Kámen úrazu aneb Dům v hlavní roli
Biblický kámen úrazu představuje překážku, o kterou na cestě za vírou klopýtneme. V Mayenburgově hře je kamenem úrazu nezpracovaná minulost. Ne náhodou Dočekalovu inscenaci Kámen otevírají herci, kteří pokládají na kraj scény každý svou dlažební kostku, tj. svou verzi rodinné minulosti. V případě „věrohodnosti“ inscenace jako celku je však kamenem úrazu samotná režie, respektive její faktická absence.
Je rok 1993 a Heidrun se se svou starou matkou Withou vrací do rodného domu… Kateřina Winterová (Witha) a Lucie Žáčková (Heidrun) FOTO PETR VESELÝ
Projevuje se to v „přibližném“ vedení herců (tak trochu každý pes jiná ves) a v nedostatečném, mlhavě rozplizlém střídání časových rovin, což je ovšem komponent pro tuto hru a její diváckou recepci kruciální. Letopočty tu nejsou nějakou zbytnou schválností, již si přečteme v programu, ale mají rozhodující vypovídací hodnotu, asociují řadu důležitých významů. Historický kontext není kulisou, ale hybatelem dění. Historické zvraty (od nástupu nacismu roku 1934, války a roku 1945, přes období NDR až po pád zdi a rok 1993) jsou klíčem k pochopení vztahů mezi postavami. Dramatik nepracuje chronologicky, přítomnost a minulost ostrými střihy a asociativními skoky prudce střídá, ale asi ví, proč v textu hry nikdy neopomene scénu nadepsat příslušným vročením. Je už pak výzvou pro režiséra, jak si s těmito časovými střihy jevištně poradí (promítání letopočtů, jež řadě recenzentů scházelo, asi není jediným možným řešením). Jediné, co by režisér udělat neměl, je ostré kontury těchto prostřihů (a tím i motivace dialogů) zamlžit a rozmělnit v pouhé dílčí změny kostýmů či účesů. Což může být matoucí: když slyšíme například bez jasného vročení repliku Nebyli jste jediní, kdo tu za socialismu trpěl…, nemůžeme si být jisti, zda to bylo za socialismu nacionálního nebo reálného. Historický kontext v této hře zkrátka podmiňuje motivace činů jednotlivých postav, historické zvraty vyhnaly nejprve z rodinného domu židovskou rodinu, poté ty, kteří se sem (za postupně vyjevovaných, v rodině utajovaných okolností) nastěhovali, a po pádu zdi, opět z úradku historie navštíví z emigrace rodinný dům ti, kteří tu byli za války.
Bez historického kontextu jsou dramatické vztahy leckde nepochopitelné a mnohé dialogy nesmyslné. Divákovi nezbývá než se chytat hereckých a kostýmních náznaků a útržků z dialogů, kochat se drtivou monumentalitou rodinného domu s vysokými okny a stěnami, které se co chvíli hrozivě přibližují a vzdalují. Shora se před nás sype podzimní listí (nebo černé, ohořelé papírky?) a při bombardování máme v hledišti při zlověstných světelných záblescích na chvíli skutečně pocit, že jsme se ocitli spolu s otcem rodiny, odmítajícím opustit dům, uprostřed apokalypsy. Kéž by inscenace stejnou péči jako efektům domu (který se tak vlastně stává hlavní, ne-li jedinou přesně „vyloženou“ postavou) věnovala i vztahům mezi lidmi.
Abychom nekřivdili, některými groteskními a přitom psychologicky přesnými a časově odstíněnými hereckými etudami se tu blýskne Lucie Žáčková. Její Heidrun dokáže ve zkratce, jasně vyložit jak situaci dítěte, tak ženy vracející se s mírně již sklerotickou matkou a pubertální dcerou do rodinného domu (situace, jež rámuje celou hru). Úporně se snaží dobrat pochopení, kdo byl vlastně její otec, který tu v domě zahynul v roce 1945 (Martin Pechlát ve Wolfgangovi ovšem zvolil cestu nejmenšího odporu a zopakoval, jako v inscenaci řada jiných, mnohokrát viděné a slyšené). Byl otec hrdina, nebo arizátor? Pomohl židovské rodině penězi do zámoří, nebo ji udal? Patřil jemu, nebo židovským předchůdcům kámen hozený do okna vily? Padl nešťastnou náhodou při vítání Rudé armády, nebo se jako zkompromitovaný nacista zastřelil?
To jsou (nebo měly by být) ústřední otázky nejen pro Heidrun, ale i pro publikum. Analogie retušované a vytěsňované minulosti, pro ty druhé vždy obtížené vinou, ale pro nás, naše rodinné či národní báchorky vždy lichotivé, to jsou témata, jež se zdaleka netýkají jen našich západních sousedů. Škoda, že se to vše utopilo v nudě, jakou ve Stavovském při premiérách už dlouho nepamatuji.
Národní divadlo – Marius von Mayenburg: Kámen. Překlad Petr Štědroň. Režie Michal Dočekal, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, videomapping František Pecháček, hudba Václav Havelka, Martin Tvrdý, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 28. května 2015 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Kámen úrazu aneb Dům v hlavní roli
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jindřich Belling
Popisek pod obrázkem
jako by ilustroval autorem zmíněný zmatek v časových rovinách.
Není to rok 1993, nýbrž 1978. Hannah ještě není na světě (Heidrun je teprve těhotná). Uprchlíci z roku 1953 v rámci uvolnění po helsinských dohodách navštívili po 25 letech svůj někdejší dům.
Witha ještě není tak sklerotická a nedůvěru malé Stefanie (která v domě bydlí s dědečkem) prolomí zápaďáckou čokoládou. A slíbí jí takovou každý rok, což ale nesplní. Do roku 1993 chybí ještě 15 let.
14.07.2015 (13.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Bellingu,
popisky pod doprovodnými fotografiemi článků píše vesměs redakce, nejde tedy o žádnou chybu (zmatek v časových rovinách) autora recenze. Berte tento popisek (ale i jiné) spíše jako ilustraci k celé recenzi či textu než přesný popis akce. Samotný text tohoto popisku je citací oficiální charakteristiky hry na stránkách ND.
23.07.2015 (19.42), , Trvalý odkaz komentáře,