Divadelní noviny > Rozhovor

Martin Františák: Soubor má mít zdravé čelisti

Básník s motorovou pilou v ruce. Divadelník se zemitostí horalů. Martin Františák. Poměrně dlouho jsme se snažili potkat kvůli rozhovoru, a když už se to zdařilo, bylo to setkání přátelské, milé, zemité i poetické, něžné i drsné. Zdálo by se, že zřejmé protiklady vyžadují hledání zlaté střední cesty. Ne však u tohoto režiséra, který se stal novým šéfem činohry Mahenova divadla v Brně.

Potkáváme se krátký čas po premiéře Vlčí jámy v Divadle v Dlouhé. Jaké máte z inscenace pocity?

Ptáte se mě příliš brzo. Je to moc čerstvé, zatím nevím, asi nechci o Vlčí jámě mluvit. Ještě si to sedne, ještě si to potřebuju urovnat v hlavě. Jak se to líbilo vám?

Nevím, mám své pochybnosti. Nicméně jsem měla radost, že po Adventu bude na divadle i Vlčí jáma.

Vlčí jáma je nesmírně silné, temné drama. Má až severskou poetiku, která se mi moc líbí. Jaké jste teda měla pochybnosti?

Tak třeba, zdánlivě taková hloupost… ale proč má herečka ztvárňující postavu Jany na hlavě tu příšernou paruku?

Představa byla, aby připomínala trochu Sinéad O’Connor. Zapadá to do celkové vizuální koncepce té inscenace. V té paruce vypadá Veronika Lazorčáková mladší, což se hodí. Je to tak správně.

Talent může být dar i prokletí. Nezajímají mě herci krasomluvci.

Ženské jsou na jevišti hezčí

Vy se rád věnujete ženským tématům, ženským hrdinkám, že?

Nemyslím si. Zkoušení her, ve kterých je hodně ženských postav, pro mě bývá nejtěžší.

Proč?

Chlapi mají začátek a konec, který dohlédnete. Ego. Ješitnost. Ženská energie je ale úplně jiná.

Ano. A já si budu dál myslet, že inklinujete k dramatům převážně s ženskými hrdinkami.

Ne. Maryša, dobře, ale má Lízala. Štěpka v Petrolejových lampách má vedle sebe Pavla…

Když napíšete hry, jsou to Karla a Nevěsty.

Dobře, tak jo. Baví mě ženské hrdinky. Ženské jsou na jevišti hezčí.

Aha.

Ale ano, ženská má hezčí gesto. Kam bych se dostal s chlapama, v hledání? Žena snese víc než chlap. Na jevišti je větší metaforou. V určité fázi řešení vypjaté situace u ženy nenastupuje agrese jako u muže. Chlapi se zabijou, a co. Ženské stojí, dívají se na sebe, něco se děje. Co to je, co se děje? A ony jen stojí. Asi se nezabijou. Takže… každá odejde jiným směrem? Nevím. Ale žádnou velkou filozofii v tom nehledejte.

Nemohu se vás nezeptat na Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud, jejichž poezii a příběh jste, jako poměrně mladinký, zpracoval do divadelní hry. Jak jste se k nim dostal?

Jsem sice, pravda, z Valašska, nicméně Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud mě svou poezií vždycky nesmírně přitahovali. Vypravil jsem se za jejich syny, v tom, jak vy myslíte, poměrně raném věku, na Vysočinu do Petrkova. V Petrkově mě tehdy přijali s otevřenou náručí. Od pana profesora Trávníčka z Karlovic, českého literárního vědce zabývajícího se katolickou literaturou, jsem získal korespondenci mezi Reynkem a Florianem. Byl to pro mě čas dalšího a dalšího objevování Reynkova světa. Je to svět, který ve mně zastupuje kus přirozenosti, a vždy jej můžu četbou Reynkovy poezie jitřit. Kdykoli ve světě se díky Reynkovi vracet do svého vnitřního domova.

