Divadelní noviny > Rozhovor

Martin Čičvák: I když je mi na zvracení, divadlo je pro mě život za odměnu

Viděl jsem všechny jeho inscenace v Činoherním klubu, v Národním divadle i některé z bratislavské Arény. Přesto jsem nebyl připraven na jeho vodopád slov, v čemž si nezadá s titulním hrdinou hry Kukura. A už vůbec jsem nečekal, jak se rozepíše při autorizaci. Přinášíme kompletní rozhovor s Martinem Čičvákem, protože v tištěných DN vyšla redakčně zkrácená verze.

Četl jsem si váš životopis a chybí mi v něm zmínka o čase mezi dětstvím a absolvováním JAMU. Co se vám vybavuje?

Vzpomínám si, že jsem v dětství vyhrával recitační soutěže a díky tomu se dostal do televize, kde jsem pak později v košickém studiu moderoval slovenskou verzi Pionýrské vlaštovky. Hrával jsem i amatérské divadlo, ale protože jsem nedostal hlavní roli, naštvaně jsem si založil vlastní a v šestnácti letech zrežíroval s pěti herci svou verzi Hamleta, kterého jsem pochopitelně i hrál. Opravdová avatgarda s igelitem a krví – doteď se stydím, když si na to vzpomenu.

Dětského Hamleta jsem tedy ještě neviděl…

V šestnácti se už jako děcko necítíte, jste si jistý, že už všechno víte. Maminka mě velmi podporovala a pouštěla do Bratislavy na festival divadelních škol Istropolitana, čemu doteď nechci uvěřit v souvislosti k množství alkoholu, který jsem tam vždycky požil – buď byla naivní, nebo to prostě chtěla přehlížet. Na střední škole jsem se tedy seznámil a setkával se studenty VŠMU – s lidmi, s kterými pracuji dodnes: Martin Kubran, Tom Ciller, Rasťo Ballek, Peter Lomnický. Četl jsem knížky, které oni četli, poslouchal a učil se od nich. Při přijímačkách na VŠMU mi ale režisér Vajdička prozradil, že mám nedostačující talent, v Praze si mi smáli, ale režisér Scherhaufer s profesorem Hajdou mě na JAMU přijali i když opravdu není zvykem na režii přijímat děti přímo ze střední školy.

Čím jste je oslnil?

Scherhaufera svým scénografickým návrhem k režijní knize „Lžidimitrijád“. Zeptal se mě, jestli vím, že to je Mejercholdova scéna z Revizora. Ano, ale já jsem ji fakt viděl až včera! A víš, kdo ji dělal?, zeptal se Šery. Ejzenštejn, řekl jsem a to mu stačilo. Profesor Hajda se mě zas přísně zeptal – a co tady ta dvojka z chování? No, nechodili jsme do školy, trochu jsme vyváděli, opíjeli se, maminka říkala, že mi ta dvojka zničí život… Při přijímačkách naopak zabodovala, vzali nás na režii pět a skončil jsem sám, ostatní to postupně vzdávali – ten nápor byl opravdu docela velký.

Ještě bych se rád vrátil do Košic a k vašemu rodinnému zázemí.

My jsme učitelská rodina, ale děda byl velký komunistický papaláš, takže jeho potomci žili jako košická rudá aristokracie. Děda už je po smrti, nechť je mu země lehká, já se za něj nestydím, naopak na něj rád vzpomínám, třeba jak kšeftoval s uměním. Ohromný byt v centru měl ověšený obrazy, já jsem tam jako kluk sedával a fascinovaně sledoval, jak děda srážel cenu a pak na mě spiklenecky zamrkal, když kupec odcházel. Na Slovensku se traduje pohádka o třech bratrech, kterou můj otec a jeho bratři naplňovali: jeden strýc, akademický malíř, co vystavoval v Paříži a New Yorku, se upil k smrti, můj otec také nikdy nevstoupil do strany, zato jeho bratr byl estébák, prostě slovenská společnost v kostce. A děda je všechny chránil svou funkcí. Když přišla revoluce, děda řekl: Tenhle svět už bude jiný a vy se ještě budete divit, jak se budete muset otáčet.

O Košicích se říkalo, že mají blíže k Praze než k Bratislavě. Jak na ně vzpomínáte?

