Divadelní noviny >

Martin Havelka: Narodil jsem se jako frajer

Herec Martin Havelka exceluje v titulní roli inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Nový opus z autorské dílny dvojice Milan Uhde a Miloš Štědroň v režii Vladimíra Morávka si u brněnských „Provázků“ všímá génia Leoše Janáčka. A právě Martin Havelka hraje starého Mistra a tvoří těžiště Morávkova složitě komponovaného kusu.

Mimořádného komponistu Havelka bravurně rýsuje krátkou dikcí a jedinečnou drobnokresbou. Jeho Janáček je sotva se vlekoucí, ale po tělesnosti lačnící stařík, který nepochybuje o kvalitě vlastních not ani o oprávněnosti svých milostných požadavků. A Havelka bez přehnaného karikování a efektní herecké pastóznosti v přesně vyhrávaných detailech demonstruje osud muže usmýkaného vášní k muzice a ženskému světu. Třiapadesátiletý Havelka vytvořil pozoruhodnou roli na scéně divadla, kde jako elév začínal a kam se přes neméně zajímavé vlastní herecké putování po třech zcela rozdílných brněnských divadlech takto na skok vrátil.

Žádný dabing se svými city

Občas míváte až tři desítky představení do měsíce. To je docela drsné…

Někdy se to tak sejde, ale nebývá to pravidlem. Bývaly dokonce časy, kdy jsem si ještě po představení vydělával jako řidič pro firmu Drink and Drive a třeba odvážel s autem zákazníka, který mne ten večer viděl na jevišti. Nevěřil vlastním očím a myslel, že to je nějaký můj milionářský rozmar. Vydával jsem se tedy často za svého bratra.

A nedaly se peníze pro přilepšení velké rodině vydělat třeba v reklamě či dabingu, jak to ostatně dělá mnoho vašich kolegů?

Já jsem asi poslední romantický herec v zemi a se vzpomínanými disciplínami jsem nikdy neměl a nechci mít co do činění. Nikdy jsem totiž nechtěl dělat dabing se svými city. Ježdění taxíkem pro opilé zákazníky se mi zdálo nejupřímnější. Dělal jsem to dva roky. Nechal jsem toho, protože si zákazníci dovolovali. Jeden pán mne zavřel ve svém milionářském sídle a požadoval, abych mu hrál divadlo. Přeskočil jsem plot jeho luxusního obydlí a na tu jízdu ho vlastně pozval. Ale nadaboval jsem před lety jednu epizodní roličku v seriálu Dallas a to mne utvrdilo, že skutečně nemůžu žonglovat se svými city, jestli chci dělat dobré divadlo.

A měl jste vůbec nějaké nabídky ze světa reklamy, abychom nedělali z nouze ctnost?

Měl jsem třeba za sto tisíc dělat jednu komerční banku. Odmítnul jsem to, a syn se mi divil. Pak se Honzík díval na tu hloupost v televizi, kde bych dokolečka vystupoval jako takový divný podnikatel. Pochopil.

Vaši nejmenovaní slavní kolegové z Divadla na provázku ale donekonečna propagují medikamenty na klouby nebo jistého telefonního operátora. A zjevně jim nevadí jistá inflace jejich herecké značky…

Já se narodil jako frajer a s tím se dost blbě žije. Odmítám to jenom z čisté frajeřiny. Uvědomění si herecké ceny je často i posílením vlastního sebevědomí. Volali mi ze seriálu Ulice ohledně angažmá, já jim řekl, že jsem byl v ulicích naposledy v roce 1989 a že mi to stačí.

Co jste se tedy za pětatřicet let u divadla o herectví dozvěděl a co pro vás dnes znamená?

