MARTIN MEJZLÍK: Nemám potřebu se odhalovat
Martin Mejzlík patří k nejvýraznějším osobnostem Východočeského divadla v Pardubicích. Není příbuzný s hercem Divadla Na zábradlí Miloslavem Mejzlíkem. Při rozhovoru v klubu divadla jsme se poprvé setkali tváří v tvář, jde o neokázalého a v podstatě dost plachého umělce, který si vnitřní energii – mám ten dojem – nechává pro své jevištní kreace. Jeho herectví je poctivé, vnitřně opravdové, nejvýrazněji zazářil v komorní jevištní verzi Gogolových Bláznových zápisků.
Jako arcijáhen Froll ve Zvoníkovi Matky Boží FOTO LADISLAV FORMÁNEK
Vy jste začínal svoji hereckou kariéru v Hradci Králové a dlouhá léta působíte v Pardubicích. Jste odsud, z východočeských končin?
Vůbec ne, pocházím z Tábora. Po DAMU jsme šli tři z ročníku do Hradce, ještě Petr Vacek, působící nyní v Ypsilonce, a Petr Jančařík. Angažoval nás v roce 1986 můj nynější kolega Zdeněk Rumpík, který tam tehdy řediteloval.
Kdo vás na DAMU k herectví připravoval?
Jako ročníkovou učitelku jsme měli Reginu Rázlovou, na absolventské představení nás připravoval František Němec. Ročník to byl poměrně silný, skoro všichni působí v Praze.
Jaká byla Regina Rázlová jako pedagog?
Mně celkem vyhovovala, myslím, že nás i něco naučila. Byla sice trochu afektovaná, ale základy řemesla nám předala. Ke konci studia, když se připravují inscenace, s námi už víc pracovali konkrétní režiséři. Absolvoval jsem jako Macbeth.
Tradovala se i na DAMU pověst o Macbethovi jako hře, jejíž titul je lépe nevyslovovat a mluvit o ní spíš jako o „skotské hře“? Že jsou s ní spojena i divadelní neštěstí?
To ani ne, spíš se říkalo, že Macbetha si člověk zahraje jednou za život. Režíroval nás tehdy Janusz Klimsza.
Takže už máte vybráno. Jednou z vašich prvních výrazných rolí v Hradci byla postava Rosenkrantze ve Stoppardově hře Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi…
Nehrálo se to moc dlouho. Inscenace vznikla na sklonku roku 89, do generálek to připravoval Olda Kužílek, který šel hned po převratu „do politiky“, Zdeněk Rumpík si zlomil nohu, takže premiéra byla odložena, měl na ni dorazit i autor, ale nedošlo k tomu, a do toho revoluce… Repríz bylo málo, mám vzpomínku na tento titul jakoby v mlze.
Jaké to vůbec bylo tehdy v Hradci?
Hradecké divadlo zdaleka nebylo to, co je dnes. Bylo tam dost smutno, když jsme tam my tři po škole dorazili. Petr Vacek vzal nohy na ramena asi za dva měsíce. Celý „divadelní kopec“ působil jako temná díra. V ubytovně pobíhaly krysy, publikum do divadla nechodilo, dost depresivní začátek to byl. Začalo se to zvedat po příchodu Ladislava Zemana, v té době jsem už ale odcházel do Pardubic.
Kdo vám hodil lano do města perníku?
František Laurin, který tu byl uměleckým šéfem a taky mě učil na DAMU. Mně se vlastně v té době už moc nechtělo hrát činohru, měl jsem jako host zkušenost s Drakem, kde se s Josefem Kroftou dělalo báječné divadlo, to by se mi bývalo líbilo, ale v souboru bylo plno. Pomýšlel jsem na to, že se možná budu živit i jinak. Ale Pardubice mě zlákaly, tehdejší repertoár byl progresivnější než ten hradecký, líbily se mi inscenace Přelet nad kukaččím hnízdem či August August, august.
Sledujete to, co se v Hradci hraje dnes?
Do jisté míry, oni zde také hostují, to je úplně jiné divadlo, než z kterého jsem odcházel. Soubor už se tam dost obměnil, ale někteří bývalí kolegové tam dosud působí, Rosenkrantze a Guildensterna jsme tehdy ztvárnili spolu s Dušanem Hřebíčkem, i dnes velmi platným klicperovským aktérem.
Ve hře Ingrid Lausundové Benefice FOTO PETR NEUBERT
Měl jste tady ve zdejším angažmá některé pěkné role ve slavných hrách, například Kristiána v Cyranovi…
Tím jsem tady začínal ještě u Laurina, bylo tu ovšem spoustu vrstevníků, takže čtyři pět let to s obsazováním do velkých rolí nebylo nic zvláštního. Změnilo se to, když jsem rychle zaskakoval za zraněného kolegu v Kartouze parmské, premiéra byla dva dny poté, co se to stalo, snad jsem si tím záskokem vysloužil jakési uznání, a pak už to bylo s obsazováním lepší.
