Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Malý festival pro malé velkoměstečko*

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla Tanec Praha vykonal za uplynulého více než čtvrt století neocenitelný díl práce; zrestituoval prakticky již neexistující povědomí zdejšího kulturního publika o moderním tanci, vykultivoval toto publikum a soustavně pro ně aktualizuje informace. V tomto procesu pomohl vůbec konstituovat současnou taneční scénu – příležitostmi, které vytvářel pro taneční umělce, a vzory, které před ně stavěl. Práce zde odvedená si zaslouží nic menšího než státní cenu. Nyní ovšem nastává nutně otázka, jak se může tato hodnota dále rozvíjet. To není pouze otázka pro vedení festivalu, ale také pro ministerstvo kultury, a zejména pro magistrát hlavního města, jehož jméno festival ve svém názvu nese.

Také letošní ročník přinesl několik titulů světové úrovně, děl odstíněných emocionalit, nezvyklých zákoutí poznání, horečnatých poetik, výstředních vizí a hořkých výzev. Těmito několika díly byly: premiéra taneční paraboly Europium skupiny RootLessRoot Company (Linda Kapetanea a Jozef Fruček, Řecko/Slovensko), extrémní, do tmy ponořené představení Belgičanky Anny Van den Broek/WArd The Black Piece, dále rovněž belgická produkce Side Effects, dílo Slováka Antona Lachkého a La Curva famózního flamencového tanečníka Israela Galvána. Zatímco první tři produkce byly přímo či zprostředkovaně součástí směrodatné belgické taneční školy, s vystoupením Israela Galvána se konečně v našem prostředí prolomil předsudek vůči flamenku na contemporary scéně. Úhrnem představil hlavní program ve čtrnácti červnových večerech čtrnáct celovečerních i krátkých choreografií, které vytvořili nebo v nich tančili umělci z dvanácti zemí.

Proč tolik zdůrazňuji belgický vliv? Nikdy není zbytečné připomínat, a zejména u nás, jak malá Belgie zásadním způsobem ovlivnila, či přímo vytvořila, směrodatnou současnou evropskou taneční kulturu. Ano, existovala zde šťastně skupina originálních talentů, které vzešly z obecné kulturní atmosféry Belgie. Ale byla zde i zásadní, uvážlivá a moudrá podpora státu. O tom by měli přemýšlet exponenti našeho ministerstva kultury včetně jeho příspěvkových organizací. Marně však přemítám, které oči a které uši z této strany by to musely být, aby se v Belgii dokázaly užitečně a plodně inspirovat moudrou podporou státu jednomu uměleckému oboru.

Zpráva o stavu Evropy: Kde domov můj?

Jakou zprávu o stavu Evropy, o proměnách těl a duší v Evropě, a následně o proměnách tanečního paradigmatu přinesla zmíněná zásadní představení? Jaký byl (nebo nebyl) jejich společný jmenovatel?

Znepokojivou zprávu vyslalo Europium metaforou Voru Medúzy – nejistého plavidla kymácejícího se na vlnách. Muži se tu ohýbali pod těžkými trámy na jeho stavbu, ženy byly zmítány proti své vůli živly nebo zlou rukou.

The Black Piece s tanečníky skrývajícími se ve tmě, stále na pozoru před zaskakující šajnovkou na place přítomné choreografky, bylo cosi jako nácvik survivalu pro případ, až se nad Evropou zhasne. Snaha o přežití vede tanečníky k zdivočelým repetitivním pohybovým i hlasovým tikům vystresovaných ztracenců. Rodiny se stávají malými izolovanými jednotkami ovládanými hysterickými šílenci.

Druhotné příznaky takové rodiny předvedlo Side Effects. Těla rodinných členů jsou zároveň zakřiknutá i puštěná ze řetězu. Orwellovsky šílená matka ovládá vše kromě sebe. Všichni se zmítají v stockholmském syndromu, matka je na svěrací kazajku. Všemu vládne psychická regrese, vyjádřená jak bizarním virtuózním tancem, tak šílenými monology matky, které lochtají k smíchu i bolestně hryzají.

La Curva (Křivka) Israela Galvána ve stylu flamenco nuevo (alternativní, avantgardní flamenco) se odehrává ve scénickém provizoriu ani po několika stech letech nezabydlené flamenkové rodiny. Skoupé osvětlení, halabala nábytek, který s rámusem padá nebo je vztekle odmrštěn. Postavy vedou paralelní samomluvy. U stolu stará obrovitá cikánka zpívá archaický nářek, půvabný stařík vyklepává klouby do desky stolu starobylé suché rytmy. U piana mladá žena cizinka přebíhá preludujíc mezi melodiemi a feelingy, vesměs flamencu cizími; flamenco je přece jen v zásadě nekompatibilní s evropskými hudebními návyky. Israel Galván se v nehostinném prostředí zachraňuje neurotickým tancem, plným nerealizovaného přetlaku. Zprudka započíná a stejně náhle utíná virtuózní střelhbité dupové kombinace, předvádí útržkovitě expertní schválnosti svého umění, které prodá pod cenou a hned je netečně opustí; jako by se snažil dávat zkusmo smysl tomuto životnímu provizoriu. Tanečník vyjadřuje jak bytostný neklid všelikého těla, tak i neklid těla nezabydleného.

