Marek Pivovar: Jak já to vidím

Film

Už více než dvacet let jezdím pravidelně každý rok na karlovarský filmový festival. Pouštím jedním uchem tam a druhým ven řeči o tom, že už je to dávno akce především pro snoby a večírkovské vymetače – když denně absolvujete tři nebo čtyři projekce, jaksi si těch doprovodných jevů ani nestačíte všimnout. A pak, s kamarádem Jiřím Voráčem máme vlastních důležitých a vyčerpávajících společenských povinností nadmíru – musíme v tom festivalovém kvasu nutně stihnout zajít do mnoha časem prověřených provozoven, tu na marinované jehněčí kolínko, tu na půlku kachničky s červenobílým zelím, završenou štrúdlem, tu na lahodný pohár. Duševnímu a fyzickému obohacení dopřáváme nebojácně symbiózu. Ty nejsilnější zážitky duševní způsobují u mne v posledních letech díla z končin, které si běžně s dobrým filmem nespojujeme – tak třeba loni Mléko strachu (Peru), Samson a Dalila (Austrálie). Letos to byl bezkonkurenčně film Čtyřikrát (sice evropská koprodukce, ale především chudá a hornatá Kalábrie). Čtyři osudy: starý pastýř, který léčí kašel požíváním kostelního smetí (tahle pověra není italskou specialitou, i naši předkové si počínali podobně), kůzle z jeho stáda, které vede od narození tvrdý boj o holý život, krásný vzrostlý strom, z něhož se stane májka (i tyhle zvyky jsou obdobné, když je rozšířili po Evropě právě Italové) a nakonec milíř, jehož se onen strom stane součástí. Nedá se to moc slovy popsat, chce to vidět, ale ne doma na obrazovce ze staženého DVD, nutně v kině, vizuální složka je zcela podmanivá a zásadní! Jen se bojím, zda se filmové kluby odhodlají zakoupit nějakou kopii. Z filmů, které u nás uvidíme (či již můžeme vidět), doporučuji: Seriózní muž (bratři Coenovi), Pan Nikdo (Jaco van Dormael) a Osamělý muž (Tom Ford). Škoda, že čtvrtý film, který má v titulu muže, africký Křičící muž, kvalit předchozích tří nedosahuje. (Pro ty z žen, které by se chtěly třeba začít urážet: viděl jsem letos ve Varech i filmy o vás, například Chloe Atoma Egoyana je též famózní, jen mě pobavilo, jak se ti muži letos ve Varech pěkně sešli). Odvezl jsem si také nějakou tu inspiraci divadelně dramaturgickou, ale neprozradím, rád bych, aby Ostrava byla první, jako před několika lety s Ellingem a Kjellem.

Četba

Ano, přiznávám, přináležím k těm, kdo propadli kouzlu Milénia. Všechny tři díly jsem zhltal a nepřestávám proklínat firmu, která včas neopravila výtah v budově, kde Stieg Larsson pracoval, a způsobila mu smrtící infarkt poté, co tu výšku deseti pater vyšlapal. Už jsme si s přáteli říkali, že bychom se mohli pokusit další pokračování sepsat sami, jenže nikdo se nechce chopit konce, protože odhadovat, jak to všechno dopadne, patří k největším rozkoším téhle četby. A zařekl jsem se, že do kina na to nepůjdu, protože si chci oba hlavní hrdiny ponechat ve své mysli takové, jak jsem si je oblíbil.

Miloš Štědroň

Patřil k mým oblíbeným pedagogům na brněnské divadelní vědě: na seminář energickým krokem vrážel s gramofonem v rukou, na něm položená „elpíčka“, reproduktory tiskl k tělu lokty. Usedl, složil náklad a pravil: Teď si rychle řekneme, co je kde nového, a pak si poslechneme hudbu. Potom hodinu a půl vyprávěl, skákal z tématu na téma, od staré italské opery přešel k Janáčkovi a posléze k bitvě na Bílé hoře, vždy to nějak souviselo, zběsilým tempem a nadmíru zábavným způsobem nás zahlcoval informacemi a historkami. Pak zase to vybavení vzal a odnesl. Nikdy jsem se nedozvěděl, co nám to chtěl pustit – a nikdy jsem nelitoval. A nastojte! Právě při psaní této rubriky mi telefonuje již zmíněný Jiří Voráč, jestli jsem četl, jak Miloš Štědroň v téže rubrice cituje Jeníka z Bratřic a líčí, jak mu Václav Hanka poničil píseň. A přečte mi to do telefonu a já zajásám, neb zmiňovanou píseň máme v naší nové inscenaci Komedyje o čertových osidlách a samozřejmě v původní verzi Naše Anka tuze spává,/ zarostlo jí, kudy scává a s ní i mnohé další Jeníkem sebrané kousky, třeba Vzal jsem si babičkou stařičkou/, myslel jsem, že něco má,/ ona má v prdeli kohouta,/ on jí tam kokrhává. I tenhle text naši obroditelé zprznili, když kohouta umístili do komory a upřeli nám tak zábavnou informaci o plynatosti oné stařenky. Tak Tebe, Miloši, i vás všechny, kdo tohle čtete, na tu Komedyji a nádherné necenzurované písně v ní zveme do Ostravy, toho kulturního velkoměsta!