Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Martin J. Švejda za mou sítnicí

Martina Švejdu jsem poprvé viděl asi na nějaké přehlídce amatérského divadla, kde jeho Puchmajeři hráli slavný epos o nadějném fotbalistovi (Hoši z nároďáku), který mi tenkrát připadal (a dodnes připadá) jako téměř dokonalé divadelní dílo. I díky Martinovi v titulní roli.

Posléze jsem si začal všímat jeho glos o divadle v různých tiskovinách a webových serverech včetně portálu Nadivadlo. Nejdřív jsem úplně netušil, jaké mají jeho poznámky o různých inscenacích včetně mých vlastních úběžný bod, ale postupně jsem si začal všímat, že ho v divadle zajímá vedle různých řemeslných, dovednostních a žánrových aspektů, o které se zajímá každý kritik, i něco nehmotného na pozadí, co možná nemá a nemůže mít ani sám ujasněné a co se mně osobně zjevuje jenom útržkovitě a v mlhách. Nějaká taková ta zásadní věc, která je nevyslovitelná a kvůli které vlastně člověk divadlo a jakékoli umění dělá.

No, a jednou, když už jsem ho znal možná deset let, kolem roku 2010, za mnou přišel a řekl, že by chtěl jako režisér udělat hru s naší skupinou – s Divadlem Kámen. A že by chtěl použít nějaký můj text (scénář), který si volně upraví. Prostě přišel a oznámil mi to. Byla to pro nás převratná nabídka, protože do té doby jsem „kamenné“ hry režíroval vždycky já.

Celkem pečlivě jsme si v Kameni rozmýšleli, zda do toho jít. Ale já jsem potom projekt prosadil, řka: Jestli nás má „někdo zvenku“ někdy režírovat, tak kdo jiný než právě Martin Švejda? Kdo jiný z okruhu našich blízkých kolegů má ostré scénické vize, kdo jiný usiluje o zkoumání nevyslovitelného, a přitom má rád preciznost a čistotu? Takže jsme do toho šli a já si stanovil podmínku: Musím v tom hrát nějakou nezanedbatelnou roli, abych byl Martinem režírován, a díky tomu mohl trochu pochytit jeho způsob práce.

Martin samozřejmě dostal úplnou svobodu s jedinou výhradou: budu mít právo veta, když si budu myslet, že nějaký inscenační prvek porušuje principy naší „kamenné poetiky“.

Tenkrát jsme se považovali za esteticky vyhraněnou skupinu s vysokou mírou inscenační čistoty a byli jsme hákliví na případnou kontaminaci našeho purismu. Mimochodem, právo veta jsem v jednom detailu skutečně využil: Martin si přál, aby si herečka sedla na klín divákovi v první řadě. Tenkrát jsem to považoval za nepřijatelnou fyzickou agresivitu; dnes bych už své právo veta nevyužil. Škoda, že to tenkrát Martinovi „neprošlo“, zpětně to vidím tak, že by se nic špatného nestalo. Nicméně jinak udělal celou inscenaci opravdu sám, s námi jako (snad vcelku vyspělým) hereckým materiálem.

Martin pojal celý projekt maximalisticky. Využil situaci, kdy jsme měli k dispozici asi jedenáct dosti zkušených a osobitých herců, a zahrnul je do inscenace všechny. Nikdy předtím ani potom jsme takto grandiózní činoherní projekt nedělali.

Vybral si můj text Výhled na řeku Labe. Podstatně si ho upravil. Odstranil (k mé tehdejší nelibosti) část mých opakovacích ozdůbek a zvukomalebných hračiček. Celkový zvuk inscenace byl kvůli tomu nakonec poměrně „nekamenný“. Což ovšem málokomu vadilo.

