Divadelní noviny > Rozhovor

Martin Glaser: Ve zlu a negaci se nedá žít

Režiséra Martina Glasera znám dlouho. Už když byl na DAMU, kde byl jeho spolužákem Dušan D. Pařízek a spolu s ním a celým ročníkem založili nezávislý soubor Na prahu. A sledoval jsem pak jeho dráhu dál. České Budějovice, kam nastoupil hned po škole, Liberec, Plzeň, Ostrava, Pardubice, Olomouc, Praha… Nevím, jak režíruje ani jak prosazuje své názory, je-li šéfem, ale při osobním setkání je vždy trochu nesmělý, navenek křehký, jakoby zakřiknutý. A pokaždé lišácky usměvavý. Mám takové lidi rád a myslím, že si s Martinem rozumíme. Občas si píšeme, komentujeme dění v českém divadle či svou práci. Existuje mezi námi cosi jako respekt a důvěra, mohou-li tyto zastaralé vztahy ještě vůbec mezi tvůrcem a kritikem dnes být. A tak když byl Martin Glaser v září jmenován nastupujícím ředitelem Národního divadla Brno, bylo nasnadě, že bychom spolu konečně měli připravit velký rozhovor. Času nebylo mnoho, chystal právě premiéru Sestupu Orfeova v Klicperově divadle Hradec Králové.

V době vydání tohoto rozhovoru budete mít těsně po premiéře. Proč jste si vybral právě tuto hru Tennessee Williamse?

Mám Williamse jako autora rád, ačkoli řada kolegů pokládá jeho vnitřně rozbolavělé texty už jen za plesnivinou obrostlé sentimentální vykopávky. Měl jsem chuť zkusit ho číst dnešníma očima. Jako zprávu o dnešním světě. A zkusit, co s touhle hrou udělalo půl století, které uteklo od jejího prvního uvedení.

Co tedy říká Sestup Orfeův sou­časnosti?

Že cynismus není cesta a ve zlu a negaci se nedá žít. A že najít v sobě sílu otevřít se tomu jedinému smysluplnému, co na světě máme – tedy lásce –, může být někdy neskutečně těžké. A pokud se dlouho „kurvíme“, tak už přes veškerou snahu může být i pozdě.

Otevřít se tomu jedinému smyslu­plnému, co na světě máme, tedy lásce, může být někdy neskutečně těžké.

Ředitelem v Brně

Je toto i jeden z důvodů, proč jste přijal nabídku stát se ředitelem Národního divadla Brno?

Přiznám se, že jsem tímhle směrem do letošního května, kdy oslovení přišlo, vůbec nepřemýšlel a sám od sebe bych se do Brna nehlásil a spíše směřoval své další plány k režírování a psaní na volné noze. Ale vést NDB je obrovská výzva a zkušenost, kterou v téhle zemi může zažít jen pár lidí. Tak jsem tu nabídku po jisté rozvaze přijal.

Nebojíte se, že zůstanete sám?

Samotu potřebuju k práci i k životu, vlastně ji mám rád. Ale bojím se osamění. Což asi každý. Ostatně, v Brně budu mít spolupracovníky, které s sebou přivádím jako šéfy jednotlivých souborů.

Co když vás brněnský drak sežere?

Kdybych se bál, tak do toho vůbec nemůžu jít! Mám k tomu divadlu samozřejmě respekt, protože bez respektu bych v něm nadělal víc škody než užitku. Ale přicházím ze čtyřsouborového divadla a v řadě dalších jsem pracoval, takže na vlastní kůži vím, jak se v takovém „kolosu“ pracuje. Jak se tam pomalu začínám rozkoukávat, slyším podobné nářky jako v Liberci, Olomouci nebo v Hradci. A vybavuji si, co mne štvalo v Budějovicích, ale už jsem neměl kompetenci to změnit, i když jsem tomu věnoval hodně času a energie. Takže jsem zkušenější a vím, kudy a jak bych chtěl koráb jménem Národní divadlo Brno kormidlovat.

Jak tedy a kam?

