zahrnutí v programu, objíždějí různé festivaly (a na některých získávají i ceny). Vystoupení skupin na Malé inventuře je tedy součástí déle trvajícího konceptu a je moc dobře, že jsme do něj zapojeni. Nicméně pro diváky to velká podívaná není. Tento projekt zjevně funguje jako laboratoř či skleník na pěstování rostlinek, které se pak předvádějí na výstavách v prostředí sociální bubliny, odkud dále nevykročí (myšleno k běžnému divákovi). A tak můžeme být stále znovu svědky pokusů, kde různí umělci zažívají radost z tvorby, sdílení myšlenek a nápadů, výměny energie. Jsou šikovní umělci, kteří systémem rozmanitých stáží dokážou takto procházet a existovat díky nim spoustu let. Během této praxe se navíc naučí o svých projektech mluvit velmi sofistikovaně, takže to nakonec vyznívá tak, že divák, který jejich tvorbu nechápe, dosud nedorostl jejich novátorskému způsobu myšlení a vnímání umění a světa.
Lina Gómez: Restraint. Idea, koncept a choreografie:Lina Gómez, tanec a choreografie: Julek Kreutzer, živá hudba a umělecká spolupráce: Michelangelo Contini, light design: Bruno Pocheron, kostýmy: Sandra Ernst, dramaturgická spolupráce: Thomas Schaupp.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Malá velká inventura 2019 (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
