Malostranské okraje 2017 (No.1)
V pátek odstartoval Prague Fringe – a já se, tak shodou náhod, ocitla na úplně prvním představení s podivným názvem Mr. Gundersen´s Kerfuffle (Pozdvižení pana Gundersena) v divadle Inspirace. Na místo, které obvykle slouží jako školní divadlo HAMU, samosebou patří pantomima. A tahle hravá ekologická agitka pro rodinné publikum byla vstřícným otevřením festivalu, byť publikum čítalo necelou třicítku diváků.
Mezinárodní skupina performerů se dala dohromady během studia na škole Jacquese Lecoqa v Paříži v letech 2012-2014. FOTO archiv festivalu
Vtipně a chytře koncipovaná ukázka toho, jak si lze pohrát s jednoduchým materiálem i s vlastními mimickými a gestickými schopnostmi. Mezinárodní skupina performerů se dala dohromady během studia na škole Jacquese Lecoqa v Paříži v letech 2012-2014. Pojmenovala se TRUNK & EGG a jako základní stavební jednotku svých produkcí ustanovila TRUNK. Toto slovo ovšem můžeme překládat různě (od kufru přes trup lodi po kmen stromu), ale po zhlédnutí představení se jednoznačně přikloníte k CHOBOTU.
Ve svých dosavadních představeních si čtveřice mimů pohrává s představou prostinkých tvorů, chobotnatců, obývajících vlastní planetu (jsou to bílá různě velkápapírová kloubová stínidla na lampu, s nimiž se snadno manipuluje, a která vytvářejí vlnivě pohyblivé bytosti). Ve využití materiálu se Lecoqova škola nezapře. Je to vlastně obdoba larválních masek, které jdou navléci na celé tělo, ale jimiž lze manipulovat i zvenčí.
TRUNK: toto slovo můžeme překládat různě (od kufru přes trup lodi po kmen stromu), ale po zhlédnutí představení se jednoznačně přikloníte k CHOBOTU. FOTO archiv
Už třetí produkce spolku Mr. Gundersen’s Kerfuffle vznikla v Oslo v říjnu 2015 a postupným procesem se zdokonalila do konečného tvaru na jaře 2016. Poté se vydala do světa (například v Tronheimu ji vidělo naráz 500 dětí). Čtyři protagonisté jsou navlečeni do bleděmodrých dětsky vyhlížejících kombinéz. Ten s největšími licousy a bujnými vousy každého diváka osobně vitá u dveří sálu a jeho výmluvnosti beze slov každý rozumí. Na chvíli se ocitneme v pokoji, který snad patří panu Gundersenovi. Vzápětí sledujeme hravý, nicméně lehce apokalyptický sen. Náznak realistické scény domácího zátiší se proměňuje v pohádkový svět jiné planety a my jsme svědky toho, jak vznikl rod Chobotů. To když se dva chobotnatci prolnou a vzápětí se mezi nimi zjeví další, poloviční.
Takových drobných vizuálních gagů je v naivně hravé inscenaci spousta. FOTO archiv
Takových drobných vizuálních gagů je v naivně hravé inscenaci spousta. Proměnou světla z nehostinné skalnaté krajiny vklouzneme do bezpečí oceánu, proplouváme s nimi mezi papírovými skalisky, vše vypadá jako nekomplikovaná vize ráje. Až do chvíle, kdy do bílého světa Chobotnatců přiletí červený mikrotenový sáček. Když ho nakonec jeden ze zvědavců spolkne, narostou mu červené kachní nožky a začne se chovat divně. Vše vypadá zpočátku jen legračně a nevinně, ale vzápětí na planetě přistane celý náklad pestrobarevných obalů. Společně se sudem opatřeným radioaktivním označením. Z dětské hry se tak postupně stává boj o přežití…
Mimové dokážou velmi zručně a nápaditě zacházet se svými „choboty“ a zároveň svou mimikou ztvárňují i jejich duše, city a chvílemi také výmluvný – němý – komentář k situaci. Závažné téma, ale zároveň představení plné vtipu, herecké zručnosti a hravost – je to vlastně jednoduché. Takhle snadno lze vytvořit představení, kterému porozumí i ti nejmenší a na které se zároveň rád podívá i dospělý.