Jdu do Brna s jednoduchou misí – proměnit podmínky uvnitř i vně divadla tak, aby tam lidé rádi a s hrdostí pracovali. Aby netrpěli frustrací, že někdo jiný uvnitř toho domu jim jejich práci kazí nebo že musí vydělávat na někoho jiného. Vlastně chci vytvořit pro všechny takové „divadlo snů“.

Co by to mělo znamenat pro diváky?

Chceme tvořit v Brně současné divadlo o současném světě. Na štítech domů, kam jako ředitel vstupuju, jsou nápisy divadlo, ne muzeum. To ale vůbec nevylučuje, že když to hra a její téma budou vyžadovat, tak v inscenaci budou dobové kostýmy a třeba i malované kulisy. Viděl jsem před pár lety v Paříži asi třicet let starou Strehlerovu Figarovu svatbu. Dobovka jak vyšitá. Ale zásah toho večera byl jak z nejmodernějšího divadla. Důležité je pro mne hrát s divákem čistou hru – nepodvádět a nemachrovat.

Činohru jste od roku 2006 vedl již v Českých Budějovicích. Přiblížil jste se tam onomu „divadlu snů“?

V Jihočeském divadle jsem dostal angažmá ještě během školy. Jsem za to svému osudu vděčný, a to navzdory tomu, že tenkrát Budějovice nikdo jako terno nevnímal. Jenže já jsem tam dostal zásadní šanci naučit se svoji práci a hlavně možnost kontinuálně pracovat s jedním souborem. Po patnácti letech práce je dnes Jihočeské divadlo považováno za dobrou adresu a snad jsem na tom měl svůj podíl i já. Po tak dlouhé době jsem však nabyl dojmu, že soubor i já potřebujeme nové silné impulzy, a tak jsem se – ještě dávno předtím, než jsem dostal nabídku do Brna – rozhodl odejít. Vždycky jsem věřil, že budu umět předat štafetu včas a, pokud možno, na vrcholu. Tak doufám, že jsem to načasoval dobře.

Když jsem sledoval ohlasy vašeho jmenování, překvapilo mne, že se s vámi pojí pověst avantgardního režiséra. Odhaduji, že jsou to echa inscenace Arabská noc, již jste režíroval v Moravském divadle Olomouc. Dostal jste za ni sice Balvínovu cenu za nejlepší inscenaci současného německého textu u nás, současně ji však olomoučtí diváci příliš nepřijali.

To mi přijde docela srandovní, že jsem najednou avantgardní režisér. Nechci se opakovat, ale pro mne je podstatné režírovat texty po smyslu, nepotřebuju se exhibovat. Vážím si dobrého dramatika a mým úkolem je najít jevištní klíč k jeho hře. Ten klíč může vést i do dveří, o kterých ani sám autor vědomě neví. Ale každé dobré dílo hodné toho označení takové dveře má. Stejně, jako je má dobrý herec, když skáče během hraní do propasti postavy a situací a nechá, aby se skrze něj „něco stalo“.

Typ „vzorný chlapec“

Když teď skočíme do propasti vaší postavy, na začátek vašeho života, kam se propadneme?

Do Sokolova 5. února 1974. Tehdy a tam jsem se narodil. Mí rodiče se tam přistěhovali za prací a bydlením. Pocházejí z Plánice a Nepomuka, Sokolov neměli nikdy moc rádi. I já mám své nejhezčí vzpomínky, spojené s dětstvím, umístěné spíš k babičkám žijícím v oněch šestnáct kilometrů od sebe vzdálených městečkách. Naši pracovali celý život ve školství, což mne asi směřovalo k typu „vzorný chlapec“.

V roce 1989 vám bylo patnáct. To je věk začínajícího vzdoru. Do toho přišla listopadová revoluce. Jak jste tu dobu vnímal a prožíval?

