Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Mark Kristián Hochman: Není všechno, jak má být

    Ihned zaujme svou proměnlivostí, elektrizující silou, kterou vás vtáhne do příběhu a zruší hranici mezi jevištěm a hledištěm. Bude mu teprve třicet let, ale už má za sebou řadu úspěchů. Jeho herecká cesta započala v moravské metropoli, kam přijel z rodných Loun jako breakdancer. Na JAMU studoval činoherní herectví a poté se stal členem prestižního HaDivadla, kde především exceloval v roli Vojcka v Büchnerově dramatu. Za své herecké výkony získal ocenění Talent roku v Cenách divadelní kritiky a loni se dostal do širších nominací na cenu Thálie v kategorii Alternativní divadlo. Nyní se prosazuje na pražských scénách, kde se objevuje v inscenacích Studia Hrdinů, Lachende Bestien v Divadle X10 a od listopadu také v roli Vronského v adaptaci Tolstého Anny Kareniny ve Švandově divadle. Jeho tvář se poslední dobou častěji objevuje na televizních obrazovkách, čímž získal pozornost širšího publika. Mark Kristián Hochman (*30. prosince 1994) je herec, který se nebojí zpochybňovat sám sebe i svět kolem. Nechce být jen dalším kolečkem showbyznysu, které roztáčí povrchní zábavu a manipulaci. Raději hledá vlastní názor i za cenu, že se potýká s nerozhodností a jde si za svým štěstím tou složitější cestou. Oklikou.

    Máte dvě křestní jména, kterým vás oslovují vaši blízcí?

    Na gymplu v osmnácti po maturitě jsme se ze srandy a tak trochu z hecu s kamarády rozhodli zajít na úřad a oficiálně si přidat další jméno. Zvolil jsem si ho podle filmu Oldřicha Nového. A teď když jsem herec, přijde mi jako dobrá schovávačka před realitou, kterou jsem tím tak trochu zastřel. Je to dobré jméno pro mou roli Herce, kterou hraji i sám před sebou. Říkejte mi Kristiáne.

    Kristiáne, vy jste studoval gymnázium?

    Chtěl jsem studovat technické lyceum, ale přišel táta a říkal, že buď gymnázium, nebo gymnázium a v nejhorším případě gymnázium – tak jsem si vybral gymnázium a dnes nelituji. Bylo to super, ačkoli jsem nechápal, proč bych se toho měl tolik učit. Nerozuměl jsem vzdělávacímu systému, kde studujete takové množství věcí najednou, o kterých je navíc jasné, že je nikdy nebudete potřebovat. Takže jsem často chodil za školu. Samozřejmě abych se sám mohl učit to, co mě opravdu zajímalo, anebo si jen tak četl.

    MAGISTR KOTRMELCŮ

    Jak jste došel k divadlu?

    Jsem z rozvedené rodiny a máma chtěla, abych měl alespoň nějaké mužské vzory, tak mě cpala na bojové sporty nebo na hokej, tenis a mě to přitom nikdy pořádně nebavilo. A pak jsem se naštval a se vším skončil. Do cesty mi vpadla přihláška na lekce street dance. Zkusil jsem to a myslím, že jsem byl docela dobrej. Strávil jsem tam většinu volného času. Později jsem break dance i učil. Najel jsem tenkrát na podobný režim jako teď. Skončila škola a já se ihned přesunul do tanečního studia a byl tam třeba do jedenácti večer každý den. Tam začalo i mé koketování s herectvím. V některých choreografiích to bylo přirozeně potřeba.

    A pak přišel výběr vysoké školy.

    Pořád jsem nevěděl, co bych chtěl studovat. Bavila mě optika – filozofie světla. Chtěl jsem jít na ČVUT na laserové měření. Ale pak mi někdo řekl, že existuje vejška, kde člověk dělá kotrmelce, šermuje, jezdí na koni, tancuje a zároveň dostane titul (magistr kotrmelců). Tak jsem si řekl: Tam chci jít! Co pro to mohu udělat? V té době jsem měl o divadle velmi zkreslené povědomí – myslel jsem si, že divadlo jsou jen muzikály jako Noc na Karlštejně.

