Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

Maria Wojtyszko: Z problémů je dobré se vypsat

Nebe-peklo, tak se jmenuje nejnovější premiéra v pražském Divadle v Dlouhé z pera polské dramatičky Marii Wojtyszko (nar. 26. 9. 1982 ve Varšavě). Autorka má k Čechám a Čechům blízko. Jejím manželem a nejbližším spolupracovníkem je režisér Jakub Krofta. V Čechách dosud byly uvedeny její hry Děloha (Studio Marta, Brno) a Cizí jazyk (Divadlo X10, Praha). Setkaly jsme se před premiérou v Divadle v Dlouhé.

Co je pro vás divadlo?

Setkání. Setkání lidí, kteří se podílejí na inscenaci, a zároveň setkání s diváky.

Je pro vás velký rozdíl mezi loutkovým a činoherním divadlem?

Ano, je. Já vlastně nejsem vhodná autorka pro loutkové divadlo. Vyžaduje to naprosto jiné dovednosti, které zvládají jen někteří – a já to nejsem.

Ptala jsem se proto, že pracujete jako dramaturg ve wrocławském Teatru lalek (Divadle loutek) v týmu s tamním uměleckým šéfem Jakubem Kroftou. Tam jste poprvé inscenovali i vaši hru Nebe – peklo.

Potkali jsme se ve Varšavě, kde Jakub režíroval inscenaci v Teatru na Woli. Ředitel divadla mě tehdy požádal, abych pro Jakuba vytvořila novou verzi svého textu. Na začátku to bylo mezi námi dost komické, protože jsme si v podstatě vůbec nerozuměli. Jakub se sice snažil mluvit polsky, avšak jeho polština nebyla moc srozumitelná. Ale byl rozkošný. Tak jsme se nakonec dorozuměli a sblížili se. A nyní jsme manželé.

A společně jste přešli do wrocławského loutkového divadla…

Po té první společné práci mě Jakub požádal, abych mu pomohla v konkurzu na místo uměleckého šéfa wrocławského Teatru lalek. Jeho koncepce vycházela z toho, že by se divadlo mělo soustředit na současnou dramatiku, a o té polské v té době moc nevěděl. Takže mě oslovil, abych mu s tím pomohla. Místo získal a od té doby pracujeme společně ve Wrocławi, i když bydlíme ve Varšavě.

Pocházíte z umělecké rodiny. Matka i otec pracují v divadle a ve filmu.

Můj otec Maciej Wojtyszko je především divadelní režisér a také píše hry. Moje matka mu v podstatě celý život pomáhá. Vzdala se vlastní kariéry, i když podle mého by byla výborná dramatička.

Takže v tomto kopírujete svou rodinu. I vy s Jakubem Kroftou tvoříte rodinný tým.

Od dob našich rodičů se přece jen situace hodně změnila. Dnes mohou ženy mít vlastní kariéru, i když mají děti. Dříve to bylo mnohem obtížnější, protože se musely postarat o rodinu, což nebylo vůbec jednoduché. V obchodech nic nebylo, služby nefungovaly… Však to znáte i z Čech tehdejší doby.

Kdy jste poprvé začala psát?

Rodiče mě přesunovali z jedné školy do druhé a mně se nikdy do té nové nechtělo, byla jsem z toho nešťastná. Maminka mi řekla, že s tím se nedá nic dělat, že takový je prostě život. Ale poradila mi, jestli si chci odlehčit, tak si mám začít psát deník. A já poslechla.

Pomohlo to?

Ano. Zjistila jsem, že když nemůžete se situací nic dělat, tak pomáhá, když se z toho vypíšete.

To ale bylo psaní jen pro vás, nikoli pro veřejnost…

Nepamatuju si, kdy jsem začala veřejně publikovat. Jen vím, že pro mě bylo od mala samozřejmé, že jednou budu psát knihy nebo pro divadlo.

Hodně jste studovala – na fakultě Vědy a kultury na varšavské universitě, ale také v Mistrovské filmové režisérské škole Andrzeje Wajdy. Nejprve režii, potom scenáristiku. Proč jste se rozhodla psát? Není to příliš osamělá profese?

Vůbec ne. Dramatik pracuje jako součást týmu. I když jsem psala pro televizi nebo píšu pro divadlo, vždycky jsem byla v týmu. V divadle přičichnete k řadě dalších profesí, hodně se můžete naučit od režiséra, od herců. Takže psaní rozhodně není osamělá profese. Pravda, v prvním období u stolu či počítače osamělá jsem, ale pak následuje další fáze, kdy se účastním zkoušek, a to už jsem mezi lidmi a komunikujeme spolu.

Jedna z vašich prvních her se jmenovala Děloha. Vzbudila značné kontroverze.

Bralo se to jako provokace, ale ono tomu tak vůbec nebylo. Jen jsem se v té hře snažila vyrovnat s šokem způsobeným vědomím, že jsem žena.

???

Já jsem v určité době svého dospívání byla zaskočena tím, že být ženou neznamená jen určité biologické určení dané tělem, ale že to obsahuje celý vesmír témat a problémů. Mám totiž bratra, který není o moc starší než já, takže jsme víceméně vyrůstali jako dvojčata. A já to brala tak, že jsme stejní. Až později jsem si začala uvědomovat, že tomu tak není. Bylo to pro mě bolestivé zjištění, se kterým jsem si nevěděla rady. A tak jsem o tom napsala hru.

Tedy jste použila svůj osvědčený recept – vypsat se z problémů… Zvoleným tématem jste tak trochu vstoupila mezi feministky.

Být feministkou je – či mělo by být – pro každého člověka naprosto normální. Znamená to jen prostý fakt, že muži a ženy mají stejná práva, nic víc.

U nás je feminismus zpravidla brán dost negativně.

Myslím, že jde o nedorozumění. Možná by pomohlo feministický pohled na svět nazvat jinými slovy. Feminismus zahrnuje celou škálu problémů a aspektů, a kdyby se podařilo je pojmenovat jinak, tak by pro mnohé lidi bylo snazší jej přijmout a pochopit. Feminismus není nálepka pro lidi, kteří chtějí proti něčemu bojovat, ale pro lidi, kteří si myslí, že všichni jsme si rovni.

Je možné si v Polsku vydělat na živobytí psaním?

Asi je to o něco jednodušší než v Česku, protože máme větší trh, více divadel. A je velká poptávka po současných hrách. Takže možné to je. Ale většinou je to tak, že člověk musí mít nějakou další práci a kombinovat je.

Takže – psaní divadelních her jako hobby?

U filmu či v televizi je to lepší, protože televizní producenti zjistili, že dramatici jsou zdatní scenáristé. Ale jak víme, v divadle je méně peněz, takže psaní pro ně je opravdu spíše koníček.

///

Více na i-DN:

Jak se (ne)vyrovnat se smrtí

Jakub Krofta: Posláním polského divadla je neustálá vzpoura proti mocným

…

 

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 25. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Maria Wojtyszko: Z problémů je dobré se vypsat

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