Malíř jeviště aneb Anděl blažené smrti se dotkl Karla Brožka
Anděl blažené smrti se dotkl 21. října krátce před půlnocí režiséra Karla Brožka. Doma, s uctívanou bytostí, hlubokým, zajíkavým nádechem, o kterém nevěděl, že je poslední…
Můj malíř jeviště – jak ho něžně a trefně nazvala scénografka Ivana Brádková, jeho mnohodělná spolupracovnice. Mistr loutkář, herec, režisér činoherní.
Protnul jsem se s ním v Kladně, ale znám jeho práci v rozsahu širokém… Loutkový Giovanni v Říši loutek. Tisíce repríz – už loutkářská klasika – stále hraná. Erbenova-Brožkova Kytice – hlubinné a výtvarně unikátní zjevištnění Erbena. A Šumař na střeše – jiná fazona jeho talentu, neboť hudbě rozuměl a byla mu mnohým. Potěšením bylo poslouchat ji s ním. Urozený, radostný, konciliantní. I konflikty s ním byly dobré – učily toleranci a umění končit rozepři rukystiskem.
Zastavení s K. B. první
V jeho bytě. Brožkoidní výtvarné doupě. Zákoutí, překvapení, intimno. Pamatuji si, že dominovala, ale neagresivně, červená – ta gotická, napurpurovělá. Vládl svobodný nelad. V detailech vkus a vytříbeno. Plno malých světel – zvoucích ostrůvků k sednutí. Známe hostitele, kteří se tím i oním holedbají, začnou dělat kastelána a vtíravě přidávají historky, jak k tomu onomu přišli, a životopisné klipy s tím provázané. Kdeže by K. B. cosi podobného… Nabídl… – a ber si. A uměl být obřadný. Po první návštěvě dal mi na odchod podarek: byla to malá dřevěná dózička se starodávným zavírátkem. Tak na uschování zherbářovaného květu, důležitého léku či jednoho zašeptaného slova.
Zastavení s K. B. druhé
Dobré bylo poslouchat s ním hudbu. Hudbymilovný? Hudbyznalý? Hudbylačný?… Nevím. Není na to slovce. Snad – být s hudbou, být v ní. Při poslechu odešel do někam, do jinam, do sebe. Sem tam zahuhlal slovo, citoslovce, ale mimo zřetelnost. A po konci desky pak pár slov. Třeba po Šostakovičovi: Trýzeň. Veliký. Pro mne teď největší… Ale hlavně – jak to s hudbou K. B. uměl ve své práci, co s ní a s projevem výtvarným čaromocně sděloval.
Zastavení s K. B. třetí
Jen útlé sdělení, že o ženách a o politice se s ním moc hovoru vést nedalo. Byl (tehdy)? monolitní monogam. Láska ho brala lehkomyslně; mimo ni ani zblo řeči. Vztah asi nebral jako nějaké úsilí, tlak, docílenost, ale jako fátum. Přišlo, urodilo se, žij ho, hýčkej. Politika v čase chátrající normalizace, která jako by šla tak zřetelně do hnusova, do zmizena, že není třeba se tím zaobírat. Padajícího přistrč? Když už šňupe hlínu? Škoda gesta, řeči teprve. Někdy k věci cosi peprného podotkl, většinou – stoik – ani to. Nebyla to ale netečnost či levný nadhled. K. B. jako by někdy žil ve vlastních dějinách, vyprázdněných od jakýchkoli paradigmat… Svérázné, někdy protivné, ale i podnětné.
Zastavení s K. B. čtvrté
K činoherní režisérské práci přišel od loutek. Někdy ho to svazovalo či všelijak limitovalo – v jiných polohách ale dávalo křídla. Trable byly někdy v porozumění herci, jeho předuševnění a přetělesnění do role. Učil se chápat procesy, mentalitu a konstitutivní prvky hercovy tvorby… Loutka vykoná. Je stylizovanost sama. Symbolová. Metafora bytosti, magický obraz, nikdy odraz reality… Ale dušezpytnost a tvořivá inteligence… K. B. rychle nalezl cestu od dřeva k živáčkovi. A z loutkařiny měl vytříbenou výtvarnost, myšlení v obrazech a pokoru zkoumající herce.
Zastavení s K. B. páté
Většina, co vím a cítím o loutkách, je od K. B. Všechny sorty, techniky, mnohé hejble, archaickou, totemovou, rituální mohutnost jejich – od Orientu až do našich pásem… Jak on je bral do rukou – zejména ty dřevěné – věcně i až posvátně, jak to dělají staří moudří mistři řemeslníci se svým materiálem, jemuž pronikají do duše…
Karel Brožek nedávnou Kyticí v Hradci Králové ukončil sklizeň svého velkého díla – sám sklizen na úpatí letošní zimy. Na den sv. Hilariona, patrona zázračného vyslyšení proseb.
Komentáře k článku: Malíř jeviště aneb Anděl blažené smrti se dotkl Karla Brožka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)