Co se vám na Reynkově světě tak líbilo?

Mně se líbí pořád. Nejde o žádné pouze teoretické pocity, tehdy mě zasáhlo i to fyzické setkání… s bratry Reynky a s jejich domem a sadem… Prošel jsem si cestu na hřbitov, kde pohřební průvod Bohuslava Reynka tehdy dle vzpomínek pamětníků zastavilo stádo ovcí, ovce jsem také potkal. Od synů jsem se dozvěděl, jaký vztah měli jejich maminka s tatínkem, jak to mezi nimi vše bylo… Tehdy, v době studia, mi toto období přinášelo dobrodružný kontakt s autorem, s básníkem. Reynek je teď nesmírně medializován, ale v devadesátých letech byl autorem jen pro určité lidi, do této tiché komunity patřili třeba Honza Nebeský a J. A. Pitínský. Nepsané spojenectví blízkých a bližních. Jsem nesmírně rád, že jsem divadelní hrou o Reynkovi mohl začít.

Proč?

Mimo již zmíněné mě tohle období ovlivnilo i v ryze osobním životě. Odstěhoval jsem se na samotu, porovnával, v jaké nadmořské výšce žili Reynkovi a v jaké já… přineslo mi to mnoho dobrého do dalších životních kroků. A reynkovec jsem pořád.

Mne jenom pořád udivuje, ale v dobrém, že jste si na Reynkovi v tak mladém věku troufl… nelehké osudy, nelehké manželství… Co jste o tom mohl vědět?

Troufl… Já jsem hledal. Ta hra se jmenovala Petrkov a dobře, hlavní pohled v ní byl pohled ženy, Suzanne Renaud, která přijíždí do Petrkova, do našeho klimatu, a je tady několikrát uvězněna. Prosluněný, sebevědomý Grenoble ne vždy dobrovolně mění za Vysočinu. Cestu zpět jí zavírají nejdřív fašisti, potom komunisti. A ona zažívá na Vysočině ty kruté zimy, zažívá českou malost, to naše kriplovství… Ve zdech petrkovského stavení se tak pro ni rodí nový vesmír, který všechny tyto podněty, okolnosti, zrcadlí a ona se k nim nějak musí postavit. A v neposlední řadě, mimo jejího osobního příběhu, mám moc rád její verše. Suzanne Renaud je velká francouzská básnířka, která přetrpěla svůj život v Čechách. Přitom ani ona, ani Bohuslav Reynek nikdy neztratili velkorysost a ušlechtilost myšlení a cítění.

Duchovní amatér

Vy jste takový člověk krajiny, nikoli města?

Myslím, že se už ve svém životě nestanu městským člověkem, ač ve městě poměrně pobývám. Rád se vracím do své krajiny, na svá místa. Jiná krajina než ta, ve které jsem vyrůstal, se mě nikdy tolik nedotýká. Odmalinka jsem chodil s dědou, otcem a strýci po horách, řezali jsme proutí na košíky třeba. Nastaví vás to tak, že jste pak celý život schopna setrvat v krajině a dívat se. I svého syna se takto snažím vést. Věřím, že se bude mít pak celý život kam vracet, že bude mít někde v krajině své místo. Buddhisté to místo asi hledají v sobě, že, ale v tom se moc nevyznám, já jsem takový mainstreamový duchovní amatér z hor.

Jak jste se sžíval s městem? S jeho vztahy, rytmem?

Těžko. Opravdu. Do osmnácti jsem byl mimo město a neměl jsem vůči městu vybudované obranné mechanismy. Přijdete a jste všemu otevřená. Hodně vám to dá a hodně si to vezme. Bylo to divoké. Město mě přetřáslo. Vzalo mi kus zdraví. Vzalo mi důvěru v lidi. Dalo obezřetnost. Netrápím se tím. Vše je tak, jak má být.

Poezie vám byla vždycky blíž než próza?