Část dětství jsem prožil na vesnici, a když jsme se přestěhovali zpátky do Košic, přišly mi jako velkoměsto. Pak mi připadala obrovská Bratislava, potom Brno, nakonec Praha, ale když přijdete do Londýna… V Košicích je jedno hlavní korzo s divadlem a kostelem, objevíte tam obchod, který dodnes nese název Textil. Žádný Benetton, nebo GAP, prostě Textil. Polovina naší gymnaziální třídy je pryč, v Americe, ve Švýcarsku. Ale školu jsme si užili, hltali vše, co vycházelo, trumfovali se, kdo má víc načteno. Navíc po Listopadu ožívala silná židovská komunita, má dívka se dokonce rozhodla zůstat v Izraeli. Nebo si vzpomínám, jak v prváku, kdy přišla revoluce, se někdo postavil a řekl profesorovi: Promiňte, ale my nesouhlasíme s vašimi metodami, jak nás učíte. Chudák kantor, přitom velmi dobrý, poctivý zeměpisář, dodnes mi je úzko z toho, jak si to ten spolužák mohl vlastně dovolit.

Po JAMU jste studoval ještě v Londýně. Jak dlouho?

Dva semestry v rámci výměny Erasmus. Režíroval jsem se studenty Slečnu Julii, s níž měli úspěch v Edinburghu, a pak jsem na základě té práce dostal nabídku do Londýna, abych zrežíroval svoji hru, kterou jsem psal na škole jako zadání pro profesora Srbu bez nějakých ambic, a proto se divím, že ji dodnes někde vytahují a hrají. V Anglii se v podstatě režie nestuduje, režírují většinou „Oxbridge“ lidé, kteří hlavně píší, jsou tedy věrní předlohám v duchu zvláštního psychorealismu. Metaforické myšlení, určitá míra abstrakce jim většinou schází. Stačí akurátní, kvalitní herecký výkon. Ale situace se samozřejmě změnila, jsou to leta. Teď tam mám jít režírovat znova – těším se a hlavně všechno uvidím jinak…

Na druhou stranu zas všichni píšou divadelní hry…

To ano. Třeba takový McDonagh. Já si ho rád přečtu, ale jsem ještě raději, že existuje kolega Ondřej Sokol, který se do něj dokáže zamilovat. Pro mě to je jedním přečtením uzavřené, dávám přednost hrám, které nejsou tak pěkně domyšlené a tím pádem jsou pro mě víc vzrušující – jakási nehotovost, formální otevřenost, nebo jenom prostě smrad naftalinu – to mě přitahuje víc . Samozřejmě, že momentálně jsou v Londýně nejméně tři, čtyři divadelní soubory, které umí metaforické divadlo na úrovni, že konkurují německým anebo polským scénám.

Pochopil jsem, že jste v Londýně se svou hrou uspěl, je to tak?

Dostali jsme ocenění Critics´ Choice – to je výběr pěti londýnských inscenací, které je třeba vidět. Tantiémy jsem ale všechny kolektivně propil. Tam je kupodivu nemyslitelné, aby někdo objednával rundu pro celý stůl, když pivo stojí tři libry. Třikrát jsem objednal, ke mně se nikdo nepřidal, a tak jsem si nedovezl Škodovku, ale musel si na autobus domů vypůjčit.

Pojďme k vaší poslední premiéře v Činoherním klubu – Ortonově Klíčové dírce. Na vašich inscenacích mě pokaždé zaujme scénografické řešení. Ta obří freudovská pohovka asi nespadla s nebe?

Měli jsme s Kamilou Polívkovou dva nápady a nakonec se rozhodli právě pro pohovku, které se pak vše přizpůsobovalo. Vzdali jsme se feydeauovských dveří i proto, že jsem Feydeaua už před lety zde inscenoval, tu matematiku jsme tehdy s Tomem Cillerem přetavili do prostoru, ve kterém se můžou dveře zjevit a zmizet kdekoliv, víc k tomu už asi nevymyslíme, proto se k tomu nevracím – tehdy mě zajímalo, co je to Feydeauovská fraška hlavně proto, že jsem měl za pár měsíců začít zkoušet v Ljubljani Schimmelpfenigovu Ženu z minulosti, kde právě tento druh frašky narazí na antickou tragédii – vzrušující setkání, geniální autor! . S Ortonem jsme měli problém, jak přetavit jeho humor, aby nebyl starý, fousatý, asi jako když přijdete na party, kde se všichni smějí a vy netušíte čemu. Takže přepsaný jazyk a jedna enormně obrovská pohovka.

