Malostranské okraje (No. 4)
Poslední dva mé zážitky z Prague Fringe 2015 jsou hodně různorodé. Jedna produkce mě zaujala tématem (špatně jsem si přečetla upoutávku), druhá mi byla doporučena. A podobně jako tomu bylo u předchozích storytellingových představení se tak trochu minula s mým vkusem.
Into Thin Air. FOTO archiv Prague Fringe
Na první z nich jsem se vypravila do miniaturního divadélka v Muzeu alchymistů, v romantickém prostoru s namalovaným hvězdným nebem. Tentokrát je narváno (vejde se sem nejvíc dvacet lidí). V rohu miniaturního podia sedí a povídají si u stolku dvě mladé ženy, a přendávají na dekoraci v pozadí svazky klíčů. Tato dekorace se ovšem ukáže jako zcela nedůležitá, protože se s ní už dále nepracuje. Jen na ní svítí řetěz žároviček, i když není jasné proč.
Obě mladé ženy (Jayne Humphreys a Rachael Glover) jsou sympatické a hravé. FOTO archiv
Začíná představení, vlastně vyprávění pod názvem Into Thin Air / Beze stopy anglického souboru Precious Cargo. Jak jsem se později dočetla, tématem je vyrovnávání se s tlakem života a herečky prý hrají ve stylu magického realismu. Obě mladé ženy (Jayne Humphreys a Rachael Glover) jsou sympatické a hravé, vyprávění je převážně ve třetí osobě a jen obtížně rozeznáváme, zda hrdinka hovoří se svým alter egem, matkou, přítelkyní, či jen tak pro sebe. Repliky se předávají jako ve hře na koncovky, některé etudy vytvářejí docela zajímavou a příjemnou atmosféru. I když tak úplně netuším, o co vlastně jde. Ale jak postupně seznávám, asi to není až tak důležité. Hrdinkou je mladá žena dneška, která by vlastně měla být docela v pohodě. Má chápavou matku, slušnou práci, potenciální známosti, zkrátka všechno, co k životu třeba. Ale ona v pohodě není. Naopak má blíže neidentifikovatelný pocit zbytečnosti a marnosti. A celé představení je vlastně o tom, jak takovému pocitu čelit. Jestli si dobře pamatuju, závěrečná rada zní nějak takhle: Existuje prostor mezi realitou a sny, mezi světlem a tmou, mezi rozumovým vnímáním a pocity. Pokus se tyhle prostory nějak smysluplně vyplnit…
Mým letošním závěrečným představením se stala australská, bondovsky akční performance Tomáse Forda Poslední honička / Last Chase. V upoutávce se tvrdí, že se jedná o kabaret. Ale když si ji přečtete pozorněji, není to typ kabaretu, jak si ho představuje vaše matka… (jsem ten případ matky).
Na jevišti Malostranské besedy tedy nejprve sledujeme ve smyčce filmový záběr, jak se nějaký divný chlapík snaží dostat z pout a zbavit roubíku. S mezititulky vyzývajícími, abychom si sedli co nejblíže hledišti. Intuice mi tentokrát správně napověděla, a tak jsem se v sále s cca deseti diváky zabarikádovala u stolku obklopeného židlemi tak, že by bylo pro performera obtížné se ke mně dostat. To se ukázalo jako velmi prozřetelné. Když se totiž zakrvácený Tomás Ford vpotácel na jeviště a začal přehrávat příběh svérázného špiona, který honí jakési přízraky nepřátel z minulosti, bylo jasné, že bude s diváky výrazně spolupracovat.
Byl to vlastně do značné míry one-man musical. Nebo akční koncert, chcete-li. FOTO archiv
Byl to vlastně do značné míry one-man musical. Nebo akční koncert, chcete-li. Kromě jeviště ve svých chvílemi až akrobatických kreacích doprovázených uměleckými projekcemi jeho někdejší vyvolené, která jej opustila (a moc se tomu nedivím), ovládl celý prostor sálku. Provedl několik jeleních skoků a bondovských póz, chvílemi hrál za diváky, občas i pod jejich nohama a někdy i na nich. Vyzýval dívky k tanci, posléze se jako opilý a zdrogovaný po nich válel, nutil všechny společně s ním zpívat, až se na závěr proboural ven ze dveří sálu do vedlejšího zaplněného baru, kde to vůbec nečekali. Byla to taškařice skutečně intenzivní a značně divoká. Co dodat.
Takhle jsem tedy zakončila letošní Prague Fringe.
///
Předchozí díly reportáží z Prague Fringe 2015:
Komentáře k článku: Malostranské okraje (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