///
Men with Coconuts (Muži s kokosy). FOTO archiv festivalu
Zcela nezávaznou zábavou na závěr každého večera (představení se konají v Malostranské besedě od 22.45 do 23.45 hodin) jsou improvizační show skotské skupiny Men with Coconuts (Muži s kokosy). Nejsou v Praze poprvé. Loni zde získali Cenu Spirit of the Fringe a jejich pražský a světový věhlas nabírá na obrátkách. i když debutovali teprve v roce 2013.
Struktura představení je daná, ovšem improvizace dělá z každé show originál. Princip je jednoduchý a nepotřebuje téměř nic kromě piana, na které improvizovaně preluduje a zároveň vyrábí zvukové efekty pianista Dan McGurty. Tři mladíci – Will Naameh, Charles Hindley a SteveWorsley – jsou schopni zimprovizovat doslova cokoli.
Po loňské návštěvě jsem už tušila, co mě čeká… FOTO archiv festivalu
Po loňské návštěvě jsem už tušila, co mě čeká (i když intenzitu řevu a písklavých projevů nadšených a patrně i alkoholem posilněných fanynek mi letos zněly intenzivněji než loni). Nejodvážnější a nejodvázanější Will, jinak též raper, přiměl diváky hned na počátku k hlasitým reakcím, takže jsem si připadala jako na rockovém koncertě. Podněty na jednotlivé etudy padají z řad publika, které se překřikuje, a tak ze změti hlasů dokážou vytáhnout slova právě jen samotní protagonisté představení. Troufám si říci, že rozumět všemu, co se říká, může být oříšek i pro rodilého Brita, respektive Skota. Právě Will má totiž vyřídilku, se kterou by vyhrál le Mans v rychlosti mluvení…
A už to jde ráz naráz. Nejprve rozcvička v podobě situace, kdy si bratři mezi sebou vyrovnávají účty- Týká se drobné nespravedlnosti z dětství, do čehož zasáhne jejich stoletá matka – ježibabka. To vše natřikrát v různé intenzitě škály projevu. A pak už diváci znovu bouří a překřikují se, neboť mají dodat návrh situace, pocitů, žánru, prostředí, dvou postav dialogu… Tentokrát se odehrává ve zpovědnici mezi knězem a mladým chlapcem, kteří podle diktátu zapisovatele musí zpracovat postupně všechny podněty diváků a během pár vteřin žánrově měnit vzájemný dialog. Vedle westernu se tak ocitl Bollywood, ale také psychologické drama či thriller.
Další oblíbený výstup je „Jdi za dveře“. Když se vyvolený improvizátor vrátí, je pro něj přichystaná hádanka v podobě slavné postavy, kterou ostatní představují, název obrazu, a to další už jsem zapomněla… Utkvělo mi v paměti hádání jména Johnny Cash a názvu obrazu Kéž se mi podaří chytit mého zajíčka! To vše se děje s převahou slovního humoru, nejrůznějších přesmyček, nářečí, takže se v tom divák trochu ztrácí. O všem někteří se dostávají snad až do transu. Smích je bouřlivý.
Hodina uběhla jako nic, jen v uších trochu zaléhá. FOTO archiv festivalu
Další číslo – Love story v přímém přenosu. Vychází k faktů, které vytáhnou performeři na místě z nějaké zamilované dvojice. V mém případě šlo o partnery, kteří se před sedmi lety seznámili v Abu Dhabí na studijním pobytu – on jako pedagog, ona studentka. Po zjištění nezbytných faktů dostanou oba z dvojice pískací kuře a houkačku, s nimiž mají dávat znamení, zda se situace odehrála tak, jak ji vidí na jevišti, nebo jinak…
A na závěr – improvizovaný muzikál. Vyhrálo téma Blíží se Čupakabra. Pánové s přehledem vystřihli sentimentální příběh o mexické upíří koze jménem Čupakabra, která je postrachem místního obyvatelstva, ale ukáže se, že více než po krvi baží po přátelství. To vše je na místě zhudebněno a odzpíváno… zkrátka, pravý hollywoodský slaďák.
Hodina uběhla jako nic, jen v uších trochu zaléhá. A rozdováděná banda mladých cizinců se vyhrnula do předsálí, kde při českém pivu a moravském víně patrně strávila ještě pěknou řádku hodin…
Více na i-DN:
…
Malostranské okraje 2017 (No.2)
Malostranské okraje 2017 (No.3)
Malostranské okraje 2017 (No.4)
Komentáře k článku: Malostranské okraje 2017 (No.1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
