Divadelní noviny > Rozhovor

Marie Štípková: Čas je hráč

Před deseti lety absolvovala DAMU, kde v průběhu studia získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Odmítla nabídku stálého angažmá v Městských divadlech pražských, zůstala na volné noze a hostovala na Nové scéně Národního divadla, v Minoru, ve Švandově divadle, v Divadle Ponec, v MeetFactory či v A studiu Rubín. Role Géši Gottfriedové v Brémské svobodě v Městském divadle Kladno jí přinesla Cenu divadelní kritiky v kategorii Ženský herecký výkon a také nominaci na Cenu Thálie. Již pátým rokem je Marie Štípková v angažmá ve Švandově divadle. Aktuálně (v době pandemie koronaviru) zúročuje čalounický kurz, který před několika lety absolvovala. Práce s textilem a nábytkem jí dává radost z viditelného a konkrétního výsledku.

Z KLADNA DO ÚSTÍ A ZASE ZPÁTKY DO PRAHY

Před osmi lety vám ředitel Daniel Přibyl nabídl angažmá v Městském divadle Kladno. Prý vám tenkrát řekl, že si vás vybral, protože vaše herecké schopnosti mají široký rozptyl.

To byla informace, která mne samozřejmě potěšila. Nejen pro mladého herce je příjemné zjistit, že se někdo blíže zajímá o vaši práci, že mu stojíte za to, aby vás podrobněji sledoval a navíc s vámi počítal a dal vám šanci. Danovi Přibylovi se v krátkém čase povedlo z regionálního kladenského divadla udělat v té době jednu z významných scén na úrovni pražských divadel. Pro mě se na Kladně otevřela jedinečná příležitost dostat se k velkým rolím a zajímavým zkušenostem, ke kterým bych se jako nováček v pražském divadle nedostala. Cítila jsem, jak se zlepšuji a mám k tomu ty správné příležitosti.

Pro vás tak důležitá éra skončila po třech letech kvůli podivné politice vedení města. Jaké vzpomínky na Kladno si s odstupem několika let nesete?

Vzpomínám na to jako na ideál divadelního fungování. Teď už sice vím, že to taky nebylo ve všem perfektní, jak se mi to tehdy zdálo. Jisté ale je, že tam došlo k jedinečné symbióze lidí v souboru, kteří si byli milí jak lidsky, tak profesně. To považuji za důležité! Zásadní pro mě bylo setkání s Alenou Štréblovou, Tomášem Petříkem nebo třeba se Zuzanou Mixovou. Bylo skvělé, že v některých představeních hostovali takoví hráči jako Luboš Veselý, Gábina Míčová, Míla König či Pavlína Štorková. Taková partnerství vás totiž posouvají profesně výš a nutí vás být ve střehu.

Na Kladně jste se také měla možnost setkat s celou řadou zajímavých režisérů, z nichž s některými spolupráce pokračovala dál.

Třeba s Danielem Špinarem se známe už z DAMU. Sice jsem byla o dva ročníky níž než herci, se kterými tehdy pracoval, ale navzájem jsme se všichni sledovali a věděli, co kdo dělá a v čem je dobrý. Na Kladně tehdy inscenoval výbornou adaptaci Maupassantova románu Miláček. A právě jeho nabídka na hostování v Národním divadle v představení Pýcha a předsudek byla po odchodu z Kladna jedním z mých záchytných bodů. Bylo příjemné vědět, že když něco končí, tak je i něco konkrétního před vámi. Navíc mít možnost ocitnout se a pracovat, třeba jen jednou za život, na jevišti historické budovy Národního divadla je ohromně cenné.

Dodo Gombár byl dalším z režisérů, které jste na Kladně potkala, právě on vám později nabídl angažmá ve Švandově divadle.

Přesně tak. Z bývalých kladenských kolegů ve Švandově divadle kromě mě zakotvili ještě Tomáš Petřík a Petr Buchta. A Kladnem prošla také Eva Josefíková a Bohdana Pavlíková. Zároveň je legrační, že za kladenského působení se většina herců, kteří do Kladna dojížděli z Prahy, po představeních přesouvala na Smíchov do klubu Švandova divadla. Byl to takový náš pražský záchytný bod. Tehdy nikoho ani nenapadlo, že se pro některé z nás Švanďák v budoucnu stane záchytným bodem i profesně.

