Malostranské okraje 2018 (No. 1)
V pátek znovu ožil Prague Fringe. Když se ohlížím zpět za sedmnácti lety, kdy jsem úsilí Steva Govea a vzestup festivalu sledovala, vidím úctyhodný kus práce. A potvrzuje se mi pravidlo, nakolik důležité je, aby v čele (u zrodu) stál člověk, který má na jedné straně neutuchající energii a na druhé jasný záměr.
Letos padesátiletý Skot Steve Gove měl a má obojí. A navíc množství užitečných známostí ve světové (a ovšem edinburgské) fringe komunitě. Rovněž nápady, jak zaplnit mezery v pražské kulturní nabídce.
I když Prague Fringe je stále událostí navštěvovanou spíše zahraničními diváky z celého světa, za ta léta se značně zlepšila i návštěvnost ze strany Čechů. A k dobru festivalu je třeba připomenout ještě jeden nezanedbatelný počin. Organizátorům v čele Govem se podařilo v oblasti pražské Malé Strany objevit, případně uměním oživit snad úplně všechny potenciální miniaturní prostory (od sklepů po půdu, od kostela po bar) vhodné pro alternativně laděné projekty všeho druhu. A navíc ukázat, jak ve světě funguje dobrovolnictví mladých divadelních nadšenců, kteří jsou pro chod takového festivalu nezbytní.
Jedním z kouzel, která jsou důležitá pro existenci takového projektu, je podle mých letitých zkušeností to, že ten hlavní člověk – totiž ředitel, principál nebo manažer – působí dojmem, že je na několika místech najednou. A nejen to. Vypadá stále odpočatě, optimisticky a povzbuzuje ostatní. Navzdory tomu, že v zákulisí se odehrávají nejrůznější drobná i větší dramata, věci se kazí, je neustále třeba něco zařizovat, prakticky nespat a počítat s tím, že po festivalu pravděpodobně zkolabuji (to se ovšem netýká jen Fringe Prague, ale jakéhokoli festivalu; a k mému potěšení existuje v oblasti divadla i mezi Čechy dost takových nadšenců).
Tak tedy den první 25. května, začíná se.
Spousta diváckých rituálů každoročně opakuji – například to, že jdu na úplně první představení festivalu a vím, že se zde setkám se skupinkou věrných letitých diváků, s nimiž se sice blíže nepřátelím, ale s nimiž každoročně tento rituál sdílíme. Letos se takové setkání uskutečnilo na Jánském vršku, v miniaturním sálku se stropem podobným nočnímu nebi plnému hvězd, tedy v Muzeu alchymistů. Dva roky toto místo v programu nefigurovalo kvůli rekonstrukci. Nyní se sem vrátilo divadlo, jako vždy v kapesní formě (do hlediště se nacpe nejvíce dvacítka diváků).
Švédský soubor Långsjöteater přivezl variaci na známou pohádku o zlaté rybce The Little Fisherman (Malý rybář). FOTO archiv festivalu
V odpoledním představení určeném dětem, eventuálně rodinnému publiku, hráli tentokrát tři protagonisté (+ jeden hudebník) výhradně dospělým divákům, dítě sem žádný z nich bohužel nepřivedl. Ale jak to bývá, mnozí z těchto dospělých se ochotně v děti proměnili a pilně spolupracovali. Švédský soubor Långsjöteater přivezl variaci na známou pohádku o zlaté rybce The Little Fisherman (Malý rybář). Na miniaturní scéně, kde jedinou skutečnou rekvizitou byl pohyblivý paraván v barvě moře, s hravostí i nenásilným edukativním důrazem rozehráli příběh o lidské chamtivosti, která se nevyplácí. Představení počítá s přímou spoluúčastí publika, pokud jde o plnění přání, které mohou jednotliví diváci vyslovit. Představitelka kouzelné rybky pak hrou s imaginárními rekvizitami stvoří konkrétní imaginární věci-přání. V „mém“ představení to byla zmrzlina pro všechny a živé klokaní mládě. Půvabná hodinová bajka ukazuje velkou řemeslnou zdatnost souboru, který kombinuje storytelling s fyzickou akcí, klaunérií, pantomimou a živou hudbou. A tak ani dospělý nemusí považovat tuhle hodinku za marně strávený čas, ale za osvěžující energetický nápoj, který zachutná jak kategorii dětské (6-9), pro kterou je určen, tak i těm odrostlejším. V dalších dnech uvidím ještě jedno představení souboru, takže si některé informace o něm zatím nechám pro sebe.
Novozélanďan žijící v Praze Trygve Wakenshaw nabízí alternativní interaktivní workshop Clownwork in progress. FOTO archiv festivalu
Oficiální zahájení festivalu se však odehrálo tentýž večer v hlavním stanu festivalu v Malostranské besedě. Jeho protagonistou byl Novozélanďan žijící v Praze Trygve Wakenshaw. Jeho Clownwork in progress byla vlastně takovým rozšířeným interaktivním workshopem. Prokázal nejen řemeslné dovednosti, ale i to, jak dobře umí pracovat s publikem. Produkce by mohla být inspirací pro studenty a absolventy katedry nonverbálního herectví nedaleké HAMU. Ostatně jeho nápad není zas až tak nový. Ale jak víme, vždy záleží na tom, jak se s takovým materiálem zachází a na kolik jsou k němu diváci vstřícní.
Na začátku přivítá diváky prázdná scéna, která se střídavě rozsvěcí a zhasíná, ale performer přes vytleskávání stále nepřichází. A tak se toho nakonec ujme jeden aktivní divák. Zpočátku mu sice dělá problém poradit si s neposlušným reflektorem, který si svítí a zhasíná, jak chce, a těká po prostoru, ale (když už je to poněkud zdlouhavé) se konečně podaří svícení a prezentaci performera sladit. To, co Trygve v představení Clownwork in progress (překládáno jako Klaun v procesu, ale já bych volila spíše Klaunské zkoušení nebo ještě spíš Zkoušení klaunérie) předvádí, je vlastně abeceda prostředků využívaných v oboru pantomimy a fyzického divadla. To znamená různé formy gagů, práce s imaginární i skutečnou rekvizitou, pohybové variace včetně takových, které se objeví v mysli mima, ale jsou v praxi nerealizovatelné. Podstatná je spolupráce s publikem, které je beze slov zmanipulováno, aby vytvářelo zvukový doprovod akcí. Samozřejmě, sdělnost a zábavnost situací je kolísavá a chápavost publika, přes úpornou snahu, není vždy stoprocentní. Takže sem tam něco vyzní do prázdna. A tak tu dochází k velmi vtipným, ale občas i poměrně trapným momentům včetně nezbytných odkazů týkajících se přízemního humoru spojeného s vyměšováním a vystrčením holého zadku po skončení produkce. To ovšem patří nejen ke klaunérii, ale vůbec k „alternativě“…
///
Více na i-DN:
…
Malostranské okraje 2018 (No. 2)
Malostranské okraje 2018 (No. 3)
Malostranské okraje 2018 (No. 4)
Malostranské okraje 2018 (No. 5)
Malostranské okraje 2018 (No. 6)
…
Komentáře k článku: Malostranské okraje 2018 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