    Co jste podnikl?

    Zjistil jsem, že existuje ochotnický soubor (MHD Louny) při lounské zušce. Jak jsem do té doby žil jen mezi sportovci, moc kulturního rozhledu jsem neměl, ale toužil jsem vše dohnat a měl štěstí na fajn kolektiv, kde mi ukázali, čemu se dá říkat dobré divadlo. Že může být aktuální i dnes, že vás může zasáhnout. Prostě wow, just wow! Najednou jste mezi lidmi, kteří se baví o literatuře nebo o filozofii. To mě chytlo.

    Kdy přišla touha přihlásit se na JAMU?

    V lounské zušce mi byl oporou a potom mě i připravoval na zkoušky Petr Theodor Pidrman, který dnes působí v brněnském Divadle Polárka. Nejdřív jsem se přihlásil na pražskou DAMU a dostal se do druhého kola přijímaček, kde po mě Daniela Špinar chtěla, abych na ni řval. To jsem nechápal. Proč bych měl na porotu křičet? Řekl jsem jim: Vždyť jste mi nic neprovedli. Tak mi řekli na shledanou. Nedošlo mi, že chtějí zjistit, jestli umím řvát. Hned po mně šel Filip Březina, který jen co se zavřely dveře, už nádherně křičel.

    Přihlášku jsem měl podanou i do Brna, kde jsem nikdy předtím nebyl. Věděl jsem o něm jen to, že je na Moravě a že tam mluví nářečím, prostě „hic sunt leones“.

    Jak to proběhlo?

    Opakovala se podobná situace jako na DAMU. Ve druhém kole nás rozdělili na dvě skupiny – na Němce a Rusy – a řekli nám, že je rok 1945 a podepisuje se kapitulace Německa. Začaly probíhat stereotypy jako: Naše vodka je nejlepší. My jsme dobrý a vy jste zlý. Nechápal jsem, co se děje, tak jsem zakřičel: Pánové, pojďme se uklidnit a začněme jednat o podmínkách! V tu chvíli na mě porota ukázala a řekla: Stop, stop – vy jděte domů! To nám stačilo! Byl jsem perplex, nevěděl jsem, proč mě vyhodili. Strašně mě to naštvalo, tak jsem si přijímačky na vysokou školu nepředstavoval. Šel jsem se uklid(n)it do hospody vedle JAMU (legendární Modráč), kde jsem příšerně vyváděl a udělal tam velkou ostudu. Byl jsem přesvědčený, že už se do Brna nikdy v životě nepodívám, tak ať aspoň odejdu ve velkým stylu! A pak jsem se asi za čtrnáct dní dozvěděl, že se s tou ostudou budu muset potýkat další čtyři roky – díky tomu, že jsem při zkoušce v improvizaci dokázal situaci posunout, mě totiž vzali!

    Studoval jste v ateliéru činoherního herectví docenta Lukáše Riegera.

    Líbilo se mi, že měl k hledání herecké pravdy trochu jiný přístup než ostatní pedagogové. Když jste přišel s vlastní cestou, snažil se pomoci a korigoval vás. Teprve když se ukázalo, že tudy trasa nepovede, zkonzultoval to s vámi a nahodil vás zpět. V prvním ročníku jsem ale měl pocit, že jsem nejhorší, nedostatečný, a nevěděl jsem, co s tím. A potom jsem se dozvěděl, že existují herecké tréninky, které vedla například profesorka Oxana Smilková.

    Té se někteří studenti dost obávají.