Co následovalo po odchodu z Kladna?

Sice jsem se poohlížela po práci, ale nějaké zvlášť intenzivní signály jsem nevysílala. V tom možná sehrála roli i Cena divadelní kritiky, kterou jsem obdržela za Géšu z Brémské svobody – nebo jsem spíš měla představu, že to ocenění nějakou roli sehraje. Že se strhne velký zájem. Ale to se nestalo. Dodo byl jedním z mála lidí, kterým jsem dala vědět, že jsem k dispozici, což se zrovna potkalo s těhotenstvím Zuzany Onufrákové, za kterou jsem tehdy naskočila do Betonové zahrady, inscenace podle románu Iana McEwana. Asi i na základě této spolupráce mi Dodo Gombár později nabídl angažmá.

Když to teď zpětně počítám, tak jsem po odchodu z Kladna byla rok v určitém vakuu – i když ne zcela úplně. Byla tu zmíněná spolupráce s Danem Špinarem v Národním a ještě předtím léto s Tygrem v tísni v rámci prvního ročníku Antické Štvanice. Objevily se i nabídky na hostovačku na Moravě, ale to jsem věděla, že nemohu zvládnout, že nechci trávit tolik času na cestách.

A jak se stalo, že jste se ocitla v Činoherním studiu v Ústí nad Labem?

No, i když jsem říkala, že jsem nějaké zvláštní signály nevysílala, tak přeci jen pár zpráv kamarádům odešlo… Činoherák v Ústí byl moje srdcovka už od dob studií, vlastně jsem se tam po škole ucházela o angažmá. A tak jsem napsala Honzovi Plouharovi, který byl v té době uměleckým šéfem, že bych měla zájem si u nich v něčem zahrát. Nabídl mi divadelní podobu populární dětské knihy Astrid Lindgrenové Děti z Bullerbynu. Později se ukázalo, že jsem si namlouvací inscenaci asi představovala trochu jinak. Musela jsem Honzovi povědět, že pokud mě tohle zkoušení mělo přesvědčit, že mám jít k nim do angažmá, tak se to nepovedlo. To bylo na konci sezony 2015/2016.

Tedy až rok 2017 byl pro vás určitým mezníkem, když přišla nabídka ke stálému angažmá ve Švandově divadle?

Tomu předcházela ještě jedna ústecká mezihra. Po Dětech z Bullerbynu mi Honza řekl, že mi další nabídku na hostování nedá, že potřebuje herečku do stálého angažmá. S tím jsme se v dobrém rozešli. Ovšem po nějaké době se mi ozval David Šiktanc s tím, že bude v Ústí režírovat adaptaci románu Maxe Frische Homo Faber a že mě chce obsadit. Řekla jsem mu o našem dřívějším hovoru s Honzou a vyslovila tím určitou pochybnost o mém možném obsazení. David si mne ale prosadil a rozběhlo se úžasné, zcela mimořádné zkoušení, ze kterého vzešla výjimečná inscenace. To vše bylo navíc okořeněno jedinečným setkáním s výborným hereckým kolegou Martinem Fingerem. Celý ten zážitek byl až takový, že bych okamžitě zůstala v angažmá! Mezitím však přišla nabídka ze Švandova divadla a navíc zpráva, že Martin Františák tam nastoupí jako umělecký šéf.

A přišla velká role ve Ztracené cti Kateřiny Blumové.

Šlo opět o spolupráci s Davidem Šiktancem, který ve Švandově divadle připravoval adaptaci světoznámé novely Heinricha Bölla ze sedmdesátých let s velice aktuálním poselstvím o smrtících dopadech dezinformačních článků. O tom, jak média přetvářejí realitu, zasahují do našich životů a mění veřejné mínění. Že se dá obratně využít lidského strachu z čehokoli. Protože kdo žije ve strachu, je snáze manipulovatelný. Inscenace se věnuje i propojení médií s politikou, s těmi, kdo mají zájem, aby se o něčem psalo a naopak o něčem nepsalo. Nám všem důvěrně známé překrývání jedné kauzy kauzou jinou. Ta aktuálnost Böllovy novely je místy až mrazivá.