Na to lze odpovědět mnoha způsoby. Hlavně to není žádné rýžování peněz. Málo herců vydělává velké prachy. Zní to jako klišé, ale herectví je mi skutečně posláním a my jej děláme hlavně pro ten potlesk. Uvědomuju si to pokaždé třeba po představení Sluha dvou pánů, kde hraju hlavní roli. Nejde o žádný překotný kus, představení baví a de facto klouže po povrchu. Lidé posledně začali skandovat a volali: Opakovat! To mi skutečně bylo velkou satisfakcí. Chci ale říci, že herectví mi vždycky bylo týmovou prací a nikdy jsem se nevyžíval v nějaké roli solitéra. Nikoho na jevišti nikdy ani v žertu nepotápím.

Jak se vyučený číšník vůbec dostal k divadlu?

Nedostal, utekl. V roce 1976 jsem se vracel z hotelu Národní dům, kde jsem ten večer ve varieté na galerii prodal padesát lahví českého šampaňského s přelepenou etiketou ruského, tedy padesát kaček na láhvi čistá ruka a ještě mimo jiného několik desítek paňáků myslivce jako francouzský koňak. S hodně slušným výdělkem a se dvěma zavěšenými krasavicemi jsem se přes kolonádu vydal do Embassy baru, kde ten večer slavil hostující režisér Pospíšil z brněnského Provázku svoji premiéru titulu Jedenáct dní křižníku Potěmkin Tauričevský ve zdejším divadle, kde tehdy pracovala i moje maminka jako výtvarnice. Na nabídku, jestli nechci dělat divadlo, jsem řekl, že to dělám každý den před hosty a že není problém. Pak jsem na požádání pana režiséra předvedl etudu, jak na mě spadne v pralese had a jak mě uškrtí. Za týden jsem stál ve svých sedmnácti letech v Brně před Domem umění, kde tenkrát Provázek působil a kde jsem měl strávit dalších sedmnáct let svého života.

Než jste získal profesionální angažmá na Provázku, vystřídal jste v několika letech profese lesního dělníka, lepiče plakátů, zdravotního bratra nebo číšníka. Zužitkoval jste později toto otřískání se civilem v práci divadelní?

Z napapaného číšníka z Varů se stal ze dne na den elév Divadla na provázku s platem osm set čistého měsíčně bez nároku na závratnou kariéru, kterou mi Pospíšil nasliboval. Ale zpět k otázce. Jednou jako pracovník nádvorní čety v nemocnici u Svaté Anny, když jsem s kámošem Plackou Bartošem brzo ráno plnil pytle s použitým nemocničním materiálem, jsem si náprsní kapsu u bílého pláště nacpal asi patnácti propisovačkami a ve chvíli volna jsme dopoledne trénovali jako doktoři v areálu korzující pacienty. Na Provázku se později za totality uváděla hra Žehnej vám Pánbůh, pane Rosewater, kde jsem měl jednu větu – Heil, Hitler! a pak jsem z toho vzpomínkového bílého pláště vytahoval propisovačky a bombardoval jsem s nimi Procházkovu výstavní síň a vždycky byl potlesk. Kolega Donutil to pojmenoval mou životní rolí, tolik tedy ke spojitosti s otřískáním se civilem a divadla.

Jaký byl Zdeněk Pospíšil, tehdy režisér Divadla na provázku, který vás přivedl coby eléva k souboru a s nímž jste spojil první část své profesionální kariéry?

Malej, vzteklej, nekompromisní a neodolatelný. Když jsem s ním odjel z Varů v jeho škodovce po automobilovém závodníkovi Iškovi Královi, pršelo a nefungovaly stěrače, který já jsem poháněl ručně uvnitř palubní desky. Potom ten muž v zašmírovaných riflích, s kuřaty v kuchyni, nutriemi a včelami na zahradě a dvousetlitrovým akvárkem v předsíni řekl, když jsme dojeli do Brna: Budeš bydlet ve fotokomoře! A nastal čas mé profesionální kariéry.

Na Provázku jste strávil poměrně dlouhé období od roku 1976, který čas tam byl pro vás nejzajímavější a proč?

