Divadelní noviny > Názory – Glosy
Malé mlčení k OST-RA-VARU
Neomylným varovným příznakem oslepujícího vlivu kterékoli sebehumánnější ideologie na kritický úsudek je ztráta smyslu pro humor, nadsázku a ironii. Malér pak je, když brýle té které ideologie nám zastíní pohled na autenticky žitou realitu. Autenticky žitou realitou pro kritika je konkrétní představení, nikoli to, co si o něm myslí tvůrce a jeho zdatný píárový tým, jehož součástí někdy bývají i samotní recenzenti. To oslepení nastává tehdy, když například v tematicky mnohovrstevné, byť dramaturgicky, režijně či herecky rozporuplné inscenaci hry s mimořádně aktuálním námětem si oči, které by chtěly být kritické, povšimnou pouze dílčích, pro celek hry bagatelních detailů a svůj úsudek omezí právě jen na ně.
Přesně toto se mi opakovaně dělo na letošním OST-RA-VARU při diskusích na rozborovém semináři. Konkrétně například kolem hry Viktora Šenderoviče Pan Ein a problém požární bezpečnosti (Komorní scéna Aréna, režie Ivan Krejčí). Režisér, autor i herci byli tvrdě obviněni – za souhlasného potlesku auditoria – z genderově nekorektního, křiklavě zkreslujícího pojetí ženských postav (koketní kurvička – číšnice Kiky nebo punkově rozjívená dceruška titulního hrdiny Helga aj.). Kromě těchto „nevkusných“ karikatur i s „kroucením prdelkami“ prý i v dalších postavách hry nenajdeme jedinou kladnou postavu (manželka titulního hrdiny v empatickém, a tedy sympaticky nejednoznačném podání Terezy Cisovské zůstala příznačně mimo rozpoznávací schopnost zaslepeně rozhorlených soudů). U pana režiséra byla tato drtivá kritika podtržena i usvědčujícím pádným dovětkem (škoda, že bez jediného důkazu), že toto dělá Ivan Krejčí i v dalších inscenacích. Proud debaty byl tak celkem spolehlivě odveden mimo hlavní tematické řečiště inscenace.
Neupírám tímto právo kritizovat i sebemenší detail a pohoršovat se nad někdy opravdu nevkusným kostýmováním i koketním chováním některých ženských postav (těžko hrát nekoketně například Molièrovy, Feydeauovy nebo Labichovy služky). Ztráta rozlišovacích schopností však nastane tehdy, když rozhorlený soud nerozpozná často tenkou hranici mezi opravdu hrubozrnnou podbízivou komikou a její parodií. Ale daleko horší je, když mimo pozornost ideologické debaty zůstanou tematicky i provedením nejcennější pasáže hry i inscenace.
Když pominu ústřední modelovou metaforu hasičů, pracujících pro dobro občanů (čím jiným je jejich ušlechtilé povolání a čím jiným byla původní myšlenka sociálně spravedlivé společnosti!), a to i za cenu stále většího omezování občanských svobod až k režimu osobní moci, pak jsou tu pro mne ještě dvě kruciální témata. Především je to satirická hyperbola osudu občanských protestů v jakékoli, nejen totalitní společnosti. Čili něco, co se netýká jen Ruska, ale mnohem naléhavěji i nás: cože, vy že nemáte právo na protest? To je pomluva, u nás může svobodně protestovat proti křivdám, které se mu dějí, úplně každý, říká se tu zoufalému ústřednímu hrdinovi, jemuž režim brutálně sebral dům a on se před něj postavil s transparentem „tento dům je můj“. Můžete si jít demonstrovat kamkoli jinam, jen ne sem, tady rušíte provoz. Třeba do lesa! (Někdy mi tak napadá, jestli i my v naší divadelní bublině také nechodíme se svými plamennými transparenty a proklamacemi pouze po lese.) A druhou, ještě hlubší metaforou je hrdinovo mlčení. Poté co podepíše potupný akt loajality a oni ho nechají ve vlastním domě bídně přežívat, protestuje už ne transparenty, ale mlčením. Chodí mlčet do skříně, což je stejně účinné a absurdní jako transparent v lese. Už dánský filozof Kierkegaard kdysi upozornil na téma mlčení v „době revoluční“: kdo nedovede bytostně mlčet, nedovede ani bytostně mluvit. Mluvení se mění v tlach, něco mezi mluvením a mlčením – mluví se jen proto, aby se nemlčelo. Jiný obsah vyprázdněná řeč nemá (pusťte si kterékoli rádio a máte ilustraci této myšlenky). A po Kierkegaardovi to byl velký kritik Karl Kraus, který dvě desetiletí neúnavně válčil proti tyranii militantní novinářské fráze, jež je hnací silou a příčinou válek, a když ta opravdová vypukla, reagoval – bytostným mlčením. O čem nelze mluvit, o tom je nutné mlčet, zopakoval tuto jeho tezi jeho slavnější druh Wittgenstein. A česká divadla? Neznám lepší příklad bytostného „revolučního“ mlčení, než když v listopadu 1989 přestala hrát, protože sebelepší představení by bylo už jen tlachem. Bojím se, aby kvůli zaslepenosti původně tak čisté a oprávněné ideologie „me-too-ismu“ (či jakékoli jiné ideologie) neztratila i naše hlediště schopnost slyšet – třeba i to mlčení…
Komentáře k článku: Malé mlčení k OST-RA-VARU
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
