Martin Glaser
Jaro snad už brzy zvítězí nad zimou, ale z toho, co jsem v divadle v této sezoně viděl, zatím nic nepřekonalo podzimní zážitek z představení v berlínské Schaubühne. Ostermeierova inscenace Ibsenova Nepřítele lidu s vášnivě diskutujícím publikem, které se ve třetím dějství dobrovolně a s nevídaným nasazením stalo jednou z postav hry, ve mně vzbudilo pocit nevídané závisti.
A začal jsem vzpomínat, kdy jsem naposledy zažil tak intenzivní pocit společného divadelního zážitku u nás doma. Kdy naposled téma inscenace fakticky vtáhlo publikum do hry ne proto, že to inscenátoři chtěli a donutili ho k tomu všelijakými záludnými způsoby „aktivizace a zapojování diváka“, ale proto, že publikum samo chtělo, už to nemohlo vydržet a využilo první příležitosti a začalo vést s postavami hry skutečný dialog. A na nic jsem nepřišel. Snad kromě toho, že si za to nejspíš můžeme sami. Mezi svévolně destruktivním zacházením s psaným dramatickým textem a muzeálně pietním přístupem k němu jako by se jinému způsobu nakládání nedařilo (čestným výjimkám se omlouvám za generalizaci). Ten Ostermeirův by se měl začít vyučovat. Osekal z Ibsenovy hry vše, co zavání plesnivinou, co by dnes působilo směšně, neživě a odtažitě a bránilo by publiku přistoupit na dialog o tom podstatném, co se od Ibsenových dob příliš nezměnilo. Takže ven letěly klidně celé postavy a s nimi spojené motivické linie. Hlavní postavy o generace omládly, patřičně zcyničtěly, ale zároveň neztratily zápal pro věc. A tak se publikum vyprodané Schaubühne v oné scéně veřejné diskuse bez váhání přidalo na stranu „veřejného nepřítele“, proti liteře Ibsenova textu, ale zcela po jejím duchu. A hlavně v duchu Ostermeirovy interpretace. Radost ze sdíleného zážitku, kdy se 130 let starým dramatem hrálo o politickém dnešku, se snad slovy nedá popsat. A nic nevadí, že Nepřítel lidu nepřekonal mé o rok starší uchvácení Hamletem tamtéž.
Divadelní jistoty
V Čechách mne v poslední době vždy spolehlivě potěšily operní inscenace Jiřího Heřmana. Miluju Rusalku. A jeho inscenace byla pro mne první, na kterou jsem se mohl nadšeně dívat od začátku do konce, těšit se z obrazů a z hudby a nezavírat oči před trapnem připomínajícím kašírované televizní pohádky. Monumentální Hry o Marii bych chtěl vidět znovu. Takže výlet na jeho plzeňského Fausta a Markétku byl skoro sázkou na jistotu, která vyšla k mé velké spokojenosti. Těším se na Jiřího činoherní debut u nás na jihu v příští sezoně. Stejně jako na novou hru, kterou pro nás píše Petr Zelenka. Kéž se mu povede stejně jako Dabing street. Už dlouho jsem se v divadle tak nezasmál jako v Dejvickém…
Film
Dvakrát jsem vyrazil do kina a dvakrát se nedostal na film, na který jsem se těšil, protože bylo vyprodáno. Měl bych mít radost, že lidi chodí na slušný filmy, ale spíš jsem byl naštvaný, protože se pokaždé hrálo v menším z nabízených sálů. A ve větších byla na americké blockbustery spousta místa. Což neznamená, že se ošklíbám nad všemi kasovními trháky posledních měsíců. Třeba nová bondovka Skyfall mne nadchla. Ukázková práce s moderní mytologií, kterou lze obracet naruby, roztřískat napadrť a zase znovu složit, když se to dělá s láskou, skvělým řemeslem a pořádným rozpočtem. Z Tarantinova Nespoutaného Djanga jsem odcházel s pocitem lehkého rauše a v duchu si kladl otázku, zda je to úplně normální. S jistou obavou, že změny v mém mozku jsou již nevratné, jsem si druhý den večer na zkoušku doma pustil s ročním odstupem Trierovu Melancholii a smál se asi ještě víc než poprvé. Antikrista z Levných knih jsem raději nepokoušel a rozjel si místo něj domácí retrospektivu starých dobrých pecek od Woodyho Allena, kterou teď nabízejí za skvělou cenu tamtéž.
Dokument
Na dokument Hledá se prezident jsem se těšil od chvíle, kdy jsem zahlédl první upoutávky. Byla to velká chyba. Doufal jsem poněkud naivně, že smutek z výsledku prezidentské volby ze sebe po vzoru starých Řeků smyju očistným smíchem. Místo toho mne uprostřed kina plného smějících se lidí zachvátila paralyzující obava, že má pravdu Stanislav Komárek, když ve skvělé knížce esejů Zápisky z Okcidentu píše: Jestli jsme něco dovedli ke skutečné dokonalosti, tak je to nakládání s trapností. Žádná velikost, žádné sebeobětování, žádný étos – český hrdina, toť ztělesněná trapnost! Začínám docela upřímně závidět Amíkům, že v oscarovém Argu může hrdinně zasmušilý Ben Affleck poté, co zachrání své spoluobčany z muslimského pekla, padnout na konci filmu do náruče své manželce a za zády mu vlaje americká vlajka.
Režisér a umělecký šéf Jihočeského divadla České Budějovice
Komentáře k článku: Martin Glaser
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