Člověku stačí málo, a už se veze
Jedním z výrazných režisérů, kteří v Pardubicích občas hostují, je i slovenský tvůrce Marián Pecko. Myslím, že speciálně pro vás byl a je dost důležitý…
V jeho režii jsem hrál v Giraudouxově Ondině rytíře Hanse, partnerkou mi byla Lucie Štěpánková, dnes už herečka vinohradského divadla. S tou jsem si na jevišti dobře rozuměl, hráli jsme třeba i v Kalinoského hře Měsíční běs, to byla jedna z mých nejmilejších her tady. Marián je skvělý, naším společným úspěchem v poslední době jsou Gogolovy Bláznovy zápisky.
Pracuje jinak než ostatní režiséři?
Je perfektně připravený. Každé slovo i gesto má svoji důležitost, nic není přibližné nebo nahodilé. Hledá v textu nečekané „věci“. Třeba něco předehrajete, on řekne, to by šlo, ale co kdybychom to zkusili jinak? Ne ve smyslu naschválů, ale hledání jemností v předloze.
Když jste zkoušeli ten Gogolův titul, došli jste až tam, že jste se zamýšleli nad formami psychického vyšinutí z normálu? Hroužil jste se sám do prožitku „šílenství“?
Tou cestou jsme nešli, že bychom studovali psychické choroby, rozkrývali jsme spíš příběh a to, co se může stát s člověkem, když ho okolnosti semelou a on se ocitne mimo. Nedívali jsme se tedy na téma z hlediska psychiatrického. Ono to pak přijde samo. Jedna známá, která představení viděla, se mi svěřila, že má psychicky nemocného tatínka a že když se dívala na mě, připomínal jsem jí poměrně přesně to, jak se chová on. Dospěl jsem k tomu, ani nevím jak. Člověk nemusí být nemocný, stačí málo, a už se „veze“. Už z hlediska běžného provozu se ta inscenace nezkoušela úplně běžně, tradičně. Šestinedělní zkoušení je neměnný čas, víc na to nedostanete. Musel jsem se text hodně učit nazpaměť, aby se se mnou na jevišti vůbec dalo něco dělat. Je i psychicky náročné, když víte, že všichni, co hrají menší role, a také ostatní, kteří inscenaci připravují, jsou závislí na vás, jestli roli umíte, nebo neumíte. Ve studiovém prostoru je pak navíc výrazný kontakt s publikem, s takovou prací se setkáte tak jednou za deset let.
Taky jste hrál Valmonta v Nebezpečných vztazích, s tou postavou se jistě herec také nepohybuje po stezkách úplně nejsvětlejších…
To jsme dělali ještě s režisérem Gustavem Skálou, už před lety, Valmonta bych si chtěl zahrát ještě jednou, cítím vůči té postavě určitý dluh. Nemohu mluvit za ostatní, ale já bych do toho teď mohl přidat něco navíc, ještě bych se s tím rád popasoval…
Ale nikdo ho teď u vás do repertoáru nenasadí…
Přesně tak. Člověk musí čekat na to, co přijde.
A viděl jste tu roli v podání některého jiného herce?
Filmovou verzi s Johnem Malkovichem, ten se mi líbil moc, kolegy v českých divadlech ne. Je to moc dobře napsaná hra a myslím, že se nedá úplně zkazit.
Taky ji hrál v Národním divadle váš učitel František Němec…
Ano, ve stejném období jako já a tehdy tu s něčím hostoval, tak jsme si spolu o Valmontovi trochu popovídali.
V roli ministra v adaptaci románu Klause Manna Mefisto FOTO LADISLAV FORMÁNEK
Úplně jiným žánrem ve vašem repertoáru byla fotbalistická hra Za kolik?, kterou tu nastudovala Lída Engelová. Jaká byla vaše zkušenost s touto výhradně pánskou sportovní „konverzačkou“?
Pro mě to bylo zajímavé i proto, že jsem hrával fotbal závodně, ještě i po divadelní fakultě. Hrál jsem ještě v Táboře divizní přebor.
Kolegové, obsazení do inscenace, byli také „v civilu“ fotbalisté?
Ostatní ne, s herectvím sportování zase tak často spojeno nebývá. Šlo tehdy o pěkný text a myslím, že přitáhl do divadla třeba i některé sportovní fanoušky. Bylo to zajímavé zkoušení, Lída dělala i feyeaudovské hry, ona dobře umí konverzačky a člověk se může zase něco přiučit z řemesla.