Mezníkem je soustředění s Provázkem na Komáří louce, kdy jsme se vraceli do tábora, poté, co jsem vypil půllitr piva za dvě celé šest vteřiny a hospodský prohrál útratu a já ve Škodě 1000 MB odvážel asi patnáct lidí do tábora. Když Lenka Loubalová vypadla v zatáčce a zlomila si ruku, já pak v žalu dal Jardovi Dulavovi pěstí a pak jsem chtěl se Scherhauferem mluvit z očí do očí a chtěl jsem, aby slezl z toho posedu. To bylo nejdůležitější…

Nikdy jste si nechtěl „doplnit“ vzdělání – třeba na JAMU?

Já se třikrát neúspěšně pokoušel o studium na uměleckých školách, nebyla však příznivá doba. Proto dnes své herecké vzdělání klasifikuju jednoduše: sedmnáct let Divadla na provázku. Pamatuju, že jsem v Praze dělal přijímačky se Zorou Jandovou. Chtěli po nás etudu z prostředí pralesa, v němž se u starobylého chrámu s námi zřítilo letadlo. Všichni si na sebe brali raněné a snažili se je táhnout pryč. Já jen křičel: Kašlete na ně, stejně chcípnou, tady někde musí být poklad! Před panem Zdeňkem Buchvaldkem jsem tehdy neobstál.

Slzy a zase slzy

Na svých svérázných webových stránkách, při jejichž otevření se ozve indiánský zpěv, máte fotku Petera Scherhaufera. Je to pro vás nejdůležitější režisér, s nímž jste se potkal?

Scherhaufer dokázal herce dovést k pláči a eufórii zároveň svým výkladem, který kolikrát hraničil s potřebou překladatele. Pavle, kurvááá, hrej to tak, jakobys právě dostal řád opelichaného lva za výsledky ve fyzice! Sběratelem jeho režijních připomínek se stal kolega Donutil, který pak začal sbírat kdeco. I naše historky… Když jsem viděl jeho Truffaldina, říkal jsem mu, že si jeden fór půjčím. On si těch mých půjčil pár set. Ale zpět k otázce. Scherhaufer pár týdnů před revolucí dodělal na jedničku VUML. (Večerní univerzita marxismu leninismu – pozn. autora.) Když začala revoluce, čtrnáct dní se neukázal v divadle. Tehdy se mi zhroutily představy o mých divadelních guru. Ještě později jsem sepsal jakousi petici za spolek pravdomluvných, nu a oni mi potom v roce 1994 neobnovili smlouvu. Prostě jsem rebeloval.

A co Scherhauferovy svérázné pracovní metody? Opravdu se dokázal hrubě utrhnout i na sličné herečky?

Někdy to opravdu přeháněl a vykřikoval tak, že jsme o něho měli starost. Třeba když se na zkoušce urazil a odešel. Ale pak jsme přišli na to, že je to cílené a že v ten den ještě režíruje na dvou místech v Brně.

Po odchodu z Provázku jste zažil pětileté intermezzo v Mahenově činohře. Jak vzpomínáte na onu dobu v Národním divadle Brno?

Byl to samozřejmě velký skok z chudého guerillového divadla obnaženého herce do kamenného paláce. Vzpomínám na to s velkou láskou, vždyť tam byly takové kapacity jako Jaroslav Dufek a Ladislav Lakomý. A navíc první rolí byl Jindřich II. ve známém Anouilhově Tomáši Beckettovi. Často jsem se tam ale setkával s hereckou nekázní, roli za někoho bezmála celou odříkala nápověda. To mne bolelo.

Pojďme do roku 1999 a do Městského divadla Brno. Další přestup a zcela jiný způsob práce.

