Marthaler má s Janáčkem problém
Christoph Marthaler (60) sice poměrně pravidelně inscenuje opery, nicméně vždy je znát, jak těžce se pere s tím, že mu skladatel předurčuje temporytmus – a to i když je hudba jevištně inspirativnější nežli ta Furrerova v jeho poslední operní inscenaci Wüstenbuch. K Marthalerovu jevištnímu jazyku prostě patří návraty akcí, scén, zastavování situací. A i takový Janáček ho nemilosrdně žene dál svým tempem. V salzburské, na DVD dostupné a u nás poměrně známé inscenaci Káti Kabanové si Marthaler před třinácti lety pomohl vloženými pasážemi, v nichž mimo jiné nechal samostatně zpívat Janáčkovy sbory, aby dovykreslil bizarní milieu, ve kterém je Káťa tak nešťastná, osamělá. Angele Denoke výborně slušela introvertní, bojácná Káťa, smutně na bobku sedící uprostřed nefunkční fontány – šlo o kopii fontány stojící před brněnským Janáčkovým divadlem, neboť Marthaler inscenaci volně situoval do postsocialistického, jaksi vybydleného Brna.
Snad chtěl Marthaler učinit grotestní figurky i ze všech pánů kolem Emilie Marty (vpravo Angela Denoke jako Emilie Marty)
FOTO WALTER MAIR
Marthaler se letos k Janáčkovi v Salzburgu vrátil: jeho Věc Makropulos (premiéra 10. srpna) se odehrává v prostoru kombinujícím historickou soudní síň (předlohou byl salzburský justiční palác), hotelovou chodbu s kuřárnou a čekárnu s řadou sedaček. Začíná přidanou scénou, v níž dvě dámy (uklízečky v hotelu?) nad cigaretou debatují, jaké by to bylo mít možnost prodloužit si život na několik set let. Diváci mohou sledovat jen prudce gestikulující herečky uzavřené v zasklené kuřárně, text běží na titulkovacím zařízení. Je z velké části převzat z Karla Čapka a až zamrazí, jaká je v něm hrozba a předtucha: Kdo by vybíral ty vyvolené, kteří smějí žít déle? Jak vyselektovat nadlidi? Předehra k politicko-společenské intepretaci Věci Makropulos? Nikoli. Už v prologu Marthaler hovor po chvíli odvedl k vtipkování na téma opera (Zpívají v řečech, kterým nikdo nerozumí!). A pak bez větší myšlenkové invence a originality aranžuje jednotlivé situace, jak jdou v příběhu po sobě.
Podobně jako v Kátě si pak před třetím jednáním přidá třikrát opakovaný nástup soudců do lavic: přicházejí, cosi si mumlají, smějí se, odejdou, aby se zas vrátili a „v třetím kole” v lavicích usnuli. A zatímco se odehrává „soud nad Emilií Marty”, v hotelové chodbě se snad dvanáctkrát – patnáctkrát zopakuje scéna: poslíček přináší růže, starší dáma otvírá, udiveně děkuje, kroutí hlavou a odchází. Ano, člověk žije 300 let, je to vše stále dokola – tak lze asi scénku ve vztahu k hlavnímu příběhu chápat. Snad chtěl Marthaler učinit groteskní figurky i ze všech pánů kolem Emilie Marty, ale zůstalo u jakéhosi tiku dr. Kolenatého (vztekle se zamotává do šály), jinak se hraje tak trochu civilně, tak trochu operácky. K výrazné stylizaci nedošlo a herecké detaily, jsou-li jaké, v obřím festivalovém domě zanikají. Ale kdo vlastně je Marthalerova Emilie Marty? Angela Denoke v prvním jednání oblékla šaty, jaké, inspirován Mondrianim, navrhoval Yves Saint-Laurent, v posledním jednání má na sobě jen pánskou košili – pyžamo. Ale hraje postavu od začátku do konce stejně: jako chladnou, necitelnou ženu. Není mi úplně jasné, čím tahle nikterak charismatická dáma Kristinu a pány kolem tak fascinuje…
Marthalerova Věc Makropulos nicméně sklidila v Salzburgu mocné ovace, velmi vstřícná byla i velká část operní kritiky: vlastně uvítala, že se Marthaler držel zpátky. Na úspěchu se jistě do značné míry podílel dirigent Esa-Pekka Salonen romantizující interpretací Janáčkovy partutiry a výborně hrající Vídenští filharmonikové. A salzburskému publiku ani německy mluvící kritice holt nevadí pohříchu špatná výslovnost čestiny, s výjimkou Aleše Brisceina v roli Janka – to Sir Charles Mackerras při Kátě Kabanové dokázal interprety dovést k daleko lepšímu výsledku!
Komentáře k článku: Marthaler má s Janáčkem problém
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