Vy jste mě prvně enormně zaujal svou inscenací Misantropa. Terasa a křik racků, což jste později využil v Kupci benátském v Národním divadle…

To se pletete. V Národním skřehotali rackové, ale v Činoherním klubu křičel páv. Jinak máte pravdu: pýcha té hry potřebovala takovou metaforu, kdy se ti nahoře dívají z výšky na maličké lidi na chodníku pod sebou.

Tak dobře. Rodinná slavnost, Koza a Moje strašidlo, další vaše inscenace. Pro mě je ve Strašidle určující hra na pilu Petra Kofroně.

Ano, od začátku jsem věděl, že potřebuji virtuóza pro hru na pilu, takovou šanci nemáte pokaždé – moct si hrát na duchařinu ve hře, kde je hlavní postavou duch. Rodinou slavností zas prostupuje smích – když se rodina po dlouhé době sejde, je to ta nejpřirozenější zvuková kulisa. Rodina sedí u stolu a nenechá si ničím zkazit náladu; smějí se i potom jak Christian domluví o incestu – považují ho za blázna. Důležité ale bylo do poslední chvíle udržet napětí toho, kdo vlastně má pravdu a kdo lže, jinak by to přece byla statická situace o žádné neznámé. Ten kuchyňský chromový stůl v Koze – Aseptické, neosobní, příliš moderní – Juraj Kukura přece hraje architekta. Viděl jsem tehdy Kozu v Burgtheatru a docela se vyděsil, jak tam sebou házeli o zem a viditelně trpěli – přitom je ta hra postavená na sebezapření obou protagonistů, kteří se pokouší formulovat něco, co je vlastně od základu iracionální – hledají správná slova, do kterých problém zahalit, jinak by se oba rozpadli na molekuly . Kromě toho ta slova nikdy netušila, že se někdy ocitnou vedle sebe (nebo jsou vedle sebe až příliš často, jak si kdo vybere) – „Takže ty miluješ kozu?“ A proč se to jmenuje – Koza aneb Kdo je Sylvie? Albee si nic nevymýšlel, je to tam zakódované: antický bůh Silvánus je ochráncem přírody a Juraj hraje architekta, který má na „netknutých lánech našeho východu“ postavit Město budoucnosti, takže se mu Silvánus zjeví v podobě kozy a uhrane ho očima – takže vlastně zase jenom tragifraška. Smyslem tragédie kromě toho není předvádět všechny extrémy emocionálního spektra, které herec dokáže předvést – jde o to, aby ten, kdo se dívá si řekl: Až to přijde, a určitě to přijde, protože každý člověk se dříve nebo později bude muset konfrontovat s hraniční situací (smrt, nevěra, atd.), chci být tak silný, jako ten člověk na jevišti – chci to taky umět takhle zvládnout, být silný, nelitovat se, (neztratit glanc, noblesu, humor, nebo jenom prostě styl).

Když už máte antické asociace – co Veronika Žilková v Kočičí bažině? Neprožívala?

Fíha. Ne. Jak nad tím přemýšlím, vím, že má několik srdceryvných výkřiků na pokraji totálního rozpadu, ale jen když je sama na jevišti. Jakmile vstoupí jiná postava, drží se ironie a sarkazmu ženy ostré jako břitva – říká tam přece: Láska je pro blázny a malý děti, my jsme jak dva kameny, otíráme se o sebe a to nás sbližuje.

Jak jste se vlastně seznámili s Jurajem Kukurou?

To už je snad i deset let. Protože o mně slyšel, nebo mu někdo poradil, že je tu nějaký Čičvák, tak mi zavolal, aby si mě vyzkoušel. Stejně postupuje dodnes, když se někdo pro něj zajímavý objeví a pak zkouší, jestli mu může pomoct profilovat bratislavské divadlo Aréna, které chce a musí permanentně překvapovat, protože jinak by to nebyl Kukura a jinak by to divadlo ztratilo smysl i zájem veřejnosti.

