Mariusz Szczygieł: Pod smíchem smutek…
Do českých dramatizací své knížky jste nemluvil, řekl jste, že je to věc divadelních tvůrců. Překvapily vás ty inscenace něčím?
Umím psát reportáže, ale v divadle se nevyznám. A myslím si, že v tomhle je třeba pokory. Plést se do práce dramaturgovi a režisérovi, to jsem považoval za zbytečné. Protože Gottland je kniha o skutečných lidech, oběma divadlům jsem jen poradil dvě věci.
V Ostravě jsem řekl: Uvědomte si, že skutečným postavám nemůžete dopisovat smyšlené texty. V Praze jsem řekl: Nezapomeňte, že postavy z vaší inscenace na to představení můžou přijít a vidět se v něm. Pouze tohle. A pak už jsem jen přijel na premiéry.
Základní rozdíl mezi pražským a ostravským představením je ten, že v Ostravě použili, odhaduji, třicet procent mého textu a v Praze devadesát.
Ostravské představení je založené na odvážných hromadných scénách, ilustrujících konformismus české společnosti, například všichni na ulici začínají skákat, protože kdo neskáče, není Čech. V Ostravě kniha posloužila jako inspirace pro scény-metafory. Divadlo není jen slovo, divadlo je obraz a Jan Mikulášek má pro malování takových obrazů talent. Nápad, aby na mocí utrápeného sochaře Švece, který vytvořil Stalina na Letné, a jeho ženu najížděly stoly, u nichž občané (soudruzi?, úředníci?) jedí polévku, byl skvělý. Řada stolů se vždycky po několika vteřinách posunula o půl metru na dva týrané lidi, kteří nakonec spáchají sebevraždu. Aby v každém období stála v bufetu fronta lidí na medaile (50. léta), chlebíčky (60. léta), televize (70. léta) a v roce 1989 na klíče ke zvonění na Václaváku – skvělý nápad. Podobně byl úžasný nápad oznámit smrt spisovatele Jana Procházky, kterého zničila StB a nebylo možné ho nikde pohřbít, tónem profesionálního baviče na silvestrovském večírku.
Moje kniha byla tedy pro divadlo jen inspirací, díky níž mohli režisér Mikulášek a dramaturg Marek Pivovar říct: Pozor! Češi, to není sranda! Takové je podle mě poselství jejich inscenace. Myslím si, že je to jeden z mála příkladů skutečně angažovaného divadla v Česku po roce 1989.
A pražská inscenace Petra Štindla?
V Praze vychází všechno z mého textu, který říkají herci, ale celek se odehrává na facebooku. To je hodně zajímavá představa, že se Hitler, Goebbels, jeho milenka Baarová, Stalin, sochař jeho pomníku Švec a další potkávají v konverzaci na facebooku a zároveň facebook komentuje jejich chování. Například když někdo spáchá sebevraždu, je označen Uživatel je definitivně off-line. Tohle pro mě bylo zvláštní, protože jsem viděl svou knihu přeloženou do zjednodušeného jazyka facebooku. Vytvářelo to fantastický ironický efekt.
Také se mi líbilo umístění děje do malého prostoru mezi dvěma betonovými stěnami. Vyvolávalo to pocit klaustrofobie, stísněnosti – a o to mi v knize šlo. Navíc facebook a postava chlapce z naší přítomnosti vytvořily dojem, že se to všechno může stát vždycky.
Geniální byl nápad upéct největší Stalinův pomník na zeměkouli z mouky, odlamovat lidem stojícím za Stalinem hlavy a jíst je. To je scéna, která by měla vstoupit do historie divadla.
Pražské představení sjednocuje procházející postava osmnáctiletého chlapce, který se upálil na protest proti zlu tohoto světa. Udělal to už v 21. století, ale potácí se mezi hrdiny z let dvacátých, třicátých, padesátých i sedmdesátých a měl jsem dojem, že režisér Petr Štindl a dramaturgyně Lucie Kolouchová chtějí říct to samé co já v Gottlandu: Přirozenost světa je neměnná, protože systém bude vždycky zdrojem utrpení.
To nejdůležitější je, že se v obou inscenacích skrývají pod smíchem smutek a cosi děsivého a zároveň trpkého…
Celý text najdete v DN 10/2011
Komentáře k článku: Mariusz Szczygieł: Pod smíchem smutek…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