Ano, a myslím, že je to tak dodnes. Dokonce jsem publikoval dvě své básně, některé ze svých poetických pokusů dával číst J. A. Pitínskému, četl i mé první pokusy o drama. Jeden z nich komentoval slovy – bylo by to pěkné, pěkné, pěkné, kdyby to nebylo takové, takové… blbé.

Básničky píšete pořád?

Ale jo, jednu jsem třeba relativně nedávno napsal kamarádům, když jsem byl v Řecku. Podívejte, básník musí žít svůj život jako básník. Jak já můžu být režisér, šéf divadla a k tomu básník? To nejde.

To nejde?

To mi nejde. Nicméně, když zkouším psát divadelní či rozhlasovou hru, je pro mě důležité, když má konkrétnost věcí v sobě i poetickou rovinu, ne ve smyslu lyrizování, ale ve smyslu čerstvé obraznosti. Vím, že nevládnu slovem tak, abych jím mohl čarovat. Potřebuji vše vidět, zažívat, připomínat si v krajině. Doma od stolu nic nevymyslím.

Jaké pochopení měli pro vaše poetické, tvůrčí sklony rodiče?

Nebylo to u mě očekávané, ale smířili se s tím. Můj praděda byl fojt, naše rodina má fojtství v Rožnově ve skanzenu. Od 16. století zde vyrůstaly generace fojtů, všechno to až posrali komunisti, a jak to jednou rozdrbali, už to nikdo nedá dohromady. Tak to je jedna rodinná větev. A ta druhá, z té jsem měl babičku ze Sudet. Jediným kořenem směřujícím k divadlu by snad mohla být moje teta, která byla ve čtyřech letech za dramatických okolností unesena prvním mužem mé babičky. Objevila se mi v životě teprve před dvěma lety a je to světoznámá cirkusová umělkyně, krotitelka medvědů a provazochodkyně. Patnáct let měla show v Las Vegas.

Chodí rodiče na vaše inscenace?

Chodí, ale jo, chodí. Když je pozvu, tak chodí. Myslím, že přijali, že to, co dělám, je k obživě. Poslední léta. Kdybych byl ale advokát, byli by šťastnější.

Co vám přinesla JAMU?

Zejména setkání s mimořádnými lidmi. Ať už to byl Saša Pernica, kterého jsem měl jako vedoucího ročníku, nebo Zoja Mikotová, Honza Roubal, Arnošt Goldflam, profesoři Šmolík a Švanda. Všechno jsou to lidé, kteří mě uhranuli, ale zároveň směřovali a posouvali dál. Takže jsem neskončil na báňské a nekontroluji čističky odpadních vod.

Čím se budete po škole živit, jste nepřemýšlel?

Tehdy vůbec. Kamarádi z Valašského Meziříčí pracovali v lese, tak jsem dělal v lese s nimi a tím si přivydělával. Uměl jsem to, tak jsem věděl, že mám takovou jistotu, že se vždycky mohu k práci v lese vrátit. A v devadesátých letech nebyl takový tlak na to, abyste vydělávala peníze. Lidé v sobě neměli ambici vydělávat peníze tolik vyhecovanou.

Jsem vstřícný divák

Po škole jste se také chtivě nevrhl na budování kariéry, ale odstěhoval se na samotu, do krajin, že?

Neměli jsme moc co jíst, ale hrdě jsme bydleli na té samotě. Navedl mě Reynek, přece. Žertuju, tenhle můj odchod z města asi zastupoval můj tehdejší postoj k většinové společnosti. A taky jsem to chtěl prostě jen tak zkusit. Nicméně nemyslel jsem si tehdy, že je to jen tak na zkušenou. Okolí možná bylo trochu zděšené, ale já jsem si říkal, že navážu na své kořeny. Po dvou letech jsem dostal titul mladý pasekář, třeba. Byla toho spousta, silné věci. Opravoval jsem chalupu, staral se o zahradu, šmíroval místní lidi. Vznikla přátelství, která trvají dodnes.