Mám pro vaši autorskou inscenaci Kukura velké pochopení, protože když jsme dělali rozhovor s ředitelem bratislavské Arény, měl jsem pocit, že se na mě řítí Niagarské vodopády.

Pochopitelně – velcí herci jsou monstra. Proto ta ironická paralela (Ritter – Denne – Voss, Minetti, Kukura). A pak ta infantilní reakce společnosti divadelních kritiků, kteří nevidí víc, než toho Bernharda tam – jak invenční!

Zadržte, na to jistě dojde. Mě by ale zajímal impuls k napsání oné hry.

Ten byl opravdu prozaický. Když jsem ve slovenském Národním divadle obsazoval do Fausta I,II postavu Mefistofela, můj nejmenovaný kolega mi řekl: Ano, já to budu hrát, ale premiéra musí být o týden dříve, protože pak už točím seriál. Samozřejmě, že jsem ho vulgárně poslal někam, ale pak jsem chodil po městě a říkal si, kdo se tady zbláznil. Někdo dostane životní hereckou šanci, na takovou šanci herec čeká celý život, říkal, jsem si – a oba díly Fausta, kdy se k tomu zase ten člověk může dostat? A on to zavrhne kvůli seriálu? A tak jsem si sedl k počítači, napsal prvních deset stránek a s třesoucíma rukama je donesl Kukurovi, jestli by to akceptoval. Faktem je, že Slovenské národní divadlo drží při životě všechny televizní seriály, ale to je problém řady divadel, i když se herci tváří, že ne. Od pěti ráno do deseti točí monolog rozvádějící se Jany, pak je dovezou na zkoušku do divadla, kde někteří i spí. Pro mě je opravdu nepochopitelné, když herec bere na stejnou váhu, jestli má hrát Mefistofela, anebo si jít vydělávat do seriálu. Roli Mefistofela jsme s Kubranem nakonec rozdělili mezi muže a ženu, oba najednou na jevišti, nebo bylo zajímavé hledat, které scény hraje Fialová a které Bárta, a tak dále, obcování s ďáblem najednou fungovalo.

Jak tedy snášíte kritiku, když už jsme téma otevřeli?

Příšerně. Opravdu hrozně, až je mi z toho fyzicky špatně, naštěstí se vždycky můžu zakousnout do nové látky, co mi dává novou vitalitu, nové sebevědomí. Jsem přesvědčen, že recenzenti nemají pokoru uznat, že umění je rovnocenné vědě v tom smyslu, že poznává skutečnost světa, byť jinými prostředky. Tím pádem musí být poctivé a mělo by se tolerovat, že i nepodařený pokus je důležitý stejně jako u vědeckého experimentu – my musíme přistupovat s pokorou k více danostem – autor, publikum, rozpočet, atd. – hledat opravdu pádné argumenty k tomu, rozcupovat jedno ze zmíněného. Z těch článků málokdy cítím pokoru k tvůrci – ale možná ze mne mluví jenom ješitnost. Bůh suď.

Experiment se odehraje beze svědků v laboratoři, zato vaši premiéru Zkrocení zlé ženy ve Zlaté kapličce zažilo pár stovek lidí. Co jí předcházelo?

Analýza textu, z níž mi vyplynulo, že onu zlou ženu Kateřinu je nutno vyválet v blátě, protože její okolí, potažmo společnost na to čeká, jak ta sebevědomá, nesnesitelně krásná, perfektní žena bude pokořena asi jako úžasná Nicol Kidman v Trierově filmu Dogville. Hledal jsem dlouho tuto dokonalou ženu, až jsem přišel na to, že jí je Vojta Dyk. A tak jsem mu volal i s tím, že by Saša Rašilov hrál Biancu, protože to v zásadě je maskulinní hra, taková fotbalová šatna; i Michal Dočekal jako šéf s tím souhlasil, jenomže kluci dali mezitím výpověď a Michal řekl – Vidíš, Múzy nejsou tvé koncepci nakloněny. Tak vyměňme hru, já si ji bez toho mužskýho násilí neumím představit, bránil jsem se. Ale nakonec jsem se zamiloval do těch dvou holek, do nového „outfitu“, jenomže člověk netuší, že sám v sobě udělal kompromis. Nekonzekventností prohráváte už na začátku a z gustem mi to pak Vaši kolegové omlátí o hlavu. Naprosto chápu, že každý čeká na svou šanci, trh je neúprosný – byl jsem snadná kořist.