Tohle téma je pro mne navíc i trochu osobní. Zažila jsem coming out skrze bulvár. Nestihla jsem doma našim povědět, jak to s mojí sexuální orientací je, a oni si to přečetli v novinách. Respektive si to přečetli sousedi a známí a našim o tom referovali. V bulváru jde především o tu šílenou formu, jakou o vás píšou. Klidně mohou dát vaši fotku, jméno a informace pod témata, která s vámi vůbec nesouvisejí.

Moje Kateřina Blumová není žádná hrdinka, chce jen žít svůj život v klidu, má za sebou nevydařené manželství, ze kterého si nese poskvrnu. Poprvé v životě zažívá lásku, co naplat, že s člověkem, který je označován za teroristu… Bylo dobré, že mě David vedl k úspornému herectví.

Umělci, kteří jsou vidět, mívají možnost prostřednictvím médií ovlivnit názor většinového diváka. Co si o tomhle fenoménu myslíte?

Že je to zrádné! Ale zároveň nelze po umělcích chtít, aby se k ničemu nevyjadřovali. Jejich názory chtějí slyšet média a chtějí je slyšet i lidé. Spíš jde o to, najít tu správnou míru a opatrně vážit slova. Vědět, k čemu se vyjadřujete a hlavně pro jaké médium odpovídáte. Vždycky mohu říct, že je svoboda slova a tohle je můj názor, ale zároveň musím vědět, že mne někdo může chytit za slovo. Je zajímavé, že málokdo z nás herců dokáže říct, o tomhle nic nevím, protože nechce vypadat jako pitomec. Přitom je naprosto v pořádku něco nevědět.

REŽISÉŘI A JINÉ SPŘÍZNĚNÉ DUŠE

Kteří režiséři jsou pro vás inspirativní?

Jsem ráda, když mne režisér dokáže posunout, když na mě klade nároky. Hodně důležitá je pro mě taky důvěra k danému člověku. Když se nad vaší otázkou zamýšlím, tak se mi vybaví tři jména: Martin Františák, David Šiktanc a Jaroslava Šiktancová.

Martinu Františákovi bezmezně věřím, má pro mne nepopsatelné kouzlo. Vždycky s ním budu ráda zkoušet. Baví mě jeho obrazotvornost a zemitost, ale zároveň obrovský cit, který do inscenace dokáže vložit. Jeho nová divadelní adaptace legendárního románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce má v sobě tohle všechno v koncentrované podobě.

Jarka Šiktancová je takový můj divadelní souputník, navíc duchovně nesmírně bohatý člověk. Její postřehy k inscenacím, ve kterých hraju, jsou obrovsky cenné a její názory jsou pro mne hodně důležité.

Podobně to mám s jejím talentovaným synem Davidem. Navíc nás spojuje věk a společně prožité studentské období na DAMU.

Velmi pozoruhodná je Lady Macbeth z Újezdu, ve které nyní ve Švandově divadle hrajete. Text Nikolaje Leskova adaptoval režisér David Jařab. Jaká byla spolupráce s ním?

Dlouhodobě sleduji produkci Divadla Na zábradlí, která mi přijde inspirativní, a tak jsem se na Davida Jařaba, jenž je tam kmenovým režisérem, velmi těšila. Byla jsem zvědavá, jaký styl inscenace zvolí pro Švanďák. Jeho práce s detailem je fascinující a to také vnímám jako jeho přínos do mého hereckého rejstříku. Umět v sobě najít ten zvláštní až hmatatelný klid, který se přenese do hlediště. Nebát se dlouhých pauz, kdy se zdánlivě nic neděje. Davidův minimalistický přístup mě vyloženě nadchnul.

V rámci Letních shakespearovských slavností jste mohla spolupracovat s velkou legendou – Jiřím Menzelem.

