Martin Glaser: Znovu vyprávíme velký příběh
Havlíčkův román Petrolejové lampy, jehož adaptaci právě zkoušíte v Národním divadle Brno (NDB), se stal v posledních deseti letech oblíbeným činoherním titulem. Dramatizaci Martina Velíška uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové v režii Ivana Rajmonta, Divadlo Na Jezerce nasadilo Petrolejové lampy v režii Juraje Herze, jehož stejnojmenný film příběh proslavil. V Divadle Petra Bezruče v Ostravě románovou adaptaci režíroval současný umělecký šéf činohry NDB Martin Františák a v době, kdy jste ještě šéfoval činohře v Jihočeském divadle, se hrály Petrolejové lampy i tam. Nejsou možnosti této románové látky už vyčerpány?
Každou novou inscenací se přece ten příběh vypráví znovu, bez ohledu na to, kolikrát, kdy a kde už byl vyprávěn. Akcentují se jiné motivy, témata, získává nový rytmus. Rezonuje s jinou dobou. Věřím, že má smysl vztahovat se k domácí kulturní tradici. A protože sám pro sebe nenacházím dostatek vhodných látek v klasické české dramatické literatuře, obracím se k silným zdrojům v české próze. Havlíček má neobyčejný dramatický potenciál. Své postavy traktuje s odstupem a ironií, která mnohem víc odpovídá dnešku než našim představám o idylické první republice.
Proč jste se rozhodl titul znovu uvést právě teď?
Problém velkých divadel je, že co uvést v únoru 2016 se rozhodujeme v listopadu 2014. Společnost má právě teď samozřejmě dominantní jiná než privátní témata. Ale když vypneme televizory, zavřeme noviny a odpojíme internet, toužíme po svém osobním štěstí stejně jako Štěpka a Pavel. Často i s jejich umanutou sobeckostí a bezohledností.
S dramaturgyní Olgou Šubrtovou jste přistoupili i k nové adaptaci. Co je pro ni charakteristické, jak pracuje s románovým textem, na která témata klade důraz?
Rozhodli jsme se výrazně zúžit epický rámec díla a soustředit se opravdu na drama hlavních postav. Tím pádem má mnohem větší plochu nejen syfilitik Pavel Malina, ale třeba i Štěpčin otec. Pomyslným headlinem naší inscenace je věta, že největším hrdinstvím je schopnost přijmout vlastní osud. Štěpčino téma touhy po naplnění mateřského pudu téměř za cenu sebezničení pochopí všichni ti, kteří se snažili či snaží mít děti a z nějakého důvodu se jim to nedaří. Každý z nás je pak dříve či později vystaven otázce, jak se zvládne postarat o své blízké, až už to nezvládnou sami. Co jim musíme dát a co po nás ještě mohou chtít. To je, myslím, hodně současné.
Vizuál inscenace podvědomě připomíná Herzův film. Vezme vaše inscenace tu obecnou známost látky „do hry“? Co by mělo diváky přesvědčit o tom, aby se šli znovu na ten příběh podívat?
Jsem přesvědčený, že významnou předností velkých příběhů je fakt, že jsme ochotni nechat si je vyprávět stále znovu a znovu. Divadelní zážitek nabídne nesrovnatelně jinou kvalitu spoluprožívání, danou prostým faktem, že příběh nám odehrají právě teď a tady živí herci.
Každý herec či herečka, kteří jsou obsazeni do rolí Štěpky Kiliánové nebo Pavla Maliny, se logicky srovnávají s legendárními výkony Ivy Janžurové a Petra Čepka. Už tušíte, jak přistoupí ke svým rolím Hana Tomáš Briešťanská a Martin Siničák?
S obrovským nasazením a zaujetím a s touhou vyhnout se sentimentu. Se snahou přiblížit se poměrně drsnému způsobu, kterým své postavy nahlíží Jaroslav Havlíček v románové předloze. Jeho Štěpka není jen ta roztomile střelená a krásná Iva Janžurová z filmu. V den svatby ji třeba popisuje jako jelito v ubrousku. Tuhle krutou groteskní strunu se snažíme rozeznít.
Do hlavních rolí jste obsadil herce, kteří přišli do souboru NDB po vašem nástupu do čela divadla a změně vedení činohry. Předpokládám, že jsou součástí proměny činoherního ansámblu. Co je vlastně jejím cílem?
Vytvořit kompaktní, sehraný ansámbl schopný obstát na velkém jevišti, což je komplikovaná disciplína. Zároveň by titíž lidé měli být schopni interpretovat současnou dramatiku v Redutě. Důraz je ale na slově soubor. O společné, ansámblové hraní nám jde v první řadě.
Komentáře k článku: Martin Glaser: Znovu vyprávíme velký příběh
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