Ty vzpomínky jsou docela živé. Třeba jak jsme s kamarády cestou z tanečních rozebírali Jakešův projev, který tehdy koloval. Zdálo se nám šílený, že zemi řídí takoví idioti. Taky si pamatuju, jak se otec vracel každou středu pozdě v noci opilý z výuky ve VÚML. A čím dál silněji jsem vnímal rozkol mezi tím, co se říkalo a co skutečně bylo. V Sokolově se běžně chytaly tři programy západoněmecké televize, v každé druhé rodině včetně naší měli někoho na Západě. Doma jsem našel Mladý svět s fotkami z osmašedesátého a naši mi nechtěli říct, co to jako má být. Vůbec mi o té době nic neřekli, nic jsem netušil. A než jsem se stačil začít po těch událostech a souvislostech pídit, přišel převrat. Určitě mě hodně ovlivnil a naučil přemýšlet o lidech i jinak, než jak je člověk zná z jediného pohledu. Včetně otce, tehdy ředitele sokolovského Domu pionýrů, když si mne u spolužáků „lustroval“, jak se v revolučních dnech projevuju…

Co se tedy rokem 1989 ve vašem životě změnilo?

V klíčovém věku mimořádně zesílil příliv impulzů. Knížky, filmy, možnost vyjet za hranice… Začal jsem hltat filmy nové vlny 60. let a po střední škole jsem si dal – jen tak zkusmo – vedle přihlášky na Přírodovědeckou fakultu UK i přihlášku na filmovou vědu. To mi přišlo jako dokonalé spojení. Věda a film. Nic moc jsem si ale pod tím neuměl představit a nakonec jsem na ty druhé přijímačky ani nejel.

Zkažen Prahou

V roce 1992 jste tedy nastoupil na studia chemie na PřF UK. Umíte ještě vzorec kyseliny uhlovodíkové?

Kyselina uhlovodíková neexistuje, ale nějaké vzorečky bych dohromady ještě dal, i když by to již byla bída. Přitom v den, kdy jsem dělal druhé kolo přijímaček na režii na DAMU, jsem dopoledne v rámci studia skládal na matfyzu zkoušku z matematické analýzy. Za jedna.

V čem vás chemie zaujala?

V pubertě jsem potřeboval někam napnout tu spoustu energie, kterou jsem v té době v sobě měl. A protože mne nikdo nenavedl jinam, tak jsem si nějak sám od sebe našel chemii. Fascinoval mne moment stvořitelství. Vedle toho jsem si v té době četl mnohem víc knížky o alchymii než vědecké učebnice. Nedávno jsem se k tomu trochu vrátil, když u nás začaly vycházet Jungovy spisy. A leccos mi skrz ně došlo. O mně i o světě.

Jak vás poslouchám, byl jste vlastně kluk z malého města. Jak na vás působila Praha?

Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Třeba filmový klub na Florenci dával každý den dva různé filmy a bylo plno. U nás se hrálo jednou za čtrnáct dní tak pro deset patnáct lidí. Byl jsem tam skoro pořád. Anebo v divadle, na koncertech… Nasával jsem všechno jako houba.

Proč jste ze solidního řemesla zběhl na DAMU?

V jednu chvíli jsem si uvědomil, že pro špičkovou vědu nemám dost vášně. Spolužáci mi začali ve studiu utíkat, protože byli ochotni být v laborce od rána do večera. Já radši odpoledne chodil na výstavy a večer do kina, do divadla nebo na koncerty. A zkoušel jsem psát do studentského Babylonu, který tenkrát vznikl.

Do kterých divadel jste tehdy chodil?

Skoro do všech, potřeboval jsem se zorientovat. Do devatenácti jsem viděl všeho všudy asi tři divadelní představení, a z toho jedno byla Laterna magika a druhé šílená Hra na Pohádku máje v Karlíně. První týden v Praze jsem tedy vyrazil do Národního na tehdy hodně moderní inscenaci Krále Leara s Josefem Vinklářem. Po první půlce, kdy Taťjana Medvecká s Jiřím Štěpničkou vypíchli pletacími jehlicemi Josefu Somrovi oči, jsem odešel z divadla v naprosté depresi a v domnění, že už to musí být konec, protože horší to být nemůže. Což jsem se teda pěkně sekl.

Byly některé tehdejší inscenace či divadla pro vás formativní, nebo aspoň pro pochopení a vytváření hodnotových měřítek důležité?

Nejvíc si pamatuju první profesionální inscenace Petra Lébla – Krappa, Vojceva a Racka. Každou jsem viděl nejmíň třikrát. Bavila mne Hana Burešová v Labyrintu. Ještě jsem stihl i poslední Grossmanovy inscenace na Zábradlí. Možná tyto inscenace a scény na mě měly nejsilnější vliv. Ale netrpěl jsem a dodnes netrpím vůbec žádnými předsudky a chodil jsem skoro na všechno. Postupně jsem si divadlo začal rozlišovat na to, které mne oslovuje, a takové, které je mi jedno.

