Markéta Vacovská
(1984) Performerka a choreografka. Vystudovala obor nonverbální divadlo na pražské HAMU. Posledních devět let spolupracuje s pražskou skupinou fyzického divadla Spitfire company (nejnověji Constellations II.), loni začala spolupracovat i s Janem Horákem a Studiem Hrdinů (Mud). Za projekt One Step Before The Fall získala ocenění Tanečnice roku 2013 v rámci festivalu Česká taneční platforma a Cenu Divadelních novin za choreografii a tanec. Inscenace byla zařazena mezi TOP 20 evropské taneční platformy Aerowaves 2014.
Co vás přivedlo k divadlu/tanci
Rozhodnutí dělat umění profesně přišlo po zhlédnutí představení Replacement od Meg Stuart v roce 2006. Byl to šok, fascinace, okamžité vzplanutí. Šla jsem na ně třikrát. Poprvé na taneční platformě ve Stuttgartu, potom dvakrát v Paříži. Lhala jsem v Théatre de la Ville tak přesvědčivě, že mě pustili i bez lístku. A já si po každém zhlédnutí řekla: To je ono, tohle chci dělat!
Největší divadelní/umělecký zážitek
Vedle zmíněného Replacementu další práce choreografky Meg Stuart nazvaná Violet. Z jiných oborů výstava Mélancolie na podzim 2005 v pařížském Grand Palais a knížka Chlapeček a dálka od Daisy Mrázkové. Protože je krásná a já se nad ní ráda dojímám.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
Zašla bych na kafe s Meg a PJ Harvey a doufala bych, že si k nám přisedne Jenny Hval, Viola Fischerová a Adriena Šimotová. A Lenka Dusilová by tam na ně čekala se mnou. Tyhle ženy mě provázejí životem. Myslím, že bychom si rozuměly.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat
Mým námětem jsou osobní prožitky, emoční a fyzické stavy. Baví mě do hloubky zkoumat, co jsou, co přinášejí a jak se proměňují v čase. Jsem přesvědčena, že to podstatné děje se nad propastí (citace písně Jakuba Čermáka alis Cermaque) a při troše štěstí z toho vznikne umělecké dílo.
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte
Nevím… Všechno nás nějak provází a přijde mi důležité nad tím nezavírat oči.
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Nejblíže ve všem je mi můj muž. Umělecky je mi nejblíže tvůrčí tým představení One Step Before the Fall, konkrétně Lenka Dusilová a Petr Boháč. Jsme si dost podobní a zvláštně propojení.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Obdivuji všechny, kteří to dokážou vymyslet. Například svého čtyřletého syna, který na tuto otázku odpověděl za mne: pampeliška, kočka, velký kámen, Mars.
Etické či jiné hranice, za které byste nešla
Vyhledávám extrémy. Hlavně ty fyzické. Ty emoční nevyhledávám. A přesto se mi dějí. Myslím, že překonávání hranic je moje životní téma…
Pravděpodobně bych nedělala nějakou věc jen proto, že mi někdo jiný řekl, že ji mám dělat. Naštěstí žijeme v době, kde to docela dobře lze. I když i tahle jistota poslední dobou kolísá.
Umělecký/taneční sen
Já si svůj divadelní sen žiji. Šest let s inscenací, která posouvá hranice mé i divákovy. V každém jejím uvedení si prožiji nejhlubší emoce a touhy, vyvolám své osobní démony. Jmenuje se One Step Before The Fall a projela jsem s ní půlku světa s tím nejlepším možným týmem.
A kde bych ráda hrála? Rozhodně v Melancholii Larse von Triera místo Kirsten Dunst. Nebo taky v nějaké silně stylizované kovbojce, třeba v Osmi statečných.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala tanci
Byla bych lodivodem sekačky vodních řas u nás v Plzni na Boleváku. Pracovala bych půl roku a vydělala bych si třikrát nebo čtyřikrát víc než teď za celý rok, říkají u nás v hospodě. Zbytek roku bych strávila kočovným životem nebo někde v přírodě. A od včerejška mě láká kaskadérství.
Zajímá vás umělecká kritika?
Nezajímá mě kritika, ve které se autor zabývá faktickým popisem děje na jevišti a pak strohým hodnocením typu líbilo/nelíbilo. Zajímá mě kritika, kde autor přináší polemiku nad dílem a jeho hlubší analýzu, kde má autor snahu porozumět tvůrcům a je obeznámen s širším kontextem díla. Konkrétně mě omámila Karolína Plicková, především tedy její rozbor představení Constellations II. v SADu. Napsala neuvěřitelně pečlivou a pozoruhodnou esej, jejíž četba pro mě byla zážitkem.
Po pravdě ale nejsem člověk, který věnuje čas čtení kritik, možná právě z důvodu, že jsem se častěji setkávala s prvním z uvedených příkladů. Ale opravdu nechci generalizovat. Je ovšem zarážející, že někteří kritici uvedou své hodnocení i poté, co odešli po první třetině představení. Navíc pak ohodnotí dílo například třemi hvězdami. To mi přijde zvláštní. Ať odejdou, to je v pořádku. Ale proč pak ty tři hvězdy? Svým způsobem právě takové zařazení díla do průměru tvůrce nejvíce poškozuje a ovlivňuje divácký zájem a návštěvnost. Vůbec systém hvězdiček mi přijde plochý a povrchní.
Komentáře k článku: Markéta Vacovská
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
