Divadelní noviny > Názory – Glosy
Martin Finger: Herectví se nevzdám!
Činoherní klub vstupuje do nadcházející sezony s novým uměleckým šéfem. Funkce se od září ujal Martin Finger, který v divadle působí v hereckém souboru osm let. Jako umělecký šéf chce navázat na tradici této scény a být v užším kontaktu s diváky… Tuto informaci zveřejnil pražský Činoherní klub 2. září. Zeptali jsme se tedy nového šéfa, jak vidí budoucnost Činoherního klubu a kam by jej chtěl směřovat.
Jak se stalo, že jste se – navenek zčistajasna – stal uměleckým šéfem Činoherního klubu?
Ono to zas tak „zčistajasna“ nebylo. Já už to vím od jara, jen nebylo vhodné tu informaci, především vzhledem ke koronavirové situaci, zveřejňovat. Ukázalo se, že Ondřej Sokol, předchozí umělecký šéf – a mimochodem také můj nejlepší přítel a kolega, dá tomuto divadlu to nejlepší ze sebe spíš v pozici kmenového režiséra a mého rádce, autora mnoha skvělých nápadů, kam Činoherní klub posunout dál.
Nakonec se tedy vedení v divadle usneslo na mně. Zaskočilo mě to. Nikdy jsem nic takového nedělal. Jsem herec, nikoli dramaturg nebo režisér, kteří jsou na takovou funkci předurčeni spíš. Dal jsem si týden na rozmyšlenou, ale nakonec po poradě doma, protože mé nejbližší to zasáhne nejvíc, jsem tu nabídku přijal. Prošel jsem Národním divadlem, Činoherním studiem v Ústí, hostoval jsem v divadlech Na Zábradlí nebo v Dejvickém, deset let jsem byl v Divadle Komedie a pracoval tam s osobnostmi, jakými jsou Dušan D. Pařízek a David Jařab. Nyní jsem osm let v Činoherním klubu. Zkušenosti i představy, jak chci dělat divadlo, mám. Možná je ten pravý čas je ve svých skoro padesáti letech zhodnotit.
Hodně jsem ale zvažoval veliký nedostatek času, který jsem už předtím skoro žádný neměl. Vedle hraní v divadle hodně točím v televizi i ve filmu, od jara už ani nevím, co to volno je. Ale jak se ukazuje, ono to vždy nějak jde. Je však potřeba zařadit ještě vyšší rychlostní stupeň. Musel jsem přečíst spoustu her, než jsme připravili dramaturgický plán. Mám za sebou desítky a desítky oslovování režisérů, herců, výtvarníků a jiných nových spolupracovníků. Bylo toho strašně moc, ale našlápnuto máme velmi dobře, řekl bych. Novou mízu a nový silný vítr Činoherák potřebuje.
Proč skončil Ondřej Sokol?
Ondřej je skvělý režisér, překladatel, herec, autor a především člověk. Od našich studentských let směřoval cílevědomě za tím, co chce – a Činoherní klub mu to v mnohém určitě splnil. Nicméně závazky běžné úřednické agendy, i pro mě málo oblíbené, mu vždycky dělaly problém. Právě to se mu vymstilo. Tu funkci nezvládal z té byrokratické, technokratické stránky. Schůze, schůzky, pochůzky, neustálý kontakt s lidmi, domlouvání se i dohadování se s lidmi a milión dalších věcí, nezbytných pro šéfování, není zkrátka nic pro něj.
U vás to nehrozí?
Pro mě v podstatě nepřichází v úvahu, abych přišel někam pozdě, natož vůbec. Anebo abych nesplnil, co jsem slíbil. Možná to až přeháním. I na naši schůzku jsem přišel o pár minut dřív…
To je pravda. Ale jen s tím nevystačíte. Jaké jsou tedy vaše plány a představy?