Divadlo forever

Bez divadla byste žít nedokázal?

Kdyby mne nevzali na DAMU na první pokus, tak bych se určitě znovu nehlásil. Pokračoval bych ve studiu chemie a těžko říct, co bych dneska dělal. Pro mne byla DAMU po odchodu z přírodovědecké fakulty skokem do jakési podivné iracionality. Začátek studia mi připomínal perverzní pionýrský tábor, v němž mne pronásledovala noční můra, že mne vzali administrativním omylem. Ale zároveň mne bavilo vstupovat do světa, o kterém se mi předtím ani nesnilo.

Mluvíme stále o českém divadle. Ale co to zahraniční?

Zjevení za zjevením. V 90. letech šly do podpory kultury velké peníze, protože jsme byli pro zahraniční nadace zajímavou rozvojovou zemí. Takže třeba na plzeňský festival Divadlo nebo na pražský PDFNJ přijížděly inscenace třeba z Burgtheateru. Hned se mi vybavují Prezidentky geniálně expresivně hrané na obřím zadku. Nebo pro mne dodnes jeden z nejsilnějších zážitků – maďarský Kupec benátský.

Občanem

Devadesátá léta byla plná politických vášní. Jak vás formovala z tohoto pohledu?

Bylo mi dvacet a tu dobu jsem vůbec politicky nevnímal, ani nějak intenzivně občansky. Potřeboval jsem přijít na to, kdo jsem a co chci v životě dělat. Z maloměsta jsem se přesunul na vejšku do Prahy, pak dostal angažmá v Budějovicích. Z chemie jsem utekl k divadlu. Mám pocit, že v 90. letech většina lidí neřešila, jak má fungovat společnost, ale spíš jak vůbec v nové svobodě obstát sám. Což se dneska samozřejmě ukazuje jako velká chyba, protože jsme prošustrovali tu společnou energii a dneska máme rozvrácený stát a všeobecnou frustraci. Kultura a péče o duši jsou pro většinu pořád nadstavba, takže jsme se vlastně v tom podstatném moc neposunuli.

Kam se politicky a občansky řadíte dnes?

Chtěl bych žít ve společnosti, která podporuje své nadané a zdatné v rozletu, protože ví, že právě ti ji táhnou vpřed, kultivuje středovou většinu a stará se o ty, kteří pomoc ostatních potřebují. A to bez řečí a výjimek, protože i oni přinášejí do společnosti důležité hodnoty jako soucit nebo pokora. Ale kdo to dneska reprezentuje na politické scéně, vlastně nevím. Cítím se na pravý střed, ale komu svůj hlas hodím, se ještě budu set sakra rozhodovat.

Téměř celý profesionální život pracujete v městy dotovaných velkých divadlech. Neláká vás nezávislá scéna? Vždyť na DAMU jste založil jedno z prvních nezávislých divadel u nás, Divadlo Na prahu, které svým názvem mělo – nemýlím-li se – symbolizovat otevření se novým možnostem…

Jako ročník jsme byli nadupaní chutí spolu dělat opravdové divadlo, což tenkrát zdaleka nebylo tak jednoduché nebo běžné jako dneska. Neexistovaly žádné propracované grantové systémy, kdeže by každý absolventský ročník zakládal své divadlo nebo měl granty podpořené inscenace. Špalkův Kašpar byl pořád bílou vránou mezi ostatními městem zřizovanými soubory. Takže když přes jednoho spolužáka přišla nabídka připravit inscenaci do Žižkovského divadla, rozjeli jsme to v obrovské rychlosti a bez nějakých zásadních uměleckých vizí nebo produkčních zkušeností. Pro čirou radost z divadla. Stáli jsme na prahu a chtěli dobýt Prahu. Zkoušeli jsme o prázdninách v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic na dvoře v domě naší dramaturgyně Olgy Šubrtové a mezi nohama se nám motaly její malé děti a štěňata. Nádhera. Premiéra se povedla a ředitelka Pazderníková nabídla, že za tři měsíce může být další. Tak jsme za týden začali zkoušet Topolovu Hodinu lásky. Pod hlavičkou toho spolku pak měly premiéru i Prezidentky spolužáka Dušana Pařízka. Ale já jsem po generačním divadle netoužil a Dušan si založil Komorní divadlo a stáhl Prezidentky do něj. Rozešli jsme se do angažmá po celé zemi a nějak to celé vyšumělo. Nikdy jsem toho ale nijak zvlášť nelitoval.