Všechny tři přestupy z divadla do divadla byly velice podobné, ale vždy bolestné. Nejdřív to bylo neo bnovení smlouvy s Provázkem při přechodu z Domu umění do domu Pánů z Fanalu na Zelňáku, a slzy a slzy. Pak jsem si se ženou otevřel obchod se svými uměleckými předměty o náměstí vedle a zase slzy. Prodával jsem tam i svoje loutky. Dostal jsem od režiséra Pešky nabídku do Loutkového divadla Radost, jehož jsem byl členem celý jeden den, protože ten druhý se dole na Jezuitské 11 do domovního telefonu ozval režisér Zbyněk Srba. Jestli bych nechtěl vstoupit do Mahenky, a to hned v roli Jindřicha II. v Tomáši Beckettovi. A tak se stalo, vstoupil jsem tam oknem v klubu se slovy: Avantgarda přichází! To abych pak po letech nespokojen s výběrem repertoáru v kostýmu Kalibána ze Shakespearovy Bouře, tedy pouze v bederní roušce uprostřed sněhové vánice, vystoupil tím stejným oknem se slovy: Avantgarda odchází! A zase slzy a ještě ani nedoschly, když se dole na Jezuitské 11 ozval do domovního telefonu režisér Zdeněk Černín, jestli bych nechtěl vstoupit do Městského, a to hned v roli Salieriho v Amadeovi. A tak se na jeho popud i stalo.

Ve svém nynějším mateřském divadle jste se prosadil také v muzikálu. Díky univerzálnosti z Provázku, nebo jste se musel s hudebním divadlem nějak speciálně srovnávat?

Než přišla sprška muzikálů v Brně, stihl jsem přeháňku v Praze – Hair, Evita, Johanka a od svého staršího přítele Spáleného jsem si do budoucna vypůjčil heslo – Já nezpívám, já volám! A od té doby jsou problémy hlasového profesionála tytam. Já nikdy ale nepřemýšlel, že bych se stal muzikálovým hercem, i když jsem za nějaké role byl na tomto poli nominován třeba na cenu Thálie.

Vy ale jste hudebně nadán a vzdělán. V roce 1983 jste s Pavlem Fajtem a Vladimírem Václavkem založil kapelu Maňana, v níž s vámi účinkovala také Iva Bittová. Jiří Černý ji nazval crazy folkem. Proč se to tehdy vůbec rozpadlo?

Maňana byla jako tvar neopakovatelná a po ní už nemělo smysl dělat jinou vlastní produkci. Bylo to zhudebněné divadlo, které zaniklo jenom kvůli babě. A tak to je, ženská v kapele je jako rakovina. V začátku byla MAŇANA, pak Maňana a Iva Bittová a pak IVA BITTOVÁ a Maňana a pak už jen Iva Bittová a pohrobci po ní zůstali…

Někdy mám pocit, že jsem Janáček

Je to jako hobití cesta tam a zase zpátky, podzim vám přinesl na Provázku velkou roli. Co vás přimělo vrátit se do rodného hnízda?

Bylo to silnější než já a navíc jsem toužil po režisérovi, kterého se mi v posledních produkcích nedostávalo. Jsem totiž nyní herec bez svého režiséra. Byla to dřina a přemlouvání se, abych nakonec při zkoušení
Vladimíra Morávka neinzultoval.
To když mi jednu větu vracel třeba i čtyřicetkrát. To jsem ho chtěl praštit. Ale nakonec se podařilo porodit divadelní děťátko, které se kolikrát přiblíží až k vysněnému cíli – obcovat s Bohem. A já mám někdy pocit, že jsem Janáček.

Janáčka Uhde líčí jako erotomana, který si jde tvrdě za svojí hudbou stejně jako za vyvolenými ženskými objekty. V čem bylo nejtěžší vytvořit postavu génia, který má i takové majetnické rysy?

Začal jsem prozaicky, byť nevím, co to slovo ve skutečnosti znamená: hned první den na soustředění s Provázkem v přírodě jižních Čech jsem uprostřed seznamovacího večírku nastartoval svého starého oplachtovaného džípa. Naložil všechny Janáčkovy milenky a vyrazil s nimi do kukuřičného pole. A dělali jsme mimozemšťanské obrazce a bylo to nádherné… Ráno jsem se šel udat a zaplatil deset tisíc za tři paličky kukuřice, které mi v autě zůstaly. No a pak už se zkoušelo jedna radost, protože karty byly rozdány…

Máte tedy s Janáčkem něco společného?