Chtěl bych, aby se Činoherní klub vrátil na mapu živého, progresivního divadla, kam léta patřil. Rád bych víc dramaturgicky riskoval a uváděl víc premiér, než tomu bylo v posledních letech. Chci z Činoherního klubu opět udělat atraktivní, přitažlivé místo nejen samotným divadlem, tím pochopitelně především, ale i atmosférou v něm a kolem něj. Koncerty, setkáními s různými osobnostmi v klubu, vernisážemi, čteními a podobně. Chci pochopitelně navazovat na zdejší tradice, tedy být na herectví a hereckých osobnostech založeným divadlem, nicméně bych rád objevil a pozval i současné herce, tvůrce a autory, kteří přinesou novou energii, nápady, vize. To ale neznamená, že bych se chystal zčistajasna rozloučit s dlouholetými členy divadla. Jde spíš o takovou zrychlenou evoluci. Jsem přesvědčen, že se dá do jisté míry propojit starší, zde již zavedená generace lidí s novými.
Problém Činoherního klubu je, že většina herců má řadu dalších povinností, a tak se dění v divadle nemohou plně věnovat.
To je pravda. Zde téměř neexistuje angažmá a ani je nechci zavést. Spíš bych herce a ostatní kolegy vnímal jako okruh stálých spolupracovníků, jako skupinu lidí, kteří s Činoherním klubem spolupracují a já se na ně, na jejich zájem zde hrát a režírovat můžu spolehnout. V tomto směru mám velmi pozitivní zkušenost. Ať jsem mluvil s kterýmkoli hercem či režisérem, kteří s Činoherním klubem spolupracují již delší čas, nebo naopak s lidmi takzvaně zvenku, nikdo – až na dvě výjimky – neodmítl. Chtěli zde hrát i režírovat.
Mluvíme stále poměrně obecně. Mohl byste být konkrétní?
Nevím, co bych vám řekl jiného, než co stojí v letošním dramaturgickém plánu. Připravila jej se mnou dramaturgyně divadla Markéta Kočí Machačíková a Ondřej Sokol. Prvním titulem je Shafferův Equus v režii Martina Čičváka. Premiéra se bohužel kvůli koronaviru musela už dvakrát odložit. Je to projekt z minulé sezony, kdy jsem ještě nebyl ve funkci. Ondřej Sokol si pro tuto sezonu vybral jako režisér českou premiéru hry Linda Vista amerického dramatika Tracyho Lettse, od něhož se zde kdysi s úspěchem uvádělo – také jako česká premiéra – drama Zabiják Joe (režie Michal Lang, prem. 7. 6. 1996 – pozn. aut.). Premiéra by se měla konat v dubnu příštího roku. Z toho je snad jasné, že se Ondřej s Činoherním klubem nerozchází a já s ním rozhodně počítám. V inscenaci budou hrát Vasil Fridrich, Ondra Malý, Dalibor Gondík, Lucka Žáčková, Markéta Stehlíková a Sandra Černodrinská.
Vedle těchto titulů uvedeme dva, které nazkouší pro Činoherní klub úplně noví tvůrci a jejich týmy. Nováčci u divadla to však v žádném případě nejsou.
Nejdřív půjde o autorskou adaptaci experimentálního románu Stella německého novináře Takise Würgera, založeného na skutečných událostech, který ale balancuje na hraně fikce a reality. Pro naše divadlo jej přepisuje dramaturg Karel František Tománek ve spolupráci s režisérem Tomášem Loužným. Oba se potkali a spolupracovali už v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. V inscenaci budou dvě mladé herecké tváře, které se v Činoherním klubu ještě neobjevily – Barbora Bočková a Vojtěch Hrabák. Spolu s nimi bude účinkovat, dalo by se říct, střední a starší garda Činoherního klubu Jan Hájek, Lucie Žáčková, Vladimír Kratina a Pavel Kikinčuk. A na přelom února a března chystáme premiéru hry Maria von Mayenburga Ošklivec v režii Braňa Holička v titulní roli s Vojtou Kotkem. Spolu s ním v dalších rolích vystoupí Václav Šanda, Marta Dancingerová a… já. Původně jsem sice nechtěl první rok ve funkci v nových inscenacích hrát, ale nakonec nastal problém s obsazením a toto se jevilo jako nejvhodnější řešení. Aspoň tím budu deklarovat, co jsem vám napsal do mailu, když jsme se domlouvali na tomto rozhovoru: Herectví se nevzdám!
Komentáře k článku: Martin Finger: Herectví se nevzdám!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
