Martin Františák: Nechci být z generace sráčů
Rozhovor s uměleckým šéfem činohry Národního divadla v Brně
V pátek 15. prosince bude v brněnské Redutě premiéra „kabaretu české státnosti“ Hoří v sadě rodném květ. Sejdou se na něm jako režiséři jednotlivých částí Martin Františák, Jan Frič, Jiří Jelínek, Jan Nebeský a Jan Antonín Pitínský nad – pro tuto příležitost napsanými či upravenými – texty (vesměs) současných českých dramatiků. Projekt vznikl na popud uměleckého šéfa činohry NdB Martina Františáka.
Mohl byste říct o projektu něco bližšího?
V prvé řadě jde o setkání a pokus o přímý vhled do stavu věcí naší domoviny. Tematicky, ale také i ve způsobech vzniku jednotlivých inscenací si dovolím říci, že jde také o potěšení z tvorby.
Pitínský nazírá očima tří generací ostravských žen syrovou dobu života, lásky i umírání v nekompromisním městě uhlí, času, chlastu a naplavenin. Frič s Levínským nešetří svým řízně humorným pohledem nikoho z nás v pohledu na destrukci hodnot, a především odpornou bulvarizaci, podlost a malost směřující k rozpadu jazyka, etiky, politiky. Mě s Davidem Smečkou a KlariNem Klárem zajímá příběh stavby Kaplického knihovny v kontextu koroze statiky, funkce a etiky naší země.
Jirka Jelínek se na vše podívá Kopeckého pohledem ryzího loutkářství a Jan Nebeský zatancuje divoce i zahřímá vesele s milovaným Ivanem Divišem.
Obdobné projekty známe z nezávislých anebo menších profesionálních scén. Ostatně nedávno jste se podobného účastnil – 24 Hour Plays ve Strašnickém divadle v Praze, o kterém jsme psali v minulém čísle DN. Proč jste se k tomu rozhodli ve velkém „národním“ divadle, byť na jevišti Reduty?
Je to jedním z cílů současného NdB. Podpora živých témat, živá reflexe. Doba nemá prostor k nějaké dělbě práce. Vysokému s nízkým to sluší.
Navíc se zdá, že k angažovanému divadlu jsme nuceni narůstajícím ohýbáním hodnot, mlžením… Zrazují nás marketingoví šamani. Jsou zde politické špičky, které selhávají, ale jsou zde také archetypální hodnotové špičky ledovce. Ty je nutné připomínat.
Projekt tedy vyrůstá z potřeb doby…
Nechci být z generace sráčů. Divadelník se nemůže účastnit čertovského výprodeje toho dobrého. Jde o to, obhájit generaci, ke které patříme.
Dají se vůbec tak rozdílné osobnosti sjednotit?
Myslím, že se nesetkávají tak zcela různé osobnosti. My se dost známe, takže jsme vstupovali do projektu po domluvě. Výsledná témata jsou výsledkem dohod.
Je to v něčem setkání učitelů a žáků. Friče jistě provedl zahradami Nebeský Jan a já tiše vyrůstal co Pitínského a Goldflama žák. Je v nás tedy ukrytá kontinuita.
Jak bude kabaret vypadat?
Nechte se překvapit. Jde o setkání intuitivních osobností, které v průběhu zkoušení jedna druhou vnímají. Nakukujeme a zkoušíme.
Co takovému dobrodružství říkají herci?
Možnost vyjádřit se k bolavým tématům současnosti je také příležitostí pro herce – vyslovit se, zaujmout postoj, artikulovat téma. Najít svoji životní trasu. Soubor získává odvahu a zdravé sebevědomí.
Proč jste zvolili název Hoří v sadě rodném květ?
On se dnes v sadě květ neskví, nezáří ani nejásá… Hoří… Snad zas jednou vykvete… Jan Antonín Pitínský glosoval přítomnost Jana Nebeského tak, že v sadě vyrostou pěkně vypečený jabka. I to je možné.
Plánujete v podobných projektech pokračovat?
Pro příští sezonu jsme oslovili mladé talenty českého divadla – Burianová/Holec/Klimešová budou nahlížet na naši budoucnost. Takové české sci-fi…
Co je pro vás NdB? Jak by měla jeho činohra v ideálu vypadat?
NdB je pro mě ansámbl, který se celou dobu pokoušíme budovat. Je to prostor, který musí sloužit tvorbě, která nejen osvobozuje diváka od tíhy všedních dní, ale také znovu a znovu slavnostně nabízí znovuzrozování přirozených hodnot napříč žánry. Tedy – živé téma, místo a čas.
To znamená…
Že dramaturgie musí myslet na to, že každý den není jen pohřbem a není ani jen veselou svatbou. Pokud je svatba metaforou komedie, tak bych poznamenal, že dramaturgie má konkrétní úkol v emancipaci tohoto žánru. Pohřby v Čechách hrát umíme. A vybavený soubor by měl být potvrzením síly tyto myšlenky odvážně uskutečňovat.
Nebojíte se, že umělecká odvaha a experimenty vaše diváky odradí?
Odporný malý komunista nás naučil nevěřit si. Důvěra je aktivní a budování důvěry divadla s divákem je živý proces, který posouvá hranice dostupnosti a nedostupnosti. Nemorální je diváka podcenit. Arogantní je ho nevnímat.
Jste v NdB čtvrtou sezonu. Na jak dlouho svou „misi“ plánujete?
Pátý rok bude v Brně finální. Věci dozrávají a jdou k horizontu. Na něm stojí rodina, která je už až moc opuštěná a daleko od Brna.
Když už jsem zmínil projekt 24 Hour Plays, co jste si z něj odnesl?
Dobrý pocit, že s někým sdílím překvapivě tolik. Nejasný pocit, že asi někam můžu patřit.
Komentáře k článku: Martin Františák: Nechci být z generace sráčů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
