Divadelní noviny > Názory – Glosy
Martin Dvořák: HAAS_Dny po slávě
Pavel: A Vídeň ti stačí?
Hugo: No, nemůžu říct, že by pro mě měla Vídeň stejnej význam jako Brno nebo Praha, ale má pro mě určitý výhody, to jo. Vídeň je neutrální město. Mám pokoj, nikdo mě neobtěžuje. Jednou za rok se mě zeptaj, jestli můj pes něco nepotřebuje. Rád se procházím po parcích, koukám do výkladních skříní, chodím do divadla… I když s tím svým astmatem často diváky ruším.
Nakonec mám ale pocit, že víc než lidi potřebuju ty psy… Já vždycky měl sklon o nich dělat filmy, pamatuješ? Kolik jich jen bylo… Třeba Život je pes, Dobrodinec chudých psů… Pavlíku, kolik já už jich měl… těch psů? Skoro víc jak ženskejch. To je taková moje vášeň. Já jsem si i s mým posledním… Dodouškem slíbil, že spolu zůstaneme. Že on mě s sebou vezme do svýho ráje a já se tam naučím čůrat na stromy. To přece nemůže být tak těžký, abych to nesvedl.
Martin Dvořák (Pavel Haas) a Norbert Žid (Hugo Haas) ve Werichově vile v Praze během představení HAAS_Dny po slávě Foto Mila Vašíčková
Pavel: Neboj, určitě to svedeš… To je dneska tvůj sen, čůrat na stromy?
Hugo: Měl jsem svůj sen. Takový busmanovský sen o novém uspořádání světa, tuze krásný ideál, hanba mluvit. Ale když jsem tadyhle dělal bilanci, přišlo mně do hlavy, že historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, a vůbec všech. Všecky myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum s nápisem: Ejhle, člověk. Tečka…
To ale není Haas, Pavlíčku. To je Čapek… a moje poslední role v Národním… Konzul Busman v R. U. R.
Pavel: Hugo, v co jsi ale v životě věřil, abys nepřežíval, ale doopravdy žil?
Hugo: … Hm… Naučil jsem se věřit mnoha věcem. Nejdřív v obrovskou sílu života samotného a v sílu sebezáchovy. Během let pronásledování, vyhnanství a smutku nad ztrátou těch nejbližších lidí jsem nikdy neztratil touhu pokračovat, a to ani v situacích beznaděje a zoufalství. Síla sebezáchovy tě naučí věřit ve spoustu dobrých věcí; například že lidi jsou v jádru dobří.
V těch nejhorších chvílích se mi vždycky jakoby odnikud zjevil někdo, kdo byl ochotný pomoct. Někdy se zdálo skoro neuvěřitelný, že o moji existenci měli zájem úplně cizí lidi. Nakonec jsem dospěl k závěru, že není tak snadné umřít hladem, že vždycky bude někde někdo schovanej za dveřma čekající s kouskem chleba, aby zkazil můj úmysl zemřít a trval na tom, abych žil.
Taky věřím v sílu přírody a nikdy se nepřejím každodenních malých zázraků, jako je východ nebo západ slunce, květiny, stromy, nebe a obyčejné věci kolem nás… Pevně věřím třeba v radost z tvorby, v užitečnou práci, ve sdílení pocitů a výměnu názorů.
Věřím v krásu, jakou je hudba, obrazy, knihy, sochy, projevy emocí ve všech uměleckých oborech. Nevěřím v umění, které mi musí být vysvětleno. Umění musí mluvit jasně za sebe a pro všechny stejně. V průběhu let se můžeme postupem času naučit přizpůsobovat se pochopení nových harmonií v hudbě a nových světel a barev v obrazech, nových a odvážnějších nápadů v knihách a divadle. V zásadě bychom ale nikdy neměli opustit principy jednoduchosti a logiky.
Věřím v přátelství jako něco, co nám Bůh dává, aby naše životy byly hodnotný a míň osamělý. A nejvíc věřím v lásku se všemi důsledky radosti, smutku a obětí. Láska je nejsilnějším prvkem, který naplňuje naše životy. Je to nejsilnější dojem, který zbývá do konce našich dnů a všechny tváře spojené s těmito pocity zůstanou v našich vzpomínkách až do posledních chvil našeho vědomí.
A pak věřím taky v pohodlí čistého svědomí, díky kterému se cítím v bezpečí při pohledu do očí svého souseda. Věřím ve svobodu a věřím v demokracii. Pocit svobody, bezpečnosti a spravedlnosti se pro mě stal důležitějším než všechny materiální výhody a jsem za to hluboce vděčný.
Když shrnu všechny svoje přesvědčení, který jsem během života ze zkušeností nasbíral, pevně věřím v nějakou velkou neznámou moc, která vede náš život a je zodpovědná za všechno, co stojí za to vydržet… Je to tak dobře, Pavle?
Pavel: Snad… Určitě. Neboj se. Hugo, já si tohle nakonec uvědomil taky. Jenom jsem si pro to musel přijet transportem do Auschwitzu a postát v plynové komoře. Smysl hned nepochopíš, musíš jenom věřit, že co žiješ, smysl dává…
Ve čtvrtek 17. října uplyne osmdesát let od smrti skladatele Pavla Haase (21. června 1899 Brno – 17. října 1944 koncentrační tábor Osvětim). Při té příležitosti publikujeme úryvek textu ze hry HAAS_Dny po slávě, kterou má na repertoáru taneční skupina ProART Company (premiéra 18. listopadu 2021 ve Werichově vile v Praze) a v tento den uvede v Památníku Terezín.
Komentáře k článku: Martin Dvořák: HAAS_Dny po slávě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
