Martin Bohadlo
Film
Nedávno jsem viděl francouzsko-belgický The Artist, který jsem si už kvůli své profesi nenechal uniknout. Celý snímek je natočen černobíle a bez zvukové stopy, hudebně podkreslen a s titulky. Byl to pro mě důkaz, že i takto „na staro“ natočené dílo se zvukovým „handicapem“ může být vtipné, poutavé a srozumitelné. Člověk v tu chvíli vnímá vizuálně, spoustu věcí si je nucen domyslet. Všechno podtrhuje hudba, která přesně „zařezává“ do každého záběru, a samozřejmě herecká kvalita a neuvěřitelná mimika obou hlavních představitelů. Zvrat, který mě pobavil a zároveň rozesmál, byl zvuk, který se náhle objeví. Je vzat do hry a nejen diváci, ale i hlavní hrdina je překvapen, že ho slyší. Od té chvíle se ve filmu se zvukem pracuje. Velmi úsměvný a dojemný je konec, který dá hlavnímu hrdinovi němých filmů ve filmech zvukových ještě jednu šanci.
Schutí jsem v televizi zhlédl film Play Time z roku 1967, který natočil režisér, scenárista a především proslulý komik – pan Hulot – Jacques Tati, který v něm zároveň hrál hlavní roli. Pan Hulot přijíždí do moderního města plného turistů. V každém záběru jsou „mraky“ lidí, vše má přesnou choreografii, hereckou akci, která je stylizovaná, zaměřená na detail. To nebyl film, to bylo divadlo! Nadchla mne precizní práce s rekvizitou. Vše je „vykroucené“, absurdní a obrovsky komické. Ač vidíme velký chaos, poblázněné davy turistů, zácpy a troubení aut, vše má přesný řád. Nádherná je etuda s koženkovou sedačkou, která se „ozve“, kdykoli se z ní sedící postava zvedne. Tato akce se několikrát opakuje, takže už jen napjatě čekáte, jak na to zareaguje další „nešťastník“. Dveřník u skleněných dveří, které otvírá, na chvíli zmizí a pan Hulot je rozbije. Dveřník se vrací a aby zachoval prestiž hotelu, drží kliku v prostoru, a když někdo chce projít, „jako“ mu otevře dveře. Samozřejmě nakonec jimi někdo projde, aniž by dveřník cokoliv udělal. Všechno má nápad, vtip a je dokonale – včetně ruchů – synchronizováno. Vřele doporučuju!!
Divadlo
Protože mě v divadle zajímá především pohyb a hudebnost, je mým oblíbeným žánrem nový cirkus. Stále nemohu zapomenout na představení Pfffffff! francouzského souboru Akroreacro, které jsem zhlédl v Trutnově na 1. ročníku mezinárodního festivalu nového cirkusu Cirk-UFF. Ideálně skloubilo herectví, akrobacii a živou hudby. Tak všestranné performery jsem snad neviděl. Základem inscenace byl příběh dívky, která přijela do společnosti tří mužů, které okouzlila. Nejen že si ji všichni doslova mezi sebou přehazují, ale každý má svou „balící“ techniku skrze akrobacii, žonglérství nebo komediantství. Jsme svědky salt s vruty, chůze po laně či silové akrobacie. Na začátku přinese jeden z akrobatů červenou lepicí pásku, nalepí ji na zem jako startovní čáru, postaví se těsně před ni, udělá salto vzad, dopadne do startovacího bloku přesně na čáru a vyběhne! V tu chvíli jsem věděl, že to bude nářez! Nezapomenu na toho, který stál na hlavě na prkénku houpačky, která se houpala a on se jí nedotýkal ani rukama ani nohama! Totálně mě dorazili, když akrobat doskákal salta, zasedl za klavír, začal hrát a zpívat a u toho balancoval s houslemi na čele!
Obdobně mě nadchl další francouzský cirkus Compagnie XY na loňské Letní Letné. Snoubili skvělou akrobacii na zemi a ve vzduchu s obrovským humorem a citem. Vystřelování akrobatek do vzduchu budilo dojem, že přece létat je tak snadné. Stavěli se na ramena toho pod sebou tak, že nakonec stáli čtyři na sobě! Jak na sebe ze země vylezli, tak i slezli, bez seskoku či tvrdého dopadu. Vše je provedené čistě, s lehkostí a měkkostí, jako by to nic těžkého nebylo. Zůstal jsem s pusou dokořán, když tuto věž o čtyřech lidech zopakovali s tím rozdílem, že nejspodnější vazoun začal zpívat a přestal (protože to už dál nešlo), až když byla čtvrtá akrobatka nahoře! Zatnout všechny svaly, být pevný a stabilní, a ještě si u toho zpívat, aby hlas byl klidný a nekolísal, to je nádhera!
Hudba
Nedávno jsem náhodou objevil pětičlennou kladenskou kapelu Zrní. Žánrově se pohybují od lidových písní až do současné elektronické doby s moderními zvukovými prvky včetně beatboxu. Texty jsou poetické, citové, hodně intuitivní a asociativní, zpívané česky, vícehlasně, inspirované různými zvuky, zvířaty, komiksem, počítačem. O nočním městě, bezdomovcích, jabloních v sadě. Jako houslistu mě zaujal Jan Fišer, který kromě sólových vstupů často hraje rozklad akordu v dost rychlém tempu, čímž zvuku kapely dodává nezvyklý rozměr s velkým prostorem pro ostatní sólové nástroje (akordeon, kytara, flétna). Frontman, zpěvák Jan Unger s čistým, vysokým hlasem maluje na koncertu rukama do vzduchu jako Petr Fiala z Mňágy. Časem se dostával do rauše a v předklonu – jakoby v transu – totálně prožíval každé zrníčko notové osnovy, což živý koncert řádně nakoplo!
Uprostřed zimy k nám do východních Čech, do vesnice Šonov na samých hranicích s Polskem, kde už nic není, ani telefonní signál, zavítalo uskupení ne nové, nýbrž uskupení „zajeté“, plné ostřílených hudebních bardů. Unplugged trio pánů Michala Prokopa, Luboše Andršta a Jana Hrubého. Do zapadlé vesničky přijelo asi tři sta diváků z celého okolí a atmosféra koncertu byla úžasná! Hlavní slovo měly kvalitní písně a hudební improvizace! Kytara, charismatický zpěv a foukací harmonika Prokopa, sólová kytara Andršta, který hraje neuvěřitelně rychlé postupy, basovou a melodickou linku zároveň, a pro mě nejcennější housle Hrubého, který je opravdu hrubý svými glizy, agresivními nástupy a neuvěřitelnými postupy a hudební fantazií! Smekám svou kšiltovku!
Komentáře k článku: Martin Bohadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