Na Janáčka to přišlo kolem šedesátky a mně zbývá jen pár let – s tím rozdílem, že on uměl noty, a já ne. Artemidin chrám už byl podpálen, takže nevím, co velkého bych mohl udělat já. Snad kandidovat na místo starosty v Radosticích, kde žiju.

Co vás při návratu na Provázek nejvíce překvapilo?

Ocitnul jsem se jako za mlada na palubě jaderné ponorky, která jede zachránit svět, uprostřed guerilly lodníků, zpocených a plných víry, zvláštní. Jsou věci, na které jsem na palubě Titaniku Městského divadla zapomněl, ale vždyť mám rodinu a děti!

Váš výkon mne uhranul. Protože jste starého bělovlasého pána vytvořil jako skutečně živou figuru, jejíž stinnější stránky charakteru ve vašem podání Mistra polidšťují. To byl záměr?

Soudě podle svého života, když se někdo narodí jako frajer, je to těžké. O co těžší je narodit se jako Janáček! Stalo se mi na premiéře, že jsem šel o pauze na záchod. Protože mám v závěru hry rychlý převlek, mám na sobě dvoje kalhoty a já jsem si zavřel poklopec jen u těch druhých, takže kritika vyzdvihla dojemně rozepnutý punt u Janáčka na konci jeho života, kdy škemrá o lásku u své o osmatřicet let mladší partnerky. Snad tak neskončím, ale muselo to být krásné. A ta historka mimo jiné svědčí o tom, že s Janáčkem stále nejsem hotový a moje postava je neustále ve zrodu.

Máte za sebou opravdu velké role. Byl ale Leoš v něčem jedinečný?

Jako Salieri jsem se dozvěděl o své průměrnosti vůči Bohu a jako Janáček o své genialitě, jsem v něm Bohem! Věděl jsem, že Janáček měl abnormálně zesílený svůj pud na ženské a že neuměl komunikovat, a tak se někdy choval jako prase. Vždy jsem chtěl mít tolik bab jako on, a nikdy se mi to nepodařilo. Nu a potom ty historky, že když viděl ve varhanické škole uklízečku ohnutou nad kýblem, šlo vlastně o povel k akci. A také o těžítku ve tvaru ženského rozkroku, na který si poklepával, když komponoval.

A znáte nebo přímo konzumujete Janáčkovu muziku?

Samozřejmě, že část jeho tvorby znám. Vždyť nám také při zkoušení šlo nejen o texty, ale také o jeho svérázně přepsanou muziku. Ale je fakt, že jsem hudbu do této inscenace moc neposlouchal. Chodíval jsem však venčit za Janáčkovo divadlo psa a vždy se díval na Mistrovu sochu, jejíž výraz mi přišel bezmála až poťouchlý.

Z prosperujícího Městského divadla Brno, kde jste se profiloval jako výrazný sólista, byste se na Provázek nevrátil?

To vše už tu bylo. V Městském divadle jsem spokojený a už bych neměnil. Není sil, a navíc táta Moša je sice krutý a přísný, ale z druhé strany laskavý a prozíravý. Příkladem budiž jen skromné připomenutí jisté situace. Role, která mi byla přidělena, mi dělala velkou vnitřní bolest. Nevěděl jsem, jak z toho pryč. Tak jsem řekl principálovi, že mi doma tečou kohoutky a že to nestíhám… Nazítří přišel instalatér z divadla a všechny kohoutky opravil a výsledkem bylo, že do inscenace mohu naskočit, až budu v pohodě. Nikdy jsem nenaskočil a principálovi za to dík. A tak jsem se stal loajálním členem tohoto spolku, kde snad taky jednoho dne na jevišti skonám.

Jste také zručný řezbář, fotíte, malujete… Můžete na závěr okomentovat nějak své puzení k této další volné umělecké tvorbě?

Na jeden čas šlo také o můj zdroj obživy, to abych mohl dělat divadlo. Doznávám, že jsem zamořil několik milionářských usedlostí svými plastikami. Můj třímetrový drak je na hradě Landštejn. Asi ta touha se vyjádřit tryská někdy až moc. Hovořme tedy o tomto mém umění jako o sebepotřebě se vyjádřit a vyplavit ze sebe jakýsi kýč, za který většinu svých výtvorů považuju. Abych nedělal kýče na divadle, potřebuju ale dobrého režiséra.