Jiřímu Menzelovi se v inscenaci Mnoho povyku pro nic povedlo nás semknout. Ale pro mě osobně to byl náraz. Tak moc jsem se těšila na setkání s legendou, že jsem potom nedokázala potlačit svoje zklamání, když se realita mým představám vzdalovala. Podstatné ale je, že se představení s úspěchem drží na repertoáru už šestou sezonu a má se hrát i dál.

Máte vysněné role?

Nemám vysněnou konkrétní roli, mám vysněné dramatiky a vysněné režiséry. Například již zmíněná spolupráce s Davidem Jařabem patřila mezi ty snové. Moc ráda bych se někdy potkala taky s Dušanem Pařízkem, ale těžko říct, jestli je to reálné… Také s Kamilou Polívkovou, Honzou Fričem, Jiřím Adámkem nebo Petrou Tejnorovou. Z dramatiků Ibsen, Čechov – cokoli od nich. Hodně ráda se potkávám s texty Elfriede Jelinek, baví mě svou specifickou jazykovou strukturou. Taky Lenka Lagronová, Werner Schwab, Thomas Bernhard. Mám ráda texty, kterými se musíte prokousávat, kde máte na čem pracovat a o čem přemýšlet.

BODYVOICEBAND

Jaroslava Šiktancová stojí za činností souboru BodyVoiceBand, kterého jste členkou. Jak jste se k této formaci dostala?

První setkání s Jarkou Šiktancovou proběhlo ještě na přijímačkách na DAMU, seděla jsem stranou na schodech, v uších sluchátka, a spolu s ostatními jsem čekala na verdikt, jestli postupuji dál. Když Jarka procházela, pošimrala mne po vlasech a řekla: Uvidíme se příště! Tím mi řekla něco, co ještě nikdo neměl vědět. Byla mým poslem dobrých zpráv. Na škole jsme se později spřátelili s jejím synem Davidem a jednu dobu spolu i bydleli. A tak se stalo, že jednou na konci léta, když jsem po prázdninách přijela do Prahy, jsem si u Jarky vyzvedávala klíče od bytu. Při té příležitosti mě naverbovala do workshopu věnujícímu se metodě herecké práce Vertical of The Role, který zrovna měl mít její ročník, ale nenaplnil všechna volná místa. Tam jsme se sblížily, začaly si více všímat svých cest a kontinuálně se setkávat.

O pár let později, to už jsem nebyla na škole, jsme se s Jarkou potkaly na kávě, ona měla v té době v plánu se svými studenty udělat jako absolventské představení Vojnu od E. F. Buriana a vyprávěla mi, jak s choreografem Martinem Packem již několik dní sedí nad textem. Velmi mne to zaujalo. Měla jsem zábrany, že přece nemohu rovnou říct: Já chci taky! Přesně tohle chci! To, že bych se chtěla práce na dané inscenaci zúčastnit, jsem ale nedokázala skrývat. A tak jsem se stala součástí. Ve Vojně nás navíc bylo na scéně najednou přes dvacet. A to je obrovská síla, celého vás to spolkne.

Inscenace odstartovala vznik souboru BodyVoiceBand?

Fungování souboru se skutečně rozběhlo skrze Vojnu. V BodyVoiceBandu se pokoušíme o syntetické divadlo, hledáme propojení hereckého projevu, pohybu, živé hudby, zpěvu – jsou to vždycky věci tak trochu na hraně. Navíc u každého titulu je to jiné. U Milovnic Elfriede Jelinek jsme některé pasáže říkali ve více lidech, což je pokaždé hodně obtížné. Jelinek má navíc složitou, jazykově zajímavou stavbu vět. Už jen když text říkáte ve dvou, nesmíte být individualista, což já někdy bohužel bývám. A v pasážích, kde texty odříkáváme všichni najednou, je pak potřeba hledat stejné tempo, stejnou intonaci. Specifické propojení více divadelních složek, které v BodyVoiceBandu praktikujeme, prověřuje všestrannost herce, ale i jeho schopnost plně se koncentrovat. Musíte být v kondici hlasově, psychicky i fyzicky. Na všechny součásti představení jsou kladeny velké nároky. Mě ale baví, když je to náročné.

