Management přítomnosti Petra Oda (No. 5)

V minulosti jsem u každé nové inscenace, kterou jsme tvořili, důkladně přemýšlel, do jaké míry mají být herci ponořeni v jejím vážném prožívání a do jaké míry mají mít nad takovým ponořením nadhled. Dnes takovou otázku považuji za nesmyslnou.

Vladimír Benderski a Zdeňka Brychtová v inscenaci Divadla Kámen Ztráta obsahu v konfekčním obalu, která bude dnes hostem festivalu Jiráskův Hronov (r. Petr Macháček). FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK

Myslím, že má-li být divadlo uměleckým hledáním, je potřeba usilovat v každém okamžiku (nebo alespoň v mnohých okamžicích, ve většině okamžiků, …) o obojí: Stoprocentní ponoření a zároveň stoprocentní nadhled.

Divadlo (a zřejmě i všechna další umělecká odvětví) umožňuje a vyžaduje právě toto: Být na hraně mezi dvěma nebo (pokud to tvůrci dokáží) i více extrémy – a každý z těch extrémů si plně užít a prozkoumat, nehledat mezi nimi kompromis, snažit se je mít oba naplno, byť jsou protikladné (přesněji: právě proto, že jsou protikladné).

Bývá marné pokoušet se vytvořit jen jeden z protikladných extrémů, zavedl by člověka mimo rovnováhu, zničil by ho (nebo přinejmenším jeho právě probíhající dílo). Oba extrémy se naopak mohou vzájemně posilovat a postarat se o jakousi vyváženost a udržitelnost. Kvalitní hledající umělec se vyznačuje mimo jiné tím, že ovládá simultánní práci s protikladnými extrémy, umí věnovat pozornost současně oběma, žádný z nich nezanedbávat.

Podobně jako s vážností a nadhledem je to, myslím, například se zdánlivým rozporem mezi iluzivností a stylizací divadla. Tedy: Divadlo má být v každém okamžiku zároveň plně iluzivní i plně stylizované (přiznané). Stoprocentní iluzivnost, kterou si dovolím chtít, samozřejmě vůbec nevyžaduje „realistické kulisy“. A stoprocentní stylizace (přiznanost) samozřejmě nevyžaduje, aby všichni byli vždy v civilu, neměli na jevišti ani židli, pokud možno ani neměli jeviště. Všechny tyto konkrétnosti jsou prvky jakési formy, která může být více či méně propracovaná a může se zaměřovat na různé inscenační možnosti a oblasti.

Ovšem zkrátka tvrdím: Pořádné divadlo má být zároveň stoprocentně přiznané a stoprocentně iluzivní, herec i divák si mají v každém okamžiku silně uvědomovat, že je to jen hra, a zároveň být do toho, co se odehrává, hluboce vtaženi.

Tolik zatím stručný a neobjevný nástin dualismu nebo snad dokonce jakési dialektiky inscenování a hraní.

/Text současně vyšel na blogu Petra Macháčka: zde/

///

Více na i-DN: Petr Macháček