Malostranské okraje 2018 (No. 4)

Festival Prague Fringe každoročně znamená dosti značný slalom mezi představeními nejen v jeho rámci, ale i v souvislosti s dalšími projekty, které jsou v tu dobu v Praze k vidění. A tak na festival vyrážím s přestávkami, ale o to vydatnější dávku představení si pak dopřeju. Ve čtvrtek 30. května to byly hned tři produkce rozložené od pozdního odpoledne do půlnoci. Každá zcela jiného typu.

Ta první mi přinesla zážitek hned dvojí – jednak z nového prostoru a pak z originální one-woman show, jež vycházela z tradičních kořenů. Ta druhá ukázala, že ani dnes, v době zaměřené především na čistě vizuální vjemy, nejsou knihy pasé. A do třetice to byl bizarní, ale nesmírně zábavný předpůlnoční koncert.

Performerka Emily Carding ze souboru It´s Not Us, která před pár lety představila v Praze s úspěchem svou one-woman show Richard III., přijela tentokrát se dvěma projekty. Ten první se jmenuje Caliban´s Codex, ten druhý Hamlet. Zatímco Caliban´s Codex mám za sebou, Hamlet na mě ještě čeká…

Caliban (Kaliban) je podivná nelidská bytost ze Shakespearovy Bouře. FOTO PF

Jak i povrchní znalci Shakespearova díla vědí, Caliban (Kaliban) je podivná nelidská bytost ze Shakespearovy Bouře. Jeden z duchů tajuplného ostrova, na který přijede se svou dcerou z Milána vyhnaný král Prospero. Jeho vztah ke vzdušnému Arielovi a přízemnímu Calibanovi je hodně rozdílný, ale oba dokáže využít ke svému prospěchu. Caliban, handicapován už svým zrozením z lůna čarodějnice Sycorax a svou podstatou ovládanou divošskými, zvířecími pudy, se dopustí ohrožení Prosperovy dcery a následně je uvězněn. To považuje i po letech za nespravedlivé, protože Prosperovi dal svou důvěru a prozradil mnohé ze svých dovedností a také tajemství ostrova, který zdědil po matce.

My se s ním setkáváme dvanáct let poté, co Prospero ostrov opustil. Caliban se stále z toho ponížení nemůže vzpamatovat jako smutné nemilované dítě a snaží se zničit zbytky Prosperových kouzelných knih, které mu připomínají jeho ponížení a otroctví. Motivy ze Shakesperovy Bouře zpracoval v jambickém pentametru spisovatel John Knowles. Emily Carding se stala jejich interpretem. Za touto produkcí jsem vyrazila do Kavárny v Míšenské ulici nedaleko Karlova mostu. Půvabná kavárna s vnitřní zahrádkou disponuje podzemními prostory se starobylými klenbami a zatuchlou patinou plísní prorostlých zdí. Právě takový prostor se zdál nejvhodnějším prostředím pro Kalibanovu zpověď. Performerku Emily Carding prý před příjezdem do Prahy zdržela bouře… a tak jsem po dvou odvolaných představeních v předchozích dnech shodou okolností byla přítomna pražské premiéře projektu. Dvacítka diváků porůznu rozsazených v prostoru miniaturní sklepní místnosti zprvu vnímá jen kombinaci zvuků a hudby linoucí se z přehrávače a po prostoru poházené zvetšelé zbytky stránek vytrhaných z knih. Vzápětí se odněkud ze zdi vyplazí jakási bytost. Zvláštní rozčepýřená bytost, napůl muž a napůl žena. Bytost zabalená ve spacáku jako bezdomovec, který přežívá ve špinavém brlohu. Nejprve se rozhlíží po okolí, posléze „očmuchává“ jednotlivé diváky – stíny, které tuší, a začíná jim vyprávět příběh. O svém zrození, o svém vztahu k ostrovu, o svém prokletí. Carding dokáže být současně odporná i pomilováníhodná. Jako umolousané kotě či štěně, které přežívá na ulici a sotva se drží při životě. Je naléhavá v přímých osloveních konkrétních diváků, ale nepřekračuje fiktivní hranice mezi prostorem jeviště a hlediště. Proměňuje své nálady a rytmus, v široké škále od unaveného ploužení přes dětinskou zarputilost a ublíženost až po spontánní divošský tanec. To vše s přehledem doplňuje technicky dokonalým přednesem jambického verše. Patří k performerkám, které dokážou přitáhnout pozornost. Nebojí se být „divná“. A to je přesně věc, která na Fringe patří.

…

Performance Babel byla inspirovaná krátkou povídkou Babylonská knihovna (The Library of Babel) argentinského magického realisty Jorge Luise Borgese. Rpero PF

Druhá produkce, Babel souboru Almost Human, nabídla v jedné z prostor Malostranské besedy produkci spolku Almost Human. Setkávají se v něm mladí lidé všech barev pleti, společně vytvářejí představení, v nichž je využíváno kombinace vyprávění, pohybu, tance, počítače generovaných zvuků a projekce. Původní site-specific zde bylo zastoupeno jen projekcí snímku zachycujícího nekonečnou řadu polic s knihami v knihovně a knihami naskládanými či poházenými po podlaze, s nimiž se – v jinak prázdném prostoru – manipuluje. Dílko bylo inspirováno krátkou povídkou Babylonská knihovna (The Library of Babel) argentinského magického realisty Jorge Luise Borgese. Z nejrůznějších aspektů zkoumá fenomén Babylonu – tedy zmatení jazyků a pokusů o komunikaci. Ať se to týká psychologie, sociologie, mystiky, náboženství, či prostého kontaktu mezi lidmi různých národností a jazyků.

Součástí představení je nejen řeč, ale také fyzické interakce mezi performery a různé jimi tvořené pohybové, pečlivě choreograficky vytvářené obrazce. FOTO archiv souboru

Součástí představení je nejen řeč (ne vždy srozumitelná jak technicky tak obsahově), ale také fyzické interakce mezi performery a různé jimi tvořené pohybové, pečlivě choreograficky vytvářené obrazce. I když mladý tvůrčí tým byl sympatický a bylo příjemné performery sledovat, celkově ve mně nezanechalo představení výraznější dojem.

…

Soubor London Gay Men´s Chorus Ensemble a jejich The Songs of Gays mi doporučil sám ředitel Prague Fringe Steve Gove. FOTO PF

Ale to už se pomalu schylovalo k 23. hodině a do zákulisí se trousili gayové. Nikoli náhodou. Následující – předpůlnoční – představení se totiž jmenovalo The Songs of Gays. Soubor London Gay Men´s Chorus Ensemble mi doporučil sám ředitel Prague Fringe Steve Gove. Jednalo se o skutečně profesionální, hudebně kvalitní a zábavnou hodinovou produkci, v níž osmnáct fyziognomií velmi rozdílných zpěváků uvedlo chytlavou sérii muzikálových melodií všeho druhu. Nejsou v Praze poprvé, už v roce 2016 zde měli velký úspěch. Prozraďme, že je to jen malá část velkého britského souboru London Men Gay´s Chorus Ensemble. Jejich hodinová produkce doprovázená pouze na klavír či zpívaná á capella zahrnovala písně různých rytmů a melodií, v nichž se sbor hlásí ke svým gay ikonám jako Judy Garland, Barbra Streisand, Liza Minelli či Marilyn Monroe. Od sborových písní jeptišek až po kabaretní výstupy s vějíři a náznakem kankánu dokázal tento mužský sbor s nadhledem a smyslem pro humor zaujmout a publikum, které se paradoxně skládalo především z mladých, hodně hlučných dívek, dostat do varu.