Po jakém čase toto vaše období skončilo?

Asi po třech letech.

Nešlo horalství skloubit s prací?

Šlo spíš o osobní, vztahový problém… věci se prostě dějí. Jestli je to dobře, nebo špatně, to nevím.

Setkání s jakou divadelní inscenací, autorem, vás silně zasáhlo, ovlivnilo?

To je těžké, odpovědět vám. Určitě na někoho, něco podstatného zapomenu. To vám mám jmenovat J. A. Pitínského, Vladimíra Morávka, Honzu Nebeského, Honzu Mikuláška, třeba? Frič, Petrželková… Neodvažuju se komentovat a klasifikovat práci kolegů.

Dobře, tak vaše režie.

Moje režie? Když jsem režíroval v Karolínce hru Doma, například. Snažil jsem se v ní zachytit něco, co jsem skutečně v dětství zažil. A ono to pak díky divadlu znovu ožilo, znovu se to stalo. To byl zvláštní, mimořádný pocit.

Tak ještě.

Co ještě?

Ještě mi řekněte nějaký takový příklad.

Já bych zas tak to divadlo nepřeceňoval! Zasažen někdy jsem, ale nebádám nad tím. A nehodlám to měnit.

Dobře tedy, co mám s vámi dělat.

Podívejte, někdy mě na inscenaci uhranou třeba jenom dvě, tři gesta, která v daný okamžik herec udělá. A to stačí. Mně se většinou všechno, co vidím, líbí. Jsem vstřícný divák.

A to vám mám věřit?

Proč ne? Tak dobře, rozčilujou mě koncepty. Když je zřejmé, že má režisér koncept, který se snaží silou moci naplňovat, cpát do něj herce, tak to mě nezajímá.

Pamatujete si, při zkoušení které inscenace jste se nejvíc natrápil?

Dost jsem se trápil třeba právě u Vlčí jámy, nebo mám možná jen ten pocit, protože je to tak čerstvé. Ale ne, trápilo mě to samotné téma, situace jednoho domu, která je poměrně statická. Musel jsem hledat to, co není explicitně dějové, ale je dějové v nevědomí. Dusno, které se špatně pojmenovává.

Vy jste si ten román přepsal do divadelní hry?

Ano, ale neznamená to, že jsem pak některé situace desetkrát, dvacetkrát neměnil. Přičemž se nepohybujeme v modelu divadel, kde se zkouší půl roku. Máte šest, sedm týdnů a musíte jednat velice operativně. Předem zaručená jistota úspěchu se nekoná. A silné zkoušení, to byl i ostravský Job, třeba.

Výborně, povídejte.

Mezní situace. Norbert Lichý. Job. Pokoušíte se pochopit, co se v postavách děje, takže to musíte, byť v laboratorním stavu, i sama prožít. Dva týdny jsem byl tehdy úplně nepoužitelný, bez energie. Ale pak jsme měli zas radost, že za to Norbert dostal Thálii. Když se mi zdá, že jde nějaké zkoušení moc hladce, je mi to podezřelé, rozbíjím to. Zpochybňuji si v sobě sdělnost obrazů, dokud neucítím, že to tak má skutečně být. A stejně je to i u psaní. Musí se to až stát. Tož tak. Rozumíte tomu?

Velmi se snažím.

Někteří herci vyžadují vysvětlení toho, co mají dělat, a pak máte herce, třeba jako Norbert, kteří při zkoušení přichází na to pravé sami, nevím, jak to dělají. Situace ze zkoušení Joba. Norbert je sám na jevišti s Menuchimem, svým postiženým synem. Zkouška. Norbert přijde, podívá se na mě, já tam něco vyprávím, a on si vezme plechový talíř, lžičku, a začne se synem komunikovat pomocí zvuku. A je to. Stane se to.

Jak pracujete při zkouškách s herci?