Potom také odsekl poslední zhruba čtvrtinu hry. Toto jeho rozhodnutí jsme se dozvěděli těsně před premiérou, kdy už jsme byli dost nervózní, že jsme se závěrečné části hry v rámci zkoušení ještě vůbec nevěnovali a premiéra se blíží. Jednoho dne jsme na zkoušce dohráli předchozí tři části, které již byly solidně nazkoušené a prokreslené, a Martin řekl: Máme hotovo. Poslední část by byla zbytečná. V první chvíli mi to připadalo bláznivé, ale brzy jsem jeho rozhodnutí docenil. Martin se tímto přetnutím gordického uzlu vyhnul mým oblíbeným zdlouhavý závěrům a doběhům, výklusům a reminiscencím. Udělal ostrý řez, který výborně fungoval. Nechal mnoho věcí otevřených (i mnoho ran, i mnoho emocí) – proč ne.

Na Martinově způsobu režie, který jsem díky Výhledu na řeku Labe poznal jako herec, mě fascinovaly hlavně dvě věci:

1. nelítostné odhazování nezdařilostí
2. umění převracet představy dokonale naruby.

…

1. Nelítostné odhazování nezdařilostí:

Když nějaká scéna nebo nějaký prvek nefungovaly, Martin je prostě zlikvidoval, anihiloval. „Lehkým tahem pera.“ Bez ohledu na to, že jejich vytvoření stálo hodně práce. Bez ohledu na to, že ho někdo přesvědčoval, že „se to dá ještě dotáhnout nebo pozměnit“. Bez ohledu na to, že na nefungující věc něco dalšího navazovalo. Přínos: inscenace se vyčistila od rozostřených, nemastných prvků. Nevýhoda: příprava trvala velmi dlouho, stále se něco předělávalo a rušilo, herci pomalu ztráceli motivaci. Shrnutí: Martin byl v nelítostnosti silně inspirativní, a když se jeho přístup umírněným způsobem využije, je nesmírně prospěšný.

2. Umění převracet představy dokonale naruby

Se situací nebo scénou nebo obrazem se dá v divadle z hlediska formy dělat cokoli. To je známá věc, ale málokdo to „cokoli“ umí opravdu aplikovat. Martin to zvládal mistrně. Když se mu něco nezdálo (ať předem nebo v průběhu zkoušení), obrátil to kompletně naruby. Například v intimní scéně určil, že se bude křičet, nebo naopak v hrubé scéně šeptat. Nebo použil vzhledem k situaci nesmyslné až protikladné pohybové schéma. Nechal nás cítit či prožívat či prozkoumávat fenomén, který jde přímo proti vyslovovanému textu. Soustředil pozornost na (často tajemný) nepodstatný detail, a přitom řešil něco zásadního, co je mimo fokus. Tento přístup k situacím se samozřejmě nedá aplikovat bezhlavě, bezcitně, bez skutečného uměleckého pohledu režiséra. Právě proto ho asi režiséři užívají spíše opatrně. Martin to ale uměl. Uměl jím řešit jak celé scény, tak různé detaily (např. když je herec mimo pozornost). Shrnutí: toto umění převracení věcí naruby mě na Martinově režii inspirovalo nejvíc. Když něco nejde, převrať to! (A převracet se dá z různých pohledů, způsobů možných převrácení je tedy vždycky víc.)

…

Další věc mě nefascinovala, protože pro mě nebyla nová, ale líbila se mi: Martin zřídkakdy hercům vysvětloval motivace; nebyl zastáncem takového toho školského „musí ti být jasné, o co ti jde“. Vysvětloval, popisoval, ukazoval formu, ale ne „co si máš myslet“, „co máš prožívat“ apod. Otevíral tak pro herce obrovský svobodný prostor vnitřní interpretace, která může být při každém představení a v každém okamžiku jiná. Ponechal hercům svobodu a zároveň samozřejmě odpovědnost řešit si vnitřní věci samostatně. Tuhle svobodu a odpovědnost jsme v Kameni dobře znali už předtím a ocenili jsme, že ani s novým režisérem nám není upřena.

Tak zhruba tohle se mi zjevuje kdesi za sítnicí, když teď vím, že Martin J. Švejda před pár dny umřel.

///

Více na i-DN:

Zemřel Martin J. Švejda

…

• Autor: Petr Odo Macháček
• Publikováno: 5. listopadu 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Martin J. Švejda za mou sítnicí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