Malá velká inventura 2019 (No. 9)
Devítidenní maraton Malé inventury, jehož se letos zúčastnilo rekordních pět tisíc diváků, je za námi. Jak už to tak bývá, nabídl několik zajímavých, inspirativních projektů, ale také propadů – o tom však více v celkové reflexi festivalu, jež vyjde v příštím tištěném čísle. Nyní ještě alespoň pár slov o Měsíční sonátě č. 11, jíž jsem se za svou výdrž rozhodla odměnit poslední festivalový den. Projekty party kolem Janka Lesáka mě totiž jednoduše baví.
Příběh o prvním přistání člověka na Měsíci tvůrci pojali jako jeden velký dýdžejský mejdan. Foto Jan Hromádko
V Experimentálním prostoru NoD jde o jejich druhý projekt po skvělé Osamělosti komiksových hrdinů – oba vznikly loni v zimě a v letošním roce na ně tvůrci navázali hned dvěma dalšími premiérami: Fantasy! a Biblí 2. Nejnovější z nich, poslední jmenovanou, jsem bohužel neviděla, oproti zbylým je ovšem Měsíční sonáta č. 11 nejméně dotaženou inscenací.
Vychází přitom ze zajímavého nápadu: inscenovat skutečný přepis komunikace Apolla 11 s řídícím centrem NASA v Houstnu a příběh o prvním přistání člověka na Měsíci pojmout jako jeden velký dýdžejský mejdan. Ke svým místům v hledišti se tak diváci musí prodrat mlhou tak hustou, že skrze ni není vidět téměř na krok, a z velkého scénického objektu, který lze zpočátku pouze tušit v nejasných obrysech, se posléze vyklube kruh světel kolem tří dýdžejských pultíků. Když raketa odstartuje, kruh žlutých světel se coby obraz tryskových pohonů zvedne a nasvítí kruhové pódium se třemi dýdžejemi: Neilem (velitel Neil Armstrong – Láďa Karda, basový sampler), Buzzem (pilot lunárního modulu Edwin “Buzz” Aldrin – Martin Cikán, bicí sampler) a Mikem (pilot řídícího modulu Michael Collins – Jan Strýček, klávesový sampler). Poslední z nich má bohužel tu smůlu, že se na Měsíc nepodívá, což mu dávají jeho parťáci patřičně „sežrat“. Koncert tří kosmonautů pak za svým „zvukařským pultem“ mezi diváky řídí Lumíra Přichystalová coby zástupkyně řídícího centra NASA.
Jednotlivé hudební sety jsou silné a diváky nutí alespoň podupávat nohou, když už nemohou tančit – celkově mi přijde nepřirozené na takovém koncertě či mejdanu sedět. Horší je to se samotným textem, který je plný odborných termínů a čísel, jejichž význam je pro běžného diváka neproniknutelný; i text je proto nutné vnímat spíše skrze jeho zvukovou kvalitu – ani v tomto směru se však bohužel příliš nevyvíjí a postupně začíná nudit. Skvěle funguje vzájemné špičkování se mezi kosmonauty a komediální scény typu vědomostní soutěže, v níž jednotliví soutěžící beznadějně selhávají. Pro vtip na hraně trapnosti mají tihle herci zkrátka cit. O to víc mě mrzelo, jak „odflákli“ ono velké finále, k němuž jejich raketa i celá inscenace směřuje – k epičnosti jejího startu má totiž daleko. Překvapivou pointu zabezpečí setkání s Beethovenem na Měsíci, jenž zde hraje Klavírní sonátu č. 14, známou právě pod názvem Měsíční sonáta – u klavíru sedí na scéně přikrytý plachtou od samého začátku, jen v té mlze vůbec není vidět. Samotný závěr, v němž Neil s Buzzem popíjejí šampaňské u rozkládacího piknikového stolu a na plátně v pozadí pozorují Zemi, k níž Mike na různých místech přikládá filmařský mikrofon a skrze různá zpravodajství nám dává nahlédnout do dobového dění, už však spíše vyšumí do ztracena.
Inscenace jako by skončila u skvělého počátečního nápadu: chybí jí však důslednější rytmizace, vypointovanost či jakýkoli oblouk, skrze nějž by se sdělovalo téma. V programu je sice nadhozená myšlenka toho, že přes tento velký skok pro lidstvo je nám dnes vesmír paradoxně ještě vzdálenější, v inscenaci se s ní ovšem nikterak nepracuje. Podobně jako v případě Fantasy! zde proto do popředí vystupuje především téma hry: kluci jako by si hráli spíše sami pro sebe než pro diváky – a teprve skrze tento svůj vlastní zápal a bezprostřední nadšení na ně přenášejí energii a získávají je na svou stranu. Snad i proto je inscenace věnovaná všem, kdo někdy toužili stát se kosmonautem. A přiznám se, povedlo se jim to i se mnou: přes všechny ty výhrady jsem si ten koncert prostě užila.
Janek Lesák & kol.: Měsíční sonáta č. 11. Koncept a scénář: Janek Lesák & kol., režie: Janek Lesák, dramaturgie: Natálie Preslová, hudba: Ivo Sedláček, výprava: Mikoláš Zika, světelný design: Daniel Kozlík, produkce: Helena Plicková. Účinkují: Martin Cikán, Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Jan Strýček a Petr Ožana. Premiéra 15. 2. 2018 v Experimentálním prostoru NoD.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Malá velká inventura 2019 (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
