Marné pokoušení Mefista
Po šestatřiceti letech se do Státní opery vrátila činohra. Tenkrát, nedlouho před „sametem“, nesla největší pražská divadelní budova jméno po skladateli, od jehož narození letos uplynulo dvě stě let. Činohra Národního divadla má za příhodné, že se návrat nyní uskutečňuje skrze dramatizaci románu Klause Manna Mefisto. Důvod je vcelku nasnadě: stánek od svého otevření (1888) nesl název Nové německé divadlo a až do září 1938 byl německy hrající liberální scénou. Mannův román z roku 1936 je námětově bytostně spjat se světem divadla, herectví, politiky, a sám autor před nacisty z Německa uprchl a roku 1937 získal československé občanství. Dramaturgie kromě toho soudí, že téma umělecké a občanské svobody a kolaborace nabývá na nové aktuálnosti. Ostatně autor dramatizace i režie Mefista, Marián Amsler, je Slovák a v jeho vlasti ideologicky a politicky přituhuje.
Hendrik Höfgen (Robert Mikluš) se sblíží s Nicolettou von Niebuhrovou (Pavla Beretová) FOTO PATRIK BORECKÝ
Na Mefistovi je patrné, že procovské prostory realizační tým zaskočily či zmohly. Zřejmé je to u všech rozhodujících složek třiapůlhodinové produkce (včetně půlhodinové přestávky). Inscenace je rozlomena na dvě nesourodé poloviny, jakési téměř samostatné inscenace. V té první, vyprávějící o tom, kterak ambiciózní herec a režisér Hendrik Höfgen působí v časech Výmarské republiky na severu země, v Hamburku, a touží dobýt Berlín, se hraje především v předních partiích, kde při opeře bývá orchestřiště. Vše je tu těžce realistické, scénografie je rozprostřena doširoka, herecké výrazy Amsler vede k popisnosti a kromě toho jsem se při premiéře nemohl zbavit dojmu, že se herci s prostorem teprve učí akusticky pracovat.
Po pauze se děj přesune do modernisticky nebo velmocensky vybavených berlínských interiérů, Höfgen kariérně stoupá a pragmaticky tančí mezi požadavky nacistické moci. Tady se pracuje s hloubkou prostoru, s lightdesignovými efekty, mluva je amplifikována mikroporty, jevištní akce se odbývají hlavně v zadní části jeviště, v odstupu od publika, ovšem distanci kompenzuje live cinema. Součástí scény je rozměrné plátno, na něž se přenášejí obrazy, jež snímají kameramani pohybující se mezi postavami. Vytváří to dvojaký dojem panoramatičnosti i zacílení na detaily, ale z výsledku nemizí, naopak s postupujícím časem sílí dojem úmornosti, která nezadržitelně vyvěrá z vnitřního ustrojení dramatizace, což vizuální atrakce nemohou zastřít.
Amsler totiž významy doslovuje, a to hned dvojím způsobem. Jedním je stylizace figur do prvoplánových poloh, až vyložených karikatur – v tom jsou nesnesitelní Generál letectva (Marek Daniel) a jeho partnerka Lotta Lindenthalová (Lucie Polišenská). Druhým typem popisnosti je verbální dopovězenost, i když dramatizace porcuje vyprávění do relativně krátkých obrazů, které k sobě pojí do celkem deseti kapitol. Většina postav z hamburské poloviny inscenace, konkrétně ty, jež s Höfgenem působily v tamním divadle, v té berlínské části paběrkuje, a když už je Amsler vrací do hry, tak především proto, aby něco zadeklamovaly, takže se výkony Radúze Máchy, Zuzany Stivínové, Miloslava Mejzlíka, Jindřišky Dudziakové i dalších postupně slijí do kolektivního pozadí pro kreaci Roberta Mikluše coby Höfgena, s nímž se sblíží Nicoletta von Niebuhrová, jíž se zhostila Pavla Beretová. Miklušův Höfgen je natolik necharismatický (zcela zapomeňte na K. M. Brandauera ve filmu Istvána Szabóa!), že se nabízí otázka, zda to není koncept. Asi spíše ne. Daleko zřejmější je, že dotlačení Hendrika a Nicoletty do závěrečného dialogu je především aktem vůle jak pro herce, tak pro publikum. Jistě, trochu to vyhrocuji, ale trochu. Tenhle Mefisto jen tak někoho nedostane.
Národní divadlo, Praha – Klaus Mann: Mefisto. Překlad Anna Siebenscheinová, dramatizace a režie Marián Amsler, dramaturgie Jana Slouková, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Marija Havran. Premiéra 18. dubna 2024 ve Státní opeře.
Komentáře k článku: Marné pokoušení Mefista
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