Od Zabijáka k Mrzákovi

V roce 1998 jste nastoupil jako režisér do Jihočeského divadla. Jak jste se s tak velkým provozním divadlem jakožto ještě student či čerstvý absolvent srovnával?

Míru kolosovitosti nebo kamennosti jsem nijak neřešil. Vlastně se mi tím splnilo přání, kam po škole jít. Vím o sobě, že nejsem typ na protloukání se po opuštěných továrnách, i když jednorázově by mne to samozřejmě bavilo. Potřebuju někam patřit, něco budovat a o něco se starat. Budějovice tenkrát rozhodně nebyla štace snů, taky dost pedagogů na DAMU udiveně zdvihalo obočí, že jdu zrovna tam.

Teď jsem ještě víc rád, že jsem tu nabídku vzal. Vím, jakou cenu dobré divadlo má a jak je křehké. Za rok, za dva může patnáctiletá práce nenávratně zmizet. Jsem přesvědčený, že je velká škoda, že dneska hrozně málo divadel bere režiséry po škole do stálých angažmá. Obávám se, že se nám to za pár let šeredně vymstí, protože tady vyroste generace sebestředných sólistů a jen málo lidí bude vědět, co to je péče o soubor, budování repertoáru, smysluplný respekt k tradici místa a domu a tak dále.

Pokoušel jste se už o ředitelování pražského Divadla Na zábradlí, kam jste se na jaře hlásil do konkurzu. S jakým projektem a proč jste chtěl, vy, režisér velké kamenné činohry, do malého divadla? Proč jste si nevybral spíš Palmovku?

Potřebovali jsme s Olgou Šubrtovou po patnácti letech v Budějovicích změnu. Palmovka byla sice nabíledni a po bitvě je každý generál, jenže pro nás ztělesňovala prostor pro relativně hodně podobné divadlo, jaké jsme dělali v Budějovicích. A my chtěli zkusit pracovat trochu jinak. Navíc bychom na Zábradlí byli svobodnější. Zaplnit malý sál v centru Prahy je jiný úkol než sál dvaapůlkrát větší v daleké Libni. Mít každý večer bez podbízení se diváckému vkusu plnou Palmovku je pekelná dřina. Nemít ale každý večer plno na Zábradlí znamená, že je něco špatně. Chtěli jsme si to vyzkoušet.

Prosmát se k hořkému konci

Režíroval jste řadu žánrů, dokonce i operetu a muzikál. Není to příliš široký rozptyl?

Já jsem se do toho pouštěl naprosto záměrně, protože jsem si to chtěl vyzkoušet. Jen jsem si neuvědomil, že si tím komplikuju život vůči odborné veřejnosti, protože ta má u nás potřebu si lidi škatulkovat. Tenhle dělá výtvarné divadlo, tenhle je typ do sklepa, ten to hezky umí s herci, ale jinak je to konzerva… Jenže ty zkušenosti jsou k nezaplacení, i když třeba k operetě už nemám žádnou potřebu se vracet. Bez řemesla se dělat divadlo dlouhodobě nedá a jsem si jistý, že u těch „lehčích“ žánrů se ho člověk naučí rychleji, protože tam to neoblafneš a nezabalíš.

Máte nějaká témata, která vás – jak se říká – pronásledují?

Některá témata se mi pravidelně vracejí. Myslím, že v naší zemi je hodně podstatné pouštět se do her, které tematizují otázky víry. Ačkoli je to samozřejmě hodně křehké, ale v hrách typu Prorok Ilja nebo Prezidentky, nebo naposledy v americké hře Pravé poledne to nese i možnost zajímavého divadla. Hodně mne baví téma nakládání s mocí prostřednictvím životní hry. To je bytostně divadelní téma a taky něco, s čím se setkáváme pořád. A vždycky se rád vracím k příběhům outsiderů, jako byl Mrzák inishmaanský nebo Kašpar Hauser.