Jeden z nejnovějších opusů BodyVoiceBandu je Burianova Láska, vzdor a smrt.

Koncertní provedení této jevištní básně vzniklo také v režii Jaroslavy Šiktancové. Premiéra proběhla v rámci zahájení prvního ročníku multimediálního Festivalu EFB, který se věnuje odkazu osobnosti Emila Františka Buriana. Šlo vlastně o scénický koncert, v plánu pak bylo látku více scénicky rozpracovat. Text tematicky navazuje na Vojnu, pod zdánlivou křehkostí lidové poezie se skrývá silný příběh připomínající středověkou hru Everyman. Škoda jen, že kvůli pandemii jsme od premiéry Lásku, vzdor a smrt mohli hrát jen párkrát.

Jak snášíte derniéry?

Když jsou to pro mě důležitá představení, jako třeba na Kladně Jentl či Brémská svoboda nebo v Činoherním studiu v Ústí Homo Faber, tak to bývá dost kruté. Zvlášť kladenské derniéry měly hořkou příchuť. Všichni jsme věděli, že by tyto inscenace měly nárok na mnohem delší životnost. Totožné pocity jsem měla i u derniér kladenských inscenací Dana Špinara. Nebudu říkat, že derniéry opláču, spíš cítím lítost, protože vím, s jakou radostí jezdím to které představení hrát, s jakým pocitem stojím na jevišti a najednou člověk musí přijmout, že to končí. Že byla ukončena nějaká etapa. Samozřejmě se to lépe přijímá s vědomím, že se otevírá prostor pro něco dalšího. Zároveň jsou i derniéry, kdy si oddychnete, že skončilo trápení. Taky jsem zažila představení, ve kterých jsem za někoho převzala roli a nikdy jsem si ji úplně nepřivlastnila. To pak derniéra taky bývá úlevná. Spadne z vás povinnost, už se nemusíte do něčeho, co jste původně nenazkoušel, trefovat.

PEDAGOGICKÉ, PANDEMICKÉ A ČALOUNICKÉ ZKUŠENOSTI

Stále ještě pedagogicky působíte na DAMU?

Když jsem v roce 2015 nastoupila k Jarce Šiktancové a Lukáši Hlavicovi jako jejich asistent při výuce, tak jsem měla velkou touhu naučit se učit. Cítila jsem, že pro to mám dispozice, a chtěla je rozvíjet. Nakonec jsem tam vydržela jen dva roky. Začala jsem být vyčerpaná, a když byli naši studenti ve čtvrťáku, už jsem jen externě pomáhala při realizaci jedné z absolventských inscenací. V určitou chvíli to zkrátka začal být mnohem větší výdej energie než příjem čehokoli. A já začala být hodně unavená. Někdy když jsem měla dopoledne zkoušku v divadle, odpoledne vyučování a večer představení, tak už jsem pak po představení téměř nebyla schopná mluvit. Možná se k tomu někdy vrátím. Třeba v době, kdy se pedagogické práci budu moct věnovat naplno. Čas je hráč, tak se uvidí, kam mě ještě zavede. Zatím jdu jinou cestou.

Protikoronavirová opatření a nouzový stav zastavily živou kulturu. Jaká situace nastala u vás ve Švandově divadle?

Zhruba čtrnáct dní před premiérou bylo zastaveno zkoušení Cyrana z Bergeracu. Stejně tak to zasáhlo plánovanou premiéru inscenace Zabíjejte popírače klimatických změn mladého australského dramatika Davida Finnigena, která se neoficiálně odehrála v půlce června. Oficiální premiéra v listopadu už se bohužel neuskutečnila. Zrušilo se zkoušení dalších dvou inscenací, jež měly probíhat souběžně. Na velké scéně chystal Dodo Gombár Orwellovo 1984 a pro komorní scénu Martin Františák svoji autorskou věc Srpnové světlo. Oboje je prozatím odsunuto na neurčito.

Zvládáte život v pandemii?