Neházejte nás do jednoho pytle. Co vás na divadelní kritice štve nejvíc?

Tak třeba v souvislosti s už zmiňovanou hrou Kukura, to byl diskurz na úrovni střední školy (to je Bernhard a basta): nikdo se neptá proč v Kukurovi exhumuji Thomase Bernharda? Proč si troufnu vypůjčit a použít jeho mustr a napsat sebeironickou parafrázi, jakkoli Bernharda i Kukuru štvou jiné věci. Bernharda jsem režíroval hned po škole v Košicích; pak když jsem nastoupil do brněnské Mahenky, vybral jsem si jeho Immanuela Kanta. Bernhardovské období mám už za sebou, pořád si ho čtu, ale nemyslím si, že bych ho (v Čechách, nebo na Slovensku) inscenoval znova, nevím, zda by jeho hry mohly dnes znamenat to, co znamenaly v době svého vzniku a na místě vzniku – to víte, že jsme neměli jistotu, netušili jak věc bude přijatá – teď je to pořád plné divadlo, kde cítíte, jak lidi hecují „toho koně“, protože slyší něco, co už dávno chtěli slyšet a věc mají za svou.

Tak trochu odvádíte řeč, ne?

Vůbec ne. Tak si to poslechněte. Váš kolega Mikulka napsal velice tendenční recenzi na Andorru ve vinohradském divadle a vzal si na paškál herecký výkon Václava Vydry s tím, že herec, který hraje Kameňák nemůže přece hrát tragickou roli. Tak já vám něco řeknu! Málokdy jsem se setkal s tak talentovaným a tvárným hercem, který má dar absolutní autenticity! Kdo o tom rozhodne, jestli to je tak, nebo není? Když se tam na to všichni díváme a říkáme si, jak je ten člověk ztrhující! Tak já říkám – omyl, pane Mikulko, sakramentsky se pletete, to je velký herec! A Kameňák jsem nikdy neviděl, takže toto fundované srovnání mi chybí.

Jestli vás to uklidní, podpořím vás. Frischova Andorra je pro mě čistá, jímavá inscenace a Vydrův výkon je silný. Že ho jistý druh recenzentů, kterým říkám dietní chlebíčky, nerozpoznají, není problém celé kritické obce…

Děkuji Vám! Poslední diskuze na blogu Nadivadlo k „Jedenáctému přikázání“ je docela poučným příkladem: Drábek jako synegdocha, která je vaším „dietním chlebíčkem“ osočena z infantilního, besídkového (nebo jakého) humoru – jakoby pod inscenací nebylo podepsaných nejméně padesát lidí, spolu s dramaturgií, vedením divadla a kolektivem herců, kteří všichni mají v inscenaci (myšleno jakoukoliv inscenaci) svůj intelektuální vklad – jestli je i věc přijímána veřejností (představení jsem zatím neviděl), pak tady proti sobě kritik má zaprvé kolektivní akt (což je divadlo vždycky), za druhé společenský jev – odbýt to pouhým odmítnutím je příliš jednoduché, příliš lehké – jeho hlas je vlastně zbytečný, protože nic neříká, kromě toho, že se vyděluje (i to na základě pocitů, ne vědomé strukturace). Takže celá ta debata mi připoměla můj rozhovor s mou matkou, kdy ona na premiéře řekla: „Martin, tento autor je lepší, ako ten minule.“ A já na to: „Áno mami, toto je Čechov a tamto bol Schiller.“

V rozhovoru před premiérou Faust v SND jste říkal, že bez metafyziky se nedá dělat žádné divadlo. Kolik metafyziky jste objevil v cynické komedii Klíčovou dírkou?