Taky jste hrál Mistra v dramatizaci Bulgakovova velkého románu Mistr a Markétka…
Mistra zde režíroval Viktor Polesný. Byl to zase trochu jiný přístup, on spíš inscenaci stavěl jako sled obrazů, zatímco jiní režiséři víc vycházejí z postupně se rodících hereckých kreací, tvar byl nakonec přesto zajímavý. Je hrozně těžké převádět takový román. Viděl jsem hradeckou inscenaci s Chantal Poullain, ani ta mě nějak nepřesvědčila. V souvislosti s oscilováním tohoto textu mezi realitou a snem vzpomínám taky na Lorcovu Krvavou svatbu, která má k Mistrovi – alespoň v této rovině – blízko a taky nebylo snadné zprostředkovat to divákovi. Myslím, že tenhle typ poetiky sedí právě Mariánu Peckovi. Na oblasti jste omezen tím, že tzv. top režisérů sem moc nejezdí, v Hradci je teď jejich výskyt myslím četnější. Na můj vkus zde zajímavých – i nových – režisérských osobností hostuje dost málo.
Jak pardubické publikum přijímá méně konvenční tvary?
Marián Pecko tu režíroval například kontroverzní Barkerovo Vítězství, text byl zajímavý, mně vůbec nepřipadl „přes čáru“, asi to však nebylo dramaturgicky dotaženo do konce, pro část publika z toho příliš vyčnívaly vulgarismy, to podstatné sdělení v textu nezasáhlo cíl.
Co se hodně „kořeněných“ titulů týče, hrála se tu přece i komedie o celé škále intimních úchylek Urvi to!, v níž jste také alternoval, a ta byla přijata, pokud vím i ze své návštěvy jedné reprízy, bez problémů…
Ano, to přijato bylo, já si v tom ale zahrál jenom jednou, protože jsem byl na operaci s kolenem.
Co teď u pardubického publika momentálně „frčí“?
Například Shafferův Amadeus. Divácky velmi úspěšná hra, kromě určitého věhlasu tohoto titulu a snad i nastudování na diváky jistě působí i krásná Mozartova hudba.
Ta je ostatně jako background uplatněna i v novince vašeho divadla, Zvoníkovi Matky Boží podle Hugova románu, kde ztvárňujete stěžejní roli… Jaká byla práce na tomto titulu?
Dramatizace je nová, Petr Novotný si ji napsal sám, příprava byla dost intenzivní, režisér věděl, co chce. Těžko mohu posoudit zevnitř, co z toho nakonec vylezlo. Je strašně těžké tak mnohovrstevnatý román převést do jednoho večera, Hugo prý sám říkával: Hlavně nedramatizujte moje romány! Když o tom člověk přemýšlí, jistě by tam mnohé scény měly či mohly být, ale pro potřebu divadelní verze se něco vypustit zkrátka musí.
Nepodceňuji
pardubické obecenstvo
Jaký typ divadla máte vlastně rád?
Myslím, že nejsem v tomto ohledu nijak vyhraněný. Mám rád čitelný příběh, čistý tvar, v němž se orientuji, také divadlo, které nutí k přemýšlení, takových kusů by zde podle mého soudu mohlo být na repertoáru víc. Gogolovy Zápisky jsou myslím právě titulem, který by neměl být jen ojedinělou ozdobou repertoáru. Nutí diváka k zamyšlení nad tím, jaký je sám, co dělá dobře, co špatně, jaký je stav společnosti, ve které žije. K takovým titulům z našeho repertoáru patří i hra Ingrid Lausundové Benefice o přípravě dobročinné akce pro třetí svět, je to provokativní text a – jak se dnes říká – politicky nekorektní. Tady se víc sází na zábavu, myslím, že ji lidé mají dost v médiích, na divadlo je to trochu málo.
Je ovšem otázka, zda média takové diváky vlastně jaksi nepřipraví předem…
To je asi bohužel pravda. Zdejší publikum je spokojeno s operetkami, ale když se dobře udělá nějaká náročnější věc, vím, že svoje – a spokojené – diváky potom má. Nechci rozhodně podceňovat pardubické obecenstvo, navštěvují nás, jsou věrní, jenom si myslím, že by umělecké vedení mohlo poněkud rozšířit prostor pro náročnější repertoár. Každoročně jeden muzikál, to myslím je také zbytečně moc.
