Martin
Martin J. Švejda byl pravidelným přispěvatelem Divadelních novin, přísným, ale spravedlivým kritikem, jehož texty jsme rádi publikovali. Osobní vzpomínku připojuje Věra Velemanová.
Jakub Škorpil, Vladimír Mikulka a Martin J. Švejda v představení Be Pozzy! (2014) souboru Antonín Puchmajer D.S. FOTO JANA JAROŠŮ
Mé setkávání s Martinem Švejdou začalo před dvaatřiceti lety na studiích divadelní vědy pražské UK. Podobně jako několik dalších spolužáků jsme měli za sebou studium za minulého režimu, většinou vybrané takříkajíc z nouze. Martin konkrétně absolvoval takřka celý „matfyz“ a brzy nám bylo jasné, že tato jeho kvalifikace se neodehrála náhodou. Na první pohled působil jako tichý, roztržitý génius, ve skutečnosti to byl systematický a komunikativní člověk, který ke svému životu potřeboval mít pořádek na pracovním stole, v osobním archivu i ve vztazích, ovšem nejednalo se o pořádek pedantský; byla to touha a vůle po harmonii. Martin byl totiž vedle všeho člověk nesmírně laskavý, vřelý, opravdový.
Když naskočil do rozbíhajícího se divadelního spolku Puchmajer, vešel na jeviště přírodní úkaz, o němž by si předtím málokdo pomyslel, že s takovou vervou a chutí bude řádit před diváky. Jeho nenapodobitelný projev by se dal trochu přirovnat k dalšímu podobnému úkazu, kterým byl Jiří Šlitr. Půvabné, legrační zdánlivé „dřevo“ na divadle, postupně velmi akční, velmi pohyblivé, vtipné a zcela se oddávající hře. Zahráli jsme si tady spolu pár kousků, byl spoluhráčem ohleduplným, ochranitelským, taktním.
Naše osudy se protínaly dál – stali jsme se kolegy v Divadelním ústavu, když začal působit nejdříve v knihkupectví Prospero, kteroužto práci bral nesmírně odpovědně: objednával nové tituly jak podle svých vědomostí, tak na základě požadavků zákazníků, obracel se hojně s objednávkami i do zahraničí, zkrátka pečoval o nás čtenáře, seč mu síly stačily. Poté se stal v roce 2008 členem Kabinetu pro studium českého divadla a tím jsme se ocitli dokonce ve stejném oddělení. Naše tehdejší pozornost se soustředila hlavně na psaní hesel do České divadelní encyklopedie – části Činohra 19. století, ale vedle toho se Martin mohl věnovat i období, které mu bylo vždy blízké – českému divadlu 20. století. Tady se naše zájmy opět protnuly, pokoušeli jsme se spolu o granty na knihu o Divadle Na zábradlí a začali o tomto divadle publikovat studie v Divadelní revui. Nevěřila bych, jak může bez jakýchkoli šarvátek fungovat spolupráce pořádkumilovného systematika s chaotickou bohémkou. Přikládám to Martinově rozvaze a schopnosti empatie.
Naší poslední spoluprací – vedle zamýšlené další studie o Divadle Na zábradlí – byla společná přednáška na Katedře divadelní vědy Filozofické fakulty UK o Evaldu Schormovi v Divadle Na zábradlí. Martin měl velkou trému, ale svou roli ustál s grácií, byl přesný, pečlivý, laskavý. Bohužel už nemohl tento svůj úkol dokončit, protože onemocněl a rychlost, s jakou jej nemoc postupně přemohla, nás všechny zaskočila a jeho samého samozřejmě také. Přesto si zachovával až do posledních chvil to, za co jsme ho měli rádi: zájem o okolí, stálou ochotu naslouchat druhým, specifický, někdy černočerný humor. Do posledních chvil se také snažil psát do blogu Nadivadlo, sledoval, co se děje v divadle, protože práce kritika byla jednou z jeho posedlostí. Člověk s ním nemusel vždy souhlasit a on zase mohl kritizovat přístup druhých, ale vždycky to byla konfrontace upřímná, beze zrad a křivého jednání za zády, v níž mu šlo o věc samu, nikdy ne o sebe.
Jeho pýchou byla velká rodina, které se, co pamatuji, vždycky věnoval, jak jen mohl, a pokud jsme se ho snažili občas lákat na akce, které spadaly do víkendů či prázdnin, u Martina jsme to měli marné, „nejel přes to vlak“, tento čas byl zasvěcen rodině – manželce Janě a jejich třem dětem. Ve vztahu, který jsem mohla zpovzdálí sledovat, se Martinovi a Janě podařilo dospět k oné harmonii, neokázale a trvale. Pozorovat tu tichou sílu bylo nade všechna představení a vidět posléze tu neochvějnou pevnost a statečnost v posledních měsících bylo navýsost inspirativní.
Martin by mi patrně vyčinil za tuto mou veskrze kladnou vzpomínku. Jinou ale nemám. Bude se nám, Martinovým kolegům, moc stýskat – i po jeho humoru. Dovolím si skončit perličkou, která je trochu v intencích Martinova černohumorného nastavení: Když jsem onehdy ve svém velice pozdním věku vstoupila do dalšího studia, suše prohodil, že se mi ten titul bude hezky vyjímat na urně. Tehdy mne to velmi rozesmálo. Dnes mě mrzí, že se Martin onoho okamžiku už nedožije…
Věra Velemanová,
Kabinet pro studium českého divadla IDU
Komentáře k článku: Martin
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