Snažím se být co nejvíc konkrétní. Osmdesát procent doby zkoušení neřeším formu, ale postavu v dané situaci. S herci vedu dialog. Mám rád důvěru, pocit bezpečí. Chci, aby herec věděl, že se po něm nebudu vozit. Herci si pak většinou umí najít to nejlepší místo sami.

V Ostravě jste byl zhruba sedm let, teď jste se stal šéfem Mahenovy činohry v Brně. Máte v sobě praktického, systematického ducha?

Po pravdě, nemám, ale snažím se. V Ostravě divadlo vedli tři až čtyři lidi. Nad systematickým duchem vládl často až metafyzický duch, řekl bych. Pro mě ale bylo vždy nejdůležitější, aby lidé věřili, že pracují na smysluplných věcech. Základ divadelního sedláctví pak tvoří výborný herecký soubor.

Co to je, divadelní sedláctví?

Když víte, co děláte, proč a s kým. A musíte mít dobré herce, soubor, který má sex-appeal.

Jak se pozná dobrý divadelní herec?

Pozor, teď vás moje odpověď hodně překvapí. Jste připravena?

Chvěji se.

Herec musí mít talent.

Ty jo!

Teď vážně. Nevěřím, že vás někdo může naučit být na jevišti. Naučíte se dobře recitovat. Ale autenticky z jeviště předat přes jakoukoli postavu kus vnitřní, osobní podstaty, a to tak, aby to byl divák schopen dešifrovat a přijmout, to potřebujete dostat do vínku darem. Tedy může to být dar, i prokletí. Nezajímají mě herci krasomluvci.

Je vám bližší malý, nebo velký jevištní prostor?

O potřebné gesto si říká sama látka, kterou zvolíte. Tím, že vyhledávám texty, které jsou trochu přepjaté, které letí do exprese, tlačí mě jejich ztvárnění automaticky do větších prostor. Jistě si najdu i témata, která bych nejraději inscenoval v pokojíčku. Ale ano, poslední dobou jsou mi bližší velké symfonie než komorní kytarové koncerty.

Zvědavost nad ambicemi

Co vás čeká jako nového šéfa Mahenovy činohry v Brně?

V první řadě bych rád dotvořil výrazný herecký soubor. Nechci, aby diváci chodili jen na zajímavé interpretace, ale i na mimořádné herecké výkony.

Jak se buduje výrazný herecký soubor?

Dramaturgickým plánem. Zajímavými režisérskými osobnostmi. Doplníte soubor tak, aby měl pevné a zdravé čelisti. To znamená jak zuby moudrosti, tak žvýkací patro, to jest chlapi, kteří dají vykvést ženám. Přivedete mladé mlíčňáky, kteří se mohou od starších učit. Čeká mě najít zhruba osm herců. Bude to těžké, ze začátku to asi zkusíme formou hostování, ale těším se na to.

Vnímáte u herců, že jsou rozlítaní po seriálech, že toho mají moc?

To je případ spíše jen pražských herců, jinde se s tím tak nesetkáte. Jiná věc je, jak je divadlo obecně vnímáno. Nechci tady plakat nad tím, že je podhodnocené, chápu seriály a dabingy jako nutnost k obživě. Nicméně živé umění a jeho kvalita svědčí o míře kulturnosti té které země, oblasti.

Když režírujete, myslíte na diváka?

Mám v sobě potřebu příběh převyprávět někomu, ne jenom sobě. Rozhodně si neříkám, mně je divák jedno. Chci v rámci daného tématu lidem, kteří na inscenaci přijdou, minimálně srozumitelně položit otázku. I proto mě zajímají dobře provedené standardní situace. A ty v sobě nesou otázky, které by měl divák znát, rozpoznávat. Mít je odžité z každodennosti. Na zaplňování sedaček divadel není nic špatného. Nehodlám dělat podívanou, to ne, ale plné divadlo chci. I zábava může mít své kvality. Vím, že já sám nemám talent pro komediální žánry. Absolutně nedokážu odhadnout, kdy a proč se lidi budou smát. Absolutně ne. Takže do toho se vůbec nepouštím. Ale obdivuji to. V Brně chystáme Saturnina v režii Emila Horvátha. Těším se na to.