    Tomu se nedivím. Byl jsem z break dance zvyklý, že abych uspěl, musím dělat něco navíc. Workshopy profesorky Smilkové jsem si sám vyhledal. Byla to velká škola. Dokázala ze mě hodně vydolovat. Dokonce si přála, abych k ní přestoupil do ročníku, ale toho jsem se lekl a raději to ponechal, jak to bylo. Důležitější ovšem pro mě byla setkání s Lucií Repašskou a její divadelní platformou d’epog a přátelství s pozdějším kolegou Jiřím Svobodou. To mě také přivedlo k dalším hereckým směrům, ke Grotowskému a k experimentálnímu zaměření.

    Jak byste studia na JAMU zhodnotil z dnešního pohledu profesionálního herce?

    Měla pro mě obrovský význam, protože jsem tam přišel jako breakdancer, co se točil na hlavě a věřil tomu, že když se k tanci naučí i hrát, bude za to dostávat peníze. A pak jsem zjistil, že mě herectví i baví. A že se ze sportovce díky studiu můžu stát umělcem. JAMU mi zkrátka dala prostor, abych se našel.

    Studiu jsem se snažil obětovat veškerý svůj čas, až to bylo trochu zahlcující a žil jsem fakt jen divadlem. Přineslo to ale ovoce – kdybych „nemakal“ a neobětoval tomu tolik, nezískal bych takový nadhled a v herecké profesi bych se asi utopil. Dokázat na sebe sám kriticky pohlížet jako na herce, co hraje roli před diváky a dostává za to peníze, je pro mě asi to nejdůležitější zjištění.

    Absolvoval jste hlavní rolí v inscenaci Mechanického pomeranče Anthonyho Burgesse.

    Bylo to náročné, ale sedlo mi to. Většinou osciluju na škále mezi dětskou hravostí a psychopatismem a dělám takový komba! Měl jsem tu inscenaci rád, diváka vyhazovala z komfortní zóny. Když jsem nedávno koukal na záznam, můj výkon už mi přišel poněkud naivní, ale představení jsem si tehdy užíval, protože mě po ukončení JAMU čekalo angažmá v HaDivadle.

    Jak to?

    Co jsem byl v Brně, chodil jsem do HaDivadla, protože jsem jeho styl nadevše miloval. A tak jsem se tam postupně se všemi seznámil a dramaturg Matěj Nytra mi potom nabídl roli v tragikomedii rakouského skandalisty Thomase Bernharda Síla zvyku. Řekl mi sice: Žádný angažmá od toho nečekej, ale když jsem byl ve čtvrťáku, stal se při zkoušce v HaDivadle takový incident. Hrál jsem v gepardím kostýmku a skákal salta na trampolíně, když přišla scéna s krotitelem, kterého hrál Zbyšek Humpolec. Práskal prudce do vzduchu bičem. A nějak mu to ujelo a švihnul mě přes oko. Dostal jsem hysterický záchvat, že jsem přišel o oko. Kvůli blbýmu divadlu! začal jsem řvát a běhat po celé budově. Záhy ke mně přiběhl vyplašený Matěj Nytra a volal: Bude to v pohodě, bude to dobrý! My ti dáme angažmá! Samozřejmě to ale plánovali už předtím.

    Budoucí lokální hvězda, budoucí hvězda, nebo jen hvězda? (Michal Hába: Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg, režie Michal Hába, premiéra 14. června 2022 v olomouckém Divadle na cucky) FOTO MARCEL SKÝBA

    NERŮST A VYHOŘENÍ

    Jak na vás dopadla pandemie covidu?

    V té době už jsem měl dostudováno a byl v angažmá HaDivadla, takže mě covid nesemlel tolik jako ročníky pode mnou, které zůstaly viset ve vzduchu.

    Splnilo HaDivadlo vaše očekávání?

    Bylo pro mě takovou nadstavbou studia JAMU. Opět jsem se učil nové věci a nesměl ani na moment zakrnět. Exkluzivita HaDivadla je v tom, že se tam se zaníceností a vášní pěstuje dramaturgie, o které intenzivně přemýšlí celý kolektiv. Herci musí mít hlubší povědomí o tématech dané sezony. Vždy jsme dostali seznam knih, filmů a debatovali, proč co hrajeme, jak má HaDivadlo na diváky působit a jakou roli máme ve společnosti. V Praze jsem zatím takový přístup zažil jen na málo místech.