Jaké texty tedy režírujete nejraději?

V poslední době jsem už vlastně nechtěl dělat nic jiného než současné hry. McDonagh, Słobodziankův Prorok Ilja nebo Prezidentky v Budějovicích ve studiu – při té práci se srdce chvělo blahem. Miluju, když se k hořkému konci můžu bolavě prosmát.

Nebojíte se, že ředitelováním ztratíte možnost a schopnost režírovat?

Komise volila mezi divadelním manažerem a divadelním tvůrcem. Vybrali si mne, takže pokládám za nezbytné, abych se na profilování NDB podílel i jako režisér.

To, že budu režírovat míň, je cena, kterou musím zaplatit za novou životní zkušenost. Samozřejmě, že riskuju, že se jako režisér zaseknu nebo že to už za pár let nepůjde vůbec. Jenže bez toho rizika to prostě nejde. Stejně se pokaždé začíná znovu. Počítám s tím, že až dodělám nasmlouvané projekty, což vzhledem k tomu, jak to výběrové řízení dlouho trvalo, znamená ještě jedno hostování příští rok na podzim, tak se budu řadu měsíců věnovat jenom ředitelování. Teprve až budu vědět, že si budu schopný udělat prostor k soustředěné režisérské práci, pustím se do ní.

Co na vaši kariéru říkají rodiče?

Maminka je pyšná a zároveň se bojí, abych se neuštval a někde nezkolaboval, protože mám silné sklony somatizovat svá trápení. S otcem se od osmnácti nestýkáme, ale informace o mně ho jistě nemíjejí, takže to v něm nějaké emoce vyvolává.

Lze udržet v tak hektickém dění vůbec stálé partnerství?

Mám dvanáct let krásný, silný a inspirativní vztah. Zvládli jsme život Praha–Budějovice a dohodli jsme se, že zvládneme i Brno. Ostatně, kdyby z druhé strany padlo slovo „ne“, tak by to celé skončilo jinak.

Mladý člověk potřebuje šanci

Martin Glaser ji dostal nabídkou angažmá v Jihočeském divadle. Šanci dostala i činohra tohoto divadla. Přišel režisér, který řešil problémy dnešního světa skrze své vidění, své estetické vnímání a beze strachu z konfliktu s místním publikem, popřípadě se zaběhlými zvyky v divadle. Byla to cesta nelehká, která přinesla novou energii, překvapivé úspěchy i neočekávaná zklamání. Byla to ale cesta poctivá, na které se Martin Glaser, ale i lidé z divadla učili. Z úspěchů i z případných zklamání. Byla to cesta, ze které se učili i diváci. Učili se vnímat divadlo v modernější podobě, syrovější a možná i surovější, ale se snahou o pravdu.

Protože se tato cesta ukázala přes všechny výmoly úspěšná, dostal Martin šanci další a stal se uměleckým šéfem jihočeské činohry. Učil se mít nejen pravdu jako režisér, ale také mít pochopení pro souvislosti dané prací lidí mimo činoherní soubor, pro souvislosti ekonomické i marketingové a obchodní.

Jihočeské divadlo se za posledních deset let výrazně proměnilo. Je umělecky zajímavé, sebevědomé a divácky úspěšné. Martin Glaser jako režisér, divadelní autor a umělecký šéf byl jednou ze stěžejních osob mého týmu, který se na této proměně podílel. Dnes dostává jako nový ředitel Národního divadla v Brně šanci další a možná největší. Ale šanci dostává v jeho osobnosti i samotné brněnské Národní divadlo, neboť on bude chtít být nejen pracovitý a úspěšný, ale bude chtít především řídit úspěšné divadlo.

Věřím, že vůle a pokory k tomu má dostatek. Doufám, že obojí nalezne v samotném divadle i v jeho divácích. Pro všechny je to dobrá šance a Martin Glaser je na ni dozajista připraven.

Jiří Šesták

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 17. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Martin Glaser: Ve zlu a negaci se nedá žít

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