Nestárnoucí boxer

Někteří si o něm myslí, že je to Apač… a mají pravdu. Na jeho cestách v prérii života je pro něho více než pro jiné důležitý přehled po lovištích z wigwamu obývaného jeho milovanou rodinou, stejně jako možnost chovat zvířata i pěstovat rozličné byliny dle svého uvážení a potřeb.

Jiní jsou přesvědčeni, že je to sochař… a mají pravdu a kupují rádi jeho vzácné dřevěné kolorované sochy a zdobí jimi své příbytky a zpráva o tomto jeho daru se šíří a zájemců přibývá, až dostávám strach, že této profesi nakonec zcela propadne.

A další říkají, že je to boxer. A určitě mají pravdu, protože v každém jeho příbytku, který jsem kdy navštívil, od stropu vždy visel v nějaké místnosti boxovací pytel a já si všiml, že tato zvěst o něm je natolik rozšířená, že si někteří režiséři dávají obzvláštní pozor s formulací svých připomínek. Jo, a má psa boxera!

Avšak vzhledem k tomu, že je ale úplně všem nad Slunce jasné, že je to skutečný aristokrat, ví se, že by se nerval. A to je pravda! (Teda pokud by nešlo o jeho šlechtickou čest.) Když něco řekne nebo něco slíbí, můžete se už provždy spolehnout na to, že své slovo nikdy nevezme zpátky. (Ovšem totéž čeká od všech kolem sebe, neb je přesvědčen, že má svět právě takto fungovat…) A nenutí se do toho a nestylizuje se tak, neboť právě to, jak ctí pravdu a poctivost a spravedlnost, je jeho čirá přirozenost.

A samozřejmě už všichni dávno vědí, že natočil spoustu filmů pod pseudonymem Antonio Banderas, a to je teda fakt. A já jsem jenom štěstím bez sebe, že se po všech těch dobrodružstvích v Hollywoodu a mejdanech v Las Vegas vrací tak rád na svou scénu Městského divadla Brno, aby se tam věnoval tomu, co miluje především – tedy umění divadlenímu.

A jistí nemnozí šťastlivci se domnívají, že je to taxikář, a mají pravdu. Ale přitom netuší, že se u něj jedná o zvláštní rozmar, který na jedné straně sice může vyplývat z jeho malé potřeby spánku a jiní (my divadelníci) pak dobře víme, že mu jeho cesty nočním Brnem slouží především k poznávání různých lidských charakterů, a protože je, netuším z jakých důvodů, převážně obsazován do rolí výstředních a alkoholu se nevyhýbajících rozverných „chlápků“, má tato jeho činnost jednoznačně studijní charakter. (Navíc, když se alkoholu zcela vyhýbá. Teda aspoň přede mnou.)

A zvlášť jeho dámské obecenstvo je přesvědčeno, že nestárne. A má pravdu. Já si to nakonec myslím taky. Znám ho tak dlouho, až je mi trapné o tom mluvit, a on je pořád stejný! Mentálně… na duchu… v očích… a vůbec v něm stále potkávám toho trochu plachého a hodně rošťáckého chlapce, pro kterého se stal život hrou a hra životem.

A pak všichni si užíváme toho, že je to především pan Herec. A to teda jo! Právě takový hráč, který, když vstoupí na jeviště, všichni ztichnou a zatají se jim dech. A když začne jednat slovem… či gestem… mimikou… zpěvem, když si osedlá jeviště a z něj vládne tomu času, kterému se uvyklo obecně říkat divadelní zázrak, pak se všichni opájíme jeho nezvyklou osobitostí, jeho podmanivou uhrančivostí, jeho absolutní přesvědčivostí …

Stanislav Moša

• Autor: Luboš Mareček
• Publikováno: 9. ledna 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Martin Havelka: Narodil jsem se jako frajer

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