    Co ze svého působení v HaDivadle považujete za důležité?

    Možnost spolupracovat s Ivanem Burajem a Matějem Nytrou. Jsem také rád, že jsem v akci stihl režiséra J. A. Pitínského, jeho specifický styl mi konvenoval. Hrát v jeho inscenaci 68 revolucionáře Henriho bylo úžasné. Adaptace románu Čevengur Andreje Platonova od Honzy Kačeny byla taky ohromná a herecky mě osvobodila. Když jsem si zoufal, že nevím, jak roli uchopit, Kačena řekl: Zahraj to, jak chceš.

    A kdy přišla tolik oceňovaná inscenace Woyzeck?

    Míra Bambušek, který shodou okolností také pochází z Loun, mi Vojcka nabídl hned v prvním roce angažmá, což mě nadchlo, ale zároveň jsem věděl, že to nebude jen tak. S Mírou jsme si nicméně až neuvěřitelně sedli a stali se z nás dobří kamarádi. Ovšem po pár letech přišla v HaDivadle revoluční sezona s názvem Nerůst, kterou jsme se přihlásili k teorii, filozofii a ideologii nerůstového hnutí. Jednu sezonu jsme měli nic nového nenazkoušet, neprodukovat. Byl to zvláštní experiment. Některé inscenace se jen revidovaly nebo se dělaly alternativní verze. Mysleli jsme si, že to bude super, ale nakonec to byla nejtěžší sezona, jakou jsem zažil. Jak jsem byl navyklý jít naplno za novými úkoly, úplně mě vykolejila, znejistila a přiměla revidovat, jak můj život vypadá a kam jsem se dostal. HaDivadlo mám nadevše rád, ale najednou jsem věděl, že musím jít pryč a s divadlem úplně skončit.

    To byl ten okamžik vyhoření?

    Nestalo se to jen kvůli zvláštní sezoně v HaDivadle, v té době jsem ještě zkoušel v olomouckém Divadle na cucky a dost natáčel pro televizi. Ráno jsem absolvoval castingy, schůzky, natáčení, zkoušení a skoro každý večer hrál. Teď to zní, že jsem se té „neprodukce“ moc neúčastnil, že? Není to tak. Nerůstová sezona mi jen zvýraznila ten marasmus, ve kterém jsem žil. Ráno jsem hrál nějakou roli a stál si za jejími názory, odpoledne na castingu ztvárňoval zase někoho jiného, jiné názory, jiné přemýšlení a večer na představení zrovna tak – a tak pořád dokola. Už mi nebylo jasné, jestli mám svůj vlastní názor. Zůstala mi jen práce a nevěděl jsem, kdo jsem. Byl jsem někdo jiný! Myšlenky se řetězily v takové podivné otázky: A tohle je tedy to, kvůli čemu jsi tak intenzivně studoval? Tohle je to, kvůli čemu jsi zrušil svůj soukromý život? Ten pocit se navíc třískal se syndromem úzkosti z volného času – něco jako FOMO efekt. Zažíval jsem obrovský strach, že o něco přijdu, když něco nevezmu. Do toho se přidaly rodinné problémy… Bylo to hrozné období.

    Jak jste to překonal?

    Dal jsem výpověď a rozhodl se odstěhovat zpátky do Čech, abych byl blíž rodině. Věděl jsem, že se přesunu do Prahy, kde budu dělat nějakou normální práci. Vyzkoušel jsem si to předtím v létě při stavbě dětských hřišť. Makal jsem rukama a při práci se bavil s lidmi, které divadlo vůbec nezajímalo. Zjistil jsem, že existují i jiné světy. To byla pecka!