Všechny druhy extrémní fyzikality představené na letošním festivalu Tanec Praha přinášejí sdělení o momentálním pocitu nezabydlenosti lidí starého kontinentu, nyní jen zdánlivého přístavu bezpečí a klidu; všechna zásadní představení festivalu zpívají: Kde – vlastně – domov můj?

(Zlo)zvyky

Jedním ze zlozvyků současné taneční scény se stávají produkce, kdy emeritní člen/ka nějakého význačného souboru uspořádá představení/výklad na téma kultovního choreografa, který tento soubor vedl. Takový večer seznámí víceméně s anekdotami ze života slavného tvůrce, v humorném světle představí jeho poetiku několika předvedenými pohybovými skicami, údajně v duchu mistra. Je to široce přístupné, je to levné (spakovací vystoupení jednoho performera, bonus navíc – workshop pro mladé) a zpravidla zcela zanedbatelné. Už jsme to v minulosti na Tanci Praha zažili. Letos nám Jone San Martin, bývalá členka souboru revolučního a výjimečného choreografa Williama Forsytha, spíchla jeden večer v Ponci – Legítimo/Rezo. Byla to celkem pokleslá zábava. Možná, že tento formát už nadále není tak dobrý nápad.

Standardním zvykem velkých tanečních festivalů je uvádět vedle mezinárodních hvězd také svěží mladou tvorbu. Vychází se z předpokladu, že přinese nové úhly pohledu, originální, výstřední, třebas i provokativní. Zkrátka nějak objevné a revoluční, jak to od mládí (nebo je to pověra?) očekáváme. Měly by zde tedy figurovat malé opusy, které však mají sílu prosadit se a zůstat v paměti diváků vedle velkých hvězd festivalu. To se tento rok (v kategorii Dance NEWs) nestalo. Ne, že by ta díla byla špatná, ale že byla z řady takových, co „sejdou z očí, sejdou z mysli“…

Je otázka, zda je svazácká kategorie „mládí“ vůbec relevantní uměleckou kategorií. Zda i tento zvyk všelijakých „Eurolab“, „8:tension“, „Dance News“ a „Mladých krví“ není už také spíše zlozvykem. Nebylo by pro mladé adepty tanečního umění užitečnější rovnou vstoupit do konkurenčního boje a v něm se prosadit než figurovat v chráněných režimech?

Nevyvážené proporce

Velice bohatý byl doprovodný program, který zavítal do patnácti měst České republiky, v některých z nich působil i na několika pódiích. Objevila se zde díla menšího formátu některých zahraničních umělců, figurující i v hlavním pražském programu, a také díla našich umělců, v hlavním programu nevystupujících. V regionech se tak odehrálo třicet šest představení. Šlo jak o interiérová vystoupení, tak vystoupení v plenéru. Pražský doprovodný program obsahoval jedenáct položek – plenérové tančírny, workshopy, diskuse, promítání. Dohromady téměř padesát akcí.

Proč unavuji touto enumerací? Proto, že bych uvítala program mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla v obráceném gardu: bohatý mezinárodní metropolitní program aktuálních a špičkových tanečních děl velkého i malého formátu – včetně děl našich předních tanečních umělců, kteří by se tak autenticky konfrontovali se světem. Soudím, že už k tomu dostatečně nazrála doba.

Pražské Quadriennale LIVE?

Potřebujeme proto skutečně velký reprezentativní taneční festival pro evropské velkoměsto. Viděla bych jednu z příležitostí, jak na Tanec Praha mezinárodně upozornit a zároveň mu dát velkorysejší podobu a podmínky – využít tradiční značky Pražského Quadriennale, které ostatně volá hlasitě po novém obsahu, má-li mít nadále smysl. V této souvislosti bych připomněla, že Praze k velkoměstské úrovni rovněž bolestně schází velký moderní operní festival; moderní jednak hudebně, tak inscenačně. Proč tedy nevyužít staré značky Pražského Quadriennale k tomu, aby dostala nový, aktuální a živý obsah? Navrhuji transformovat Pražské Quadriennale na velkorysý Mezinárodní festival hudebního divadla, který by zahrnoval průbojný operní festival a bohatý, up-to-date, programově rozšířený „Tanec Praha plus“. Scénografie už dávno není oním stimulantem, kterým byla v šedesátých letech. Teď je čas investovat do aktuál­ního tanečního a hudebního divadla, mezinárodně srozumitelného, mezinárodně směnitelného. A především ŽIVÉHO! Pojďme si o tom promluvit.

 

*) Ironické označení Prahy za „malé velkoměstečko“ patří dramatiku Michalu Lázňovskému.

• Autor: Nina Vangeli
• Publikováno: 6. září 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Malý festival pro malé velkoměstečko*

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