Aniž jsem mohla tušit, že někdy nastane pandemie koronaviru, tak jsem se už před několika lety rozhodla, že se naučím čalounit nábytek, což teď zúročuji. Možná je to dáno tou podivnou dobou, ve které jsme se ocitli, ale nedávno jsem se přistihla, že mi je v čalounické dílně lépe a klidněji než v tom humbuku, který panuje kolem divadla. Došla jsem k tomu, že kdybych se pro to definitivně rozhodla, tak bych mohla pověsit herectví na hřebík. Začít se naplno věnovat čalounictví. Nejsem si však úplně jistá, zda bych už za půl roku nebyla tak nevybouřená, že bych nutně potřebovala na jeviště. Většina kusů nábytku, na kterých dělám, je pro kamarády a kolegy z divadla. Teď jsem zrovna vezla Báře Hrzánové renovovanou židli, kterou jsem měla u sebe dva nebo tři roky, protože předtím mi na ni nezbýval čas. Dokonce jsem včera svému kamarádovi Ivanu Luptákovi vyprávěla, že když mi teď někdo volá, tak mi rozhodně nechce nabídnout roli, ale spíš chce něco přečalounit. A víte, co mě teď nejvíc baví? Dávat ty své „klienty“ na čekací listinu.

Co nejhezčího jste přečalounila?

Každý kus nábytku, co jsem zatím dělala, je samozřejmě nádherný! Žiju tím, co zrovna dělám.

Májo!

Kráčíš proti mně po nábřeží se psem Waltrem Faberem (připomíná to naše nedávné setkání, kdy jsem Tě doprovázela do dílny, kde čalouníš – což obdivuji!). Když někomu píšu, představuji si, kde se můj adresát v tu danou chvíli nachází, a často se mi ten obraz nějak propojí s tím, co píšu. Při vědomí, že tento vzkaz budou číst i jiní lidé, se pokusím vysvětlit, jak jsem porozuměla obrazu Tebe se psem, který Ti zůstal po zkoušení inscenace Homo Faber v Činoherním studiu v Ústí. To, že s Tebou zkouším ráda a že Ti důvěřuji, dosvědčuje skutečnost, že jsi hrála, tancovala a zpívala téměř ve všech inscenacích BodyVoiceBandu – Vojně, Bubnech v noci, Milovnicích i Muzikálu třetího věku. Zaujala jsi mne už ve škole, nikdy nezapomenu na způsob, jakým jsi ve vypjaté chvíli ročníkových klauzur přijímala hlasité připomínky paní Jaroslavy Adamové, jak jsi to množství protichůdných pocitů nabídla postavě Laury ze Skleněného zvěřince. A pak jsi v DISKu hostovala v našem, nižším ročníku, proto vím, že jsi do každého zkoušení (titulů velkých stejně jako malých) investovaná, zajímáš se o jeho přípravu, o celý prostor, který tím vzniká. To vysvětluje množství inscenací a projektů, do kterých jsi byla v mnoha divadlech přizvána, včetně využití Tvé hry na saxofon. A také to vysvětluje, že kdybych do nějakého pomyslného divadelního kvízu zadala otázku: Kdo nejčastěji říká: Můžu mít otázku? – patrně by Tvoje jméno uvedla celá řada hereckých kolegů a režisérů. Jsem přesvědčená, že kdybys dostala odpověď ne, tak tu svoji otázku, mírně přeformulovanou a značně přiostřenou, položíš vzápětí znovu. Mám ráda Tvoje otázky. Když vím jak, ráda na ně odpovídám. Bývají provokativní i pedantické, inspirují, upřesňují společnou práci. A hlavně: vím, že posloucháš, že Ti na odpovědích záleží.

A jak to souvisí s tím obrazem Tebe s Waltrem, který mi vytanul na mysli? Já mu porozuměla tak, že Tě vnímám a cením si Tě jako herečky i jako člověka, kterému (nebo v kterém) z divadelních rolí, stejně jako z životních setkání, vždycky něco zůstane.

Jaroslava Šiktancová

• Autor: Vladan Drvota
• Publikováno: 1. února 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Marie Štípková: Čas je hráč

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