    S kolegou a blízkým přítelem Jiřím Svobodou (Ahmet) jako brněnský Woyzeck (Georg Büchner, Miroslav Bambušek: Woyzeck, režie Miroslav Bambušek, premiéra 12. března 2019 v brněnském HaDivadle) FOTO KATA OPUNTIA

    KOLONIZÁTOR MÉ DUŠE

    Krize je pryč?

    Už dva roky bydlím v Praze a nakonec jsem se nestal taxikářem Uberu, jak jsem kvůli přísunu peněz původně plánoval. Pozvali mě na casting televizního seriálu Zlatá labuť s tím, že je to práce tak na rok a půl. Dostal jsem komplikovanou roli číšníka Jakuba a začali se mi ozývat lidé z různých divadel, co jsem znal z dřívějška, jestli s nimi nechci zkoušet. A tak se to postupně zase začalo nabalovat.

    Například Miroslav Bambušek s inscenací Zvěřinec?

    Ano, byl to Míra, který mi už při mé krizi říkal, abych si s nimi šel vyzkoušet ještě jednu věc v pražském Studiu Hrdinů, kde jsem se znal i s Honzou Horákem, se kterým jsme v HaDivadle asi před sedmi lety dělali Bernhardovu Sílu zvyku. Bambuškův Zvěřinec měl v únoru derniéru, ale na konci sezony bychom měli ve Studiu Hrdinů v režii Aničky Davidové z Husy na provázku nazkoušet další experimentální věc.

    Zdá se mi, že vaší srdeční záležitostí musí být spolupráce s režisérem Michalem Hábou.

    Jestli myslíte toho sexy geniálního režiséra a mého moc dobrého přítele, čímž se pyšním, tak ano! Michal je kolonizátorem mé hereckohochmanovské duše! Před dvěma lety jsme spolu v olomouckém Divadle na cucky nastudovali jeho autorské monodrama Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg a rád spolupracuji s jeho divadelní skupinou Lachende Bestien.

    Divadlo jednoho herce je obtížná disciplína.

    Formu monodramatu miluji, i když není jednoduchá. Líbí se mi, že si člověk může sám určovat tempo představení. Žádný kolega vám nepřekáží, sice vám ani nikdo nepomůže, ale o to je to větší zábava! Mám nyní na repertoáru ještě jedno monodrama, Jedu do Magadanu – Nevěř, neboj se a nepros, které jsme vytvořili s Adamem Steinbauerem v divadle 3+KK. Je to autorská inscenace s prvky imerzivního divadla na pomezí larpu, vycházející z deníků běloruského anarchisty, rebela a politického vězně Igora Oliněviče. Časem bych si chtěl obě přetáhnout do Prahy, ale ještě nevím jak, a zda se mi to povede.

    Trochu jste odbočil od Michala Háby.

    Aha. S Michalem Hábou a Lachende Bestien nacházím zase to, co jsem měl rád v HaDivadle. Zamýšlet se nad tím, proč to divadlo sakra dělat a jak. Jako Ivan Buraj používá pojem divadlo soucitu. O Lachende Bestien bych řekl, že je to „upřímné divadlo“. Zároveň Michal umí mluvit o tématech, o kterých moc lidí nemluví nebo ani neví, a to velmi svéráznou formou, která je mému srdci blízká.

    A jaký je Hábův Vojcek?

    Ještě před inscenací Vojcek_jednorozměrný člověk jsme se stejnou partou (Kryštof Bartoš, Ondřej Jiráček, Jindřich Čížek) loni nazkoušeli hru Romana Sikory Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B., kde jde o ostrou kritiku převládajících společenských ideologií. Takže parta už je sehraná. V Hábově Vojckovi jde ale o úplně jiné myšlenky, pojetí a nejpodstatnější „message“, než měl Bambuškův Woyzeck. Ale stejně je s podivem, jak si mě tahle sociálně utlačovaná figura už dvakrát našla.