Metafyzických, řekl bych zvratů, je zde několik – po začátku zkoušení (ještě v původním obsazení) se zjistilo, že žádný z herců vlastně nemá dostatek času na zkoušení, když jsme si všichni asi po měsíci vytáhli diáře, protože měsíc se mi dařilo jejich naléhání, abychom tak učinili – ignorovat. Takže jsme stáli s Kamilou a Fingerem před několika zásadními otázkami – jestli vůbec tuto hru, a když ano tak s kým – a pak jsme se rozhodli zůstat u titulu, který nás vlastně bavil a udělali jsme nové obsazení a všichni měli čas a sešli se na první čtenou a smáli se té úpravě a tak se to asi se dvěma dvouměsíčními pauzami dodělalo a všichni se v Činoheráku cítí dobře a Dušan sem tam zajde na kafe a Kamila tam bude režírovat a všichni hrát v našich Karamazovcích – málo metafyziky? Ale hra samotná pouští ven démona, trošinku se vyvěnčit – to jsme koneckonců dělali během zkoušek taky – možná mi úplně postačí, když člověk, který jde z představení jen tak z plezíru (pozor, ne z nasranosti) kopne do popelnice .

Rozumím. Režíroval jste v Košicích, Brně, Londýně, Praze, Bratislavě, ve Slovinsku, teď zkoušíte ve Vídni. Je divadlo a jeho publikum všude stejné, jak si aspoň myslím?

Víte – vlastně ani ne. Všechno je jiné. Nebo se měním já, podle toho, kde právě jsem – jisté věci by mě nenapadaly, myslím jinak na každém místě, jakoby identita mohla být řekněme „v přechodu“. Nebo je všechno nějak zakódováno v těch zdech. A přirozeně to je na tom všem nejvzrušujícejší. V každém divadle, ve kterém pravidelně dělám jsme s kolegy dospěli do jiné fáze uvolnění, k jinému stadiu svobody a publikum je také méně, nebo více zvyklé na náš způsob myšlení. Nejvíc si asi troufám v bratislavském divadle Aréna – tam se cítím nejsvobodněji, tam se i troufalost ode mne očekává. Činoherní klub je specifikum už jen tím, že se pokaždé hledá ideální obsazení, vstupují tam pokaždé noví herci, všechny nás sjednocuje právě jistá danost těch zdí (nebo té zdi), čili metoda, kterou sebou Činoherní klub nese – je to spíš virus toho nejkultivovanějšího konzervativizmu (v tom nejlepším slova smyslu), kterým se s vášní a oddaně všichni necháváme opakovaně nakazovat . V Národním divadle v Bratislavě jsem pravidelně dělal deset let, Faustem se náš společný divadelní jazyk jaksi ustálil a teď budu chvíli hledat novou inspiraci jinde (třeba s těmi herci, ale na půdě Arény, v naprosté věrnosti připravovanému projektu, bez zahýbání s televizí, třeba…) A s velkým napětím očekávám, kam až nás dovede další společná práce v divadle Na Vinohradech, kam až budeme moct zajít, co nám bude tolerováno (myslím publikem, vedení je úžasně k mé práci otevřené) – tam jsem na začátku a společný divadelní jazyk musíme teprve formulovat, co je úžasná, vlastně njehezčí fáze. Zdá se mi ale, že ve všech těchto divadlech je úplně jiné publikum. Ale na to nejsem žádný expert – premiéry sleduji nervózně z monitoru. Co mě nejvíc překvapilo je, že jsem šel do Vídně zkoušet Jelinek s obrovským strachem (Čo im preboha chlapec z Košíc ide hovoriť o Jelinekovej) a teď mi to vlastně přijde jako naprostá přirozenost, samozřejmost, ba přímo nevyhnutnost – zkoušet tam Jelinek. Co jiného ve Vídni, říkám si. V Bratislavě ani v Praze by mě to asi nenapadlo (v souvislosti s Jelinekovou).

Stejně ale říkám, že život u divadla je za odměnu. Možná jsme v minulých životech museli trpět někde v gulagu, abychom získali takový dar – trávit čas přemýšlením nad úžasnou literaturou a pak ještě od deseti do dvou prožít při zkoušce čas ve skvělé společnosti. Život za odměnu – i když zrovna včera, v den premiéry jsem od rána zvracel, jak mi bylo od nervů zle, ale i tak jsem hercům říkal, vidíte, život za odměnu…

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 10. prosince 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Martin Čičvák: I když je mi na zvracení, divadlo je pro mě život za odměnu

1. Martina Ružičková

   

   Pán Boh Ťa má velmi rád Martin. 😉

   11.12.2013 (20.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. E. Novotová

   

   Zaujímavý článok,
   videla som v Divadle Aréna muzikál RENT, je úžasný – aj režisér aj predstavenie.

   12.12.2013 (12.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