Jak se (ne)vyrovnat se smrtí
Divadlo v Dlouhé se pravidelně věnuje dětským divákům formou rodinných představení. A není to jen formální odškrtnutí kolonky mládež. Některá z nich, jako je Aškenazyho Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, patří léta k divácky nejúspěšnějším titulům.
Máma Evy Hacurové potká během putování za svým synem dokonce i samotného Pána Boha (Tomáš Turek) FOTO MARTIN ŠPELDA
Nejnovější položku v této dramaturgické linii tvoří inscenace hry Nebe – peklo polské dramatičky Marie Wojtyszko. Dramaturgyně Vratislavského divadla loutek tvoří úspěšný tým s českým režisérem Jakubem Kroftou, osobností hradeckého Draku, od roku 2012 uměleckým šéfem této polské scény. V Divadle v Dlouhé se poprvé představili domácím divákům, a to inscenací, již lze nazvat manuálem pro dětského diváka, jak se vyrovnat se smrtí blízké osoby.
Hlavní postavou hry, kterou na scéně (s výjimkou posledního obrazu) nikdy neuvidíme, ale jejíž hlas v sympatickém podání Magdaleny Zimové příběh vypráví, je sedmiletý Tadeáš neboli Táďa. Ten má báječnou maminku Evu alias dýdžejku Raketu, jejíž jedinou, ale z hlediska sedmiletého dítěte podstatnou vadou je to, že za svou profesí neustále cestuje a Táďu nechává v péči tety Renaty, která si s ním vůbec nerozumí.
Když při jedné z cest Eva havaruje, nastává problém. Táďa zaleze do skříně a Eva se ocitá v nebi, kde si s ní nevědí rady, protože se odmítá smířit se smrtí a požaduje okamžitý návrat k synovi. Podobně je tomu i v pekle, kam ji z nebe alibisticky odešlou. Podstatu hry tvoří Evino putování zpět na svět, a to za pomoci nesmělého čerta Vosmulky, který se touží stát člověkem, aby mohl psát knížky pro děti.
Až potud to vše zní poměrně slibně. Jenže text Marie Wojtyszko připomíná dětský katechismus realizovaný didaktickou formou. Ze všeho nejvíc se v něm vedou řeči a to, co v katolickém Polsku může vypadat odvážně, u nás moc nefunguje. Znalosti českých dětí o nebi a pekle jsou formovány především pohádkami, od Hrátek s čertem až po oba Anděly Páně, jež oba světy nahlížejí značně „světskou“ optikou a humorem. Ten sice nechybí ani polské hře, ale její nebe i peklo jsou zalidněné postavami, které působí až jako mentálně opožděné a jejich humor vyznívá dost křečovitě.
A to nedokáže překonat ani akční inscenace Jakuba Krofty, odehrávající se ve sterilní diskotékové hale se zrcadlem a barevnými světly s postavami stylizovanými do groteskní nadsázky. Belzebub (Martin Veliký) s masivními vycpávkami připomíná ze všeho nejvíc yettiho, Lucifer (Ondřej Rychlý) zase Václava Noida Bártu, ostatní postavy včetně Boha (Tomáš Turek) či Matky Boží (Magdalena Zimová) jsou torzovité a nemají dost prostoru k získání sympatií publika.
Nejživější figurou je tak čert Vosmulka Martina Matejky, který postupně nabývá na sebevědomí, a samozřejmě dýdžejka Eva, kterou Eva Hacurová hraje jako razantní a nekompromisní bytost, získávající si respekt nebe i pekla. Čím je pro Táďu ale tou nejúžasnější mámou na světě, Wojtyszko spíš slovně deklaruje, než předvádí.
Ne že by inscenace neposkytla publiku pár akčních honiček a vtipných situací, ale děti kolem mě se dost nudily, bavili se spíš rodiče. Ostatně autorka neopomněla do hry zaplést i pár módních ekologických proklamací: Eva bez logických souvislostí s dějem plamenně hřímá o velrybách zvracejících plast či o kožešinových farmách.
Hra prostě šustí papírem a autorskou vůlí. A korunuje to závěr: Který sedmiletý kluk by mamince šlechetně doporučil, aby si tedy konečně „odpočinula“ v nebi, protože on to přece na zemi zvládne sám za pomoci dospělých přátel a imaginárních hovorů s ní? Jen ten, který jedná z vůle autorky a její didaktické hry, nikoli podle logiky životní situace.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Maria Wojtyszko: Nebe – peklo. Překlad a režie Jakub Krofta, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba a zvukový design Vratislav Šrámek, světelný design Filip Wiesner. Česká premiéra 17. dubna 2019 (psáno z reprízy 22. dubna).
Komentáře k článku: Jak se (ne)vyrovnat se smrtí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