    S Michalem Hábou Vojcka bereme přes kritickou teorii myslitelů frankfurtské školy. Je to o tom, jak už se dnes z člověka stal pouhý objekt produkce a konzumace, se kterým, respektive s jeho prací a volným časem, se dá obchodovat, a tudíž si nyní můžeme položit otázku: Co je člověk a věc zároveň? No přeci otrok, novodobý otrok, Vojcek! A my všichni jsme Vojcek! Je to o člověku, který pořád maká, a přitom neustále nemá žádné peníze. A tak přemýšlí, jestli se mu náhodou neděje „ten“ kapitalismus.

    S Kryštofem Bartošem (Hejtman) a Ondřejem Jiráčkem, Marií Machovou a Jindřichem Čížkem (v pozadí zleva) jako „jednorozměrný“ Vojcek (Georg Büchner, Michal Hába: VOJCEK_jednorozměrný člověk, režie Michal Hába, premiéra 27. ledna 2024 v pražském Divadle X10 v produkci Lachende Bestien) FOTO PATRIK BORECKÝ

    NEBEZPEČNÝ DIALOG

    V poslední době se často objevujete v televizních projektech. Přinášejí vám publicitu, kterou můžete využít pro promo divadelních počinů. Jak k tomu přistupujete?

    Už několikrát jsem se při rozhovoru s bulvárem zhroutil úzkostí, protože jsem přesně věděl, co chtějí slyšet. Položili mi otázku, proč jsem vzal určitou roli, a já chtěl odpovědět po pravdě, že pro prachy. Vtom mě ale zastavili a řekli, že se to nehodí, že bych měl spíš říct, že to pro mě byla velká výzva. U toho se většinou zhroutím. Samozřejmě vím, že publicitu herci a tvůrci potřebují. Ale nelíbí se mi udržovat status quo, že je všechno, jak má být, když není!

    Dobře vím, že ve věcech sebepropagace jdu často proti sobě. Mám strach i ze sociálních sítí, které mi přijdou nepřirozené a narcistní. Dokonce jsem si najal člověka, který je dělá za mě. Vždy se ptá: Můžu tam dát tohle? a chce mi to ukázat. A já říkám: Raději mi to neukazuj, protože z toho dostávám neuvěřitelnou úzkost.

    Jak přišla spolupráce se Švandovým divadlem, kde jste Vronským v inscenaci Tolstého Anny Kereniny?

    Oslovil mě Martin Františák. Líbily se mi jeho inscenace, které dělal v Brně – vzpomínám si například na jeho skvělou adaptaci Je třeba zabít Sekala s Igorem Barešem v Mahenově divadle. I když jde o klasičtější divadlo, než dělám normálně, rád jsem s ním do toho šel. To, co dělá, se mi líbí a je to pro mě taková dobrá střední cesta.

    Teď v dubnu jsme navíc s Martinou Kinskou ve Studiu Švandova divadla představili komorní hru o třech výrazných osobnostech předválečné avantgardy Štyrský/Toyen/Heisler.

    Co je pro vás na herectví nejdůležitější?

    Mluvit s lidmi! Když děláte jen avantgardní a experimentální věci, snadno můžete sklouznout k tomu, že stále dokola promlouváte jen k jedné sociální bublině, čímž se pak podle mě jen prohlubuje rozdělení naší společnosti. Divadlo by mělo otevírat dialog nejen v bezpečí skupiny lidí stejného názoru. Dialog v divadle musí obsahovat nebezpečí.

    Často se stává, že se my tvůrci schováme za tzv. čtvrtou stěnu. To mi nikdy nedělalo dobře. Nesnáším čtvrtou stěnu! Oddělování diváka, který by přitom měl být po autorovi, dramaturgovi, režisérovi a hercích posledním interpretem představení. Čtvrtou stěnou se obecenstvu sděluje, že je jen mizerný voyer, který pozoruje herce, jak obnažují své emoce a mají pocit, že je nikdo nevidí. To je divný přežitek. Divák by měl být svobodný a nemít strach po nás něco hodit!

