Malostranské okraje 2016 (No. 2)
Na Prague Fringe se každoročně snažím poctivě dorazit do všech destinací, i když ne vždy se mi to podaří. Pravidelně se také pokouším sledovat hosty – performery, kteří se na Fringe objevují opakovaně. Ne vždy se to ale podaří… A do třetice: snažím se podchytit na festivalu co nejvíce žánrů. Ne vždy… atd.
Blue Bee Theatre: Stripe. Repro Prague Fringe Festival
Takže tentokrát si připisuji na konto návštěvu divadla Inspirace, což je divadelní stánek zasvěcený pantomimě a hudbě, jinými slovy studentům HAMU. Sem jsem tedy dorazila, tentokrát za pantomimou zahraniční.
Svůj nový program zde představil japonský mim a performer Makoto Inoue tvořící pod hlavičkou Blue Bee Theatre, který se do Prahy vrací opakovaně už pošesté (a myslím, že tady chvílemi i bydlí). Tentokrát přivezl hodinové pásmo etud s názvem Stripe. V překladu Pruh. Ale může to zřejmě znamenat úplně cokoli. Jinými slovy, proč se to tak jmenuje, jsem nepochytila. Vlastně je to asi dost jedno…
Makoto Inoue. Foto Blue Bee Theatre
Makoto je velmi zdatný mim plný nápadů, které v některých svých projektech míří více k umění, jindy se zase přiklání k zábavnějšímu crazy provedení. Jako v případě Stripe. Jestliže některý ze zahraničních kritiků naznačil, že by se mohlo jednat o symbol vězení, je to klidně možné. Možná, že ho k tomu navedl plakát, který však nemá se samotným představením vůbec nic společného. Žádnou depresi, která čiší z plakátu, v představení nenajdete. Je to spíše hravý mix různých pantomimických etud.
Makoto v pruhovaném tričku a s tmavými lennonkami na nose vypadá trošku jako hippík. Je na prázdném jevišti společně se svým notebookem, z něhož pouští různou hudbu a zvuky. Chvílemi komunikuje s hledištěm (na které si i rozsvítí), chvílemi vypadá, jako by se opravdu ocitl v nějakém vězení, z něhož se snaží dostat, respektive jeho zdi a vybavení prozkoumat oblíbenými pantomimickými prostředky. Zkouší si různé pohybové experimenty kdesi na pomezí tanečních a pantomimických variací a okouzleně „objevuje“ propojení akcí se zvuky. Dá se říci, že ve svém představení zužitkuje všechny oblíbené pohybové klišé, od jacksonovské moonwalk po hybnerovské objímání sebe sama.
Makoto Inoue. FOTO Blue Bee Theatre
Chvílemi je to zábavné, chvílemi má člověk pocit zbytečnosti. Příběh chybí (nebo jsme ho jen nezaznamenala?). Makoto nabízí na sobě víceméně nezávislé etudy, taková stylová cvičení. Nejzábavnější je, když si k produkci přizve pomocníky z publika, v mém případě patrně aktivní účastníky fringe, protože mu svědomitě a dovedně přihrávali. Makoto předvádí postupně jednotlivé členy velkého hudebního orchestru a tahá na jeviště různé diváky, kterým předvedené pohybové etudy předává jako štafetu. Postupně se tak jeviště zaplní množstvím němých hráčů, kteří vytvářejí kapelu – kytarista, muž s chřestítky, bubeník a zpěvačka… Nakonec si vytáhne z publika krasavici, s kterou jakoby kráčí na koncert. A na závěr si od ní vyžádá polibek… To vše provádí s lehkostí, hravostí a zároveň s jakousi japonskou odcizeností.
Inu, proč ne… Ale člověk si říká, že něco takového by v podstatě mohl zvládnout téměř každý student katedry pantomimy HAMU.
///
Předchozí díl festivalového zpravodajství:
Malostranské okraje 2016 (No. 1)
Komentáře k článku: Malostranské okraje 2016 (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
