Mámivá světélka a podmořské hlubiny
Musaši Entertainment Company má zábavu ve svém názvu a inscenace tohoto mladého kolektivu humor nepostrádají nikdy. Ani Esej o světle, křehká novinka na pomezí objektového divadla a vizuální instalace, která se převrací na hraně naivní radosti z tvorby a hluboké úcty k materiálu vytvořenému přírodou i lidmi. Hříčka měla premiéru na festivalu Loutex v Alfredu ve dvoře, kde soubor často vystupuje.
Foto: Anežka Pithartová
Musaši se už představili jako činoherci i jako tvůrci objektového a loutkového divadla. Na Malé inventuře se nedávno objevila jejich poetická pohádka Fabula Sylvestris o boji lesních hospodáříčků s cizorodou nestvůrou, která nešetří vtipem ani mechem, kůrou a šiškami. Zastupuje linii loutkového divadla, jehož řemeslo má soubor zažité, ale střeží se brát je příliš vážně. Do linie experimentálního divadla patří Grunt: Kronika lidové krutosti, obrazy z historie pohraničních chalup, které příjemně napínají zvědavost i obrazotvornost. Diváci drahnou dobu nemají klíče k rozpoznání, jestli se dívají na absurdní divadlo, komedii nebo dokudrama, ačkoli absurdita a satira postupně převládnou.
V něčem se Musaši protínají s poetikou Handa Gote research & development. Ve společné fascinaci každodenností a záměrem učinit z ní výjimečný zážitek. V laboratorním zacházení s objekty, které stavějí do překvapivých funkcí a vztahů, v oživování zdánlivě banálních předmětů, jež jako by získávaly vlastní identitu, částečně také v kritickém pohledu na svět. Ten pohled ale ještě není tak vyhrocený a také dávají přednost mimovolné hravosti před absurditou vedenou do krajnosti a vyvolávající znepokojení. A právě to snad vzbuzuje největší zvědavost ohledně jejich vývoje – která linie nakonec převáží, jestli se stanou básníky věcí, nebo převezmou štafetu v nastavování zrcadla vážným problémům skrze mystifikaci.
V novince převládá poezie a hravost, lze věřit, že vznikla z touhy oslavit divadelní i nedivadelní světlo. Mozaika asociací (a z nich vyrůstajících situací), kterou tvůrci zvolili jako formu, je velmi volná, náhodná, možná až příliš roztříštěná a rozkročená, ale v jednotlivostech propracovaná. Každý obraz, jakkoli nesouvisí s ostatními, má pointu a dominuje mu určitý materiál nebo princip. Inscenace svou tečku, poetický vizuální závěr má, ale je tu podle mne také příležitost ji variovat, přidávat a odebírat části, kombinovat, vytvářet různé verze.
Foto: Anežka Pithartová
Divák se ocitne v mnoha fantazijních světech. Je tu klasická práce s loutkou a vtipně pojatý úvod do světelného designu, v němž spolu hovoří dva bodové reflektory. Divadelníci se pobavením rozřehtají, ale pro laické publikum to může být docela seriózní poučení o praxi. Jinou poetiku má obraz vzniku ohně a prvopočátků stínového divadla v pravěku, s roztomile vypiplanou loutkou pračlověka, jindy vznikne jen vizuálně působivá výtvarná scéna. Chvíli sledujeme pouť potápěče na dno moře, a když už už čekáme, že se z rozvalin města vynoří chapadla Yog-Sothotha, autoři strhnou děj k nečekaně pragmatickému rozuzlení. Vzápětí zvou publikum do říše bájí a pověstí, do močálů a bažin, jimž vládnou mámivá světýlka a chtivé divoženky.
Nejvíce ze všeho na tomto typu představení uchvacuje smysl pro detail a to, že jsou umělci ochotní vyrobit loutku nebo složitý mechanismus jen pro několik vteřin akce, kde jednou zazáří a pak nadobro zmizí v propadlišti zákulisí. Ochota věnovat tvorbě těchto vteřinových překvapení a sekundových obrazů tolik času a invence, když s každou figurkou nebo objektem by se dala odehrát inscenace. Kéž jim tahle rozhazovačnost vydrží co nejdéle.
///
Musaši Entertainment Company, Praha – Esej o světle. Připravili Adam Páník, Tereza Havlová, Matěj Šumbera, Veronika Traburová, Františka Jesenská. Premiéra 12. března 2024, Alfred ve dvoře, Praha.
Komentáře k článku: Mámivá světélka a podmořské hlubiny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