    Asi s chutí boříte zavedené věci.

    Jsou tu ještě další zdi, které se zatím nezbořily. Jen je nevidíme. Nebo nejsme připraveni je vidět. Mám rád pocit vystřízlivění, rozčarování. A tím nechci říct, že už vím, jaký svět doopravdy je, ale spíš že si uvědomuju, jak moc „ožralej“ tím světem jsem! Naše zenová střízlivost a pravdivý pohled na svět jsou od nás ještě na hvězdy vzdálené.

    Kristiáne, co vám dělá radost?

    Mám rozepsané dvě divadelní hry. Jednu už jsem skoro dopsal, jmenuje se Tohle není Hamlet. Píšu si i krátké fantasy povídky, to mi taky dělá dobře. Když najdu aspoň malou chvilku, načítám pro svou přítelkyni audioknihu s pohádkou Petr Pan. Ale největší radost mi dělá, když je hodně práce. Ono to totiž jen vypadá, že se mi daří, když točím v televizi, občas spolupracuji se zahraničními produkcemi a skoro každý den hraji divadlo. Ve skutečnosti mě tíží obrovský dluh na sociálce. Neustále pracuji, ale nemám dost peněz, takže jediné, co mi zbývá, je radost z práce i za cenu minima volného času – třeba tenhle měsíc budu mít volné jen jedno odpoledne. A teď řeknu takové klišé: Na druhou stranu mě těší, že dělám to, co mě baví a naplňuje.

    S Ondřejem Jiráčkem jukají na Pana B. v podání Kryštofa Bartoše (uprostřed) coby exekuční nálepky (Roman Sikora: Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B., režie Michal Hába, premiéra 13. ledna 2023 v Divadle X10 v produkci Lachende Bestien) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Play Hochman / Syndrom Vojcek

    Tohle je milostný dopis herci Hochmanovi. Je to tak, kolonizoval jsem jeho hereckohochmanovskou duši, jsme nerozlučně spjati. MKH napsal báseň (zazní i v BLHHhBGHT), začíná slovy: Jsem Bůh, jsem sám, všichni jsme sami… Pravda je, že Mark má často pravdu. Hereckou pravdu. Hereckohochmanovskou pravdu. Kristián se někdy mýlí. Ale jeho hereckohochmanovské instinkty neustále baží po objevování nových cest, prorážení děr do jiných univerz, baží po hereckohochmanovské pravdě. Možná proto tak rád skopává židle. Nebo to mám na svědomí já? Trpím snad stockholmským syndromem vůči Hochmanovi? Nebo je Hochman syndromem? Čeho? Vojcka? Vojcla? Vojáka na betonu s rudým baletizolem, co znamená svět? Kdo jiný by šel do takového boje? Ale život – teda pardon, divadlo – přece není boj… Je o sounáležitosti, solidaritě – metafora, dobrý den. Kristiáneček chce prostě všecko, chce dát všechnu tu moc imaginaci. Můžu mu já bránit? Ne… Ale to nevadí, fakt ne, jsem tam a jsme tam.

    Tohle je milostný dopis herci Hochmanovi. Hochman je budoucí lokální hvězda hrající bývalou globální hvězdu Thunberg. Možná je jen budoucí lokální hvězda. Možná jen budoucí hvězda. Možná jen hvězda. Herec prodávající se v seriálu. Možná jen hráč, co může říkat z jeviště velký pravdy, protože kdo jinej než tenhle nejvíc neodolatelnej a sexy sympatickej herec jménem Hochman už má a může říkat velký pravdy na divadle. Prostě Emkáháčko, Alois prostě. Vojcek. Co Vojcek. Nadvojcek. Aspoň dvojitý Vojcek. DoppioVojcek. Všichni spolu, nemusíš se bát, už jsme dávno tam, jojo…

    Michal Hába


    Komentáře k článku: Mark Kristián Hochman: Není všechno, jak má být

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,