Filmová režie vás neláká?

Mě láká věcí! Teď se věnuji brněnskému divadlu a léto si nechávám volné, abych zjistil, kdo jsem a jak na tom jsem. Film si žádá přípravu, hodně času. Třeba jednou. Třeba to tak přirozeně vyplyne. Zvědavost u mě převládá víc než ambice.

Kde jste teď doma?

Nejvíc času trávím kvůli práci v Brně, šťastně ženat jsem v Praze, syna mám v Ostravě a rodiče ve Valašském Meziříčí. Takže pokud to chcete slyšet, domov mám kdekoli tam, kde můžu být s nejbližšími lidmi.

Statečný Francin

Potkal jsem se s Francinem na škole, na JAMU. Francin je Martin Františák, dnes již známý a úspěšný autor a režisér. Takto ovšem je stále venkovanem, živelným a živočišným mládencem z Valašska.

Když jsme se ještě na škole scházeli nad jeho prvními texty, zdály se mi pro dnešní dobu trochu netypické, jakoby ze staré doby, takové rurální, venkovské, baladické, hodně citové, vášnivé, a i on sám byl zvláštní, podivný příchozí, někomu se to může zdát komické, ale jako by přišel z pole nebo ze stáje. Ale brzy se ukázalo, že jeho duše i mysl jsou hluboké, jeho fantazie je bohatá a barvitá.

Zároveň je to rozervanec, jak o tom člověk čítával ve starých a nakonec i současných románech a hrách, severských, irských i ruských autorů. Proto k nim má tak blízko.

Propadá někdy malomyslnosti, jindy zase euforii, pohybuje se na vlnách, dole, nahoře, rve se s tvorbou, se životem a nakonec občas i s některými divadelníky i režiséry i herci. Ani kritici, kteří často píšou hlouposti, někdy nevyváznou se zdravou kůží (což velice schvaluji, ale sám si netroufnu!).

Někdy se pustil do křížku nárazově i s démonem alkoholem, dokonce býval i přemožen. Pak jsme se třeba potkali a já jsem z něho doloval různá přiznání. Na moje káravé: Nepij!, sklopil stydlivě hlavu, a jestli mě poslechl, nevím, ale doufám. Ale má krásnou a hodnou ženu a má taky malého šikovného klučíka Prokůpka, i hodně pracuje, tak – snad – nemá čas na eskapády!

To jsou ovšem takové klepy a žertíky… Pravda je, že Martin Františák je dnes zajímavý, osobitý a také úporný, zatvrzelý režisér, řekl bych i solitér, který jde tvrdohlavě svou fantazijní cestou. Nevím, jestli je oblíbencem divácké a kritické obce, nevím, jestli se s ním zkouší dnes dobře, všechno je možné. Ale rozhodně není banální, obyčejný, nezajímavý a podbízivý.

I jeho texty, pro rozhlas i pro divadlo, nejsou nic lehounkého, nic hravého, jeho texty jsou naplněny city, vášněmi, rozpory, jsou opravdu dramatické, plné svárů a zápasů. Mně, který píše tak říkajíc ve chvílích osvícení, někdy jako v transu, připadá, že Francin píše císařským řezem, bolestně a těžce. Ale velice dobře!

Takže, Francine, mám Tě rád, doufám, že mě nebudeš mlátit za to, jak se na Tebe dívám, jakého Tě vidím. Buď statečný a pracovitý a nenech se zviklat.

Tvůj Arnošt Goldflam

• Autor: Beata Parkanová
• Publikováno: 14. října 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Martin Františák: Soubor má mít zdravé čelisti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