Slyšel jsem, že hradecké publikum, upřednostňující divadelní mainstream, navštěvuje pardubické divadlo, a zase pardubické, prahnoucí po nekonvenčnějších tvarech, rádo zamíří do Klicperova divadla…
Asi to tak v mnoha případech bude. Ale já nejsem příznivcem experimentu či zajímavosti za každou cenu, jde mi spíš o ten obsah, o obraz společnosti, v tomto smyslu bych byl také pro častější uvádění současných her. Ty mohou podle mého názoru oslovit současného diváka víc než nejaktuálněji upravená klasika.
V inscenaci Mariána Pecka Bláznovy zápisky FOTO MICHAL KLÍMA
S tím budou patrně souviset i vaše divácké preference. Když jste – třeba během studia na DAMU – měl ještě čas navštěvovat pražská divadla, která to byla?
Chodili jsme do Realistického, dnes Švandova divadla na Smíchově, měli jsme tam jako studenti občas i komparsní příležitosti, šlo o poměrně kvalitní inscenace, třeba ty v režii Luboše Pistoria, cílem našich návštěv byl i Činoherní klub, Ypsilonka byla ukázkou zajímavého stylu… Chodilo se na Pražskou pětku, dnes taky existují takové avantgardní soubory, alespoň jak se dočítám, sledovat jako divák to už ovšem nestíhám. Když sleduji dramaturgii divadel podle kusů, které nasazují, připadne mi, že i mnohá pražská divadla jsou velmi konzervativní a neriskují, třeba Divadlo pod Palmovkou.
A to jsme zpátky u toho, co nasazovat a proč, zda riskovat, nebo jet ve „starých kolejích“. Vy herci můžete ovlivnit skladbu repertoáru?
V podstatě ne. Byl jsem nějakou dobu v umělecké radě divadla, ale ta vliv na výběr repertoáru nemá. To je věc vedení a dramaturgie. Netvrdím, že se občas nepokusí ty poklidné vody trochu rozčeřit, ale na můj vkus málo. S tím opět souvisí přísun režisérských osobností. Když si režisér vybere nějaký titul, ví proč a jak ho chce dělat. Jiný realizační přístup má ten, když je mu titul přidělen.
Máte hodně velkých rolí na repertoáru?
Teď je toho trochu víc, ale bývají období, kdy taky skoro nehraju. Teď tedy Zápisky, Benefici, přibyl Zvoník, ve Višňovém sadu hraju Simeona-Piščika, ministra v Mefistovi. Musím se přiznat k tomu, že je-li člověk standardním hercem v repertoárovém divadle, bere role tak, jak přijdou, což já vlastně považuji za určitý druh nesvobody, otázka je, jak s tou svobodou lze disponovat, když je herec na „volné noze“, může-li si vybírat, jak by si přál.
Jak je to s pamětí a opakováním rolí před představením?
Každý má jinou metodu. Já si roli vždycky musím projít. Když se Zápisky nehrají delší dobu, je nezbytné se připravit. I u menších rolí jsem zvyklý si před představením roli „zopakovat“. Jsem asi úzkostlivější než kolegové. Nedávno jsem viděl v televizi rozhovor s Václavem Vydrou, který říkal, že za pět minut sedm přijde do divadla, skočí na scénu a jede. Tak to já bych nemohl, takhle suverénní nejsem.
Máte také tu zkušenost, o níž mluví mnozí herci, že když jsou nemocni – ne tedy nějak dramaticky – tak je choroba na ty dvě až tři hodiny při představení přejde?
Něco na tom je, jeviště má určitou magii, ale to asi bude i v jiných profesích, že řemeslo a rutina mohou pomoci zapomenout na zdravotní problém. Horší je to, bolí-li vás něco tak, že ani to kouzlo jeviště nepomůže zapomenout, pak to bolí skoro o něco víc.
Bez psychofyzické formy
to nejde
Jak si udržujete kondici?
Mě vždycky bavilo sportování, kromě fotbalu taky tenis. Jezdím na kole, plavu, snažím se hýbat. Bez toho bych se cítil špatně, pro mě je to i relax, bez psychofyzické formy se divadlo – alespoň podle mě – hrát nedá.
Relaxujete kromě sportu ještě jinak? Posloucháte hudbu, čtete, díváte se na filmy?
Hudbu poslouchám, ale nemám vyhraněný vkus. Spíš trávím čas s dětmi, rád se třeba koukám i na sport, se sedmiletým synem „živě“ chodíme fandit zdejším hokejistům.
Odpoutejme se na chvíli od rolí, repertoáru a hraní divadla. Zeptám se vás: Co Pardubice jako takové? Jak se v nich žije?
Za dvacet let jsem si zvyknul, rodiče mám stále v Táboře. Ale tady mám svou novou rodinu, tedy domov. Když se dostanu občas do Prahy za nějakou drobnější prací, hlavní město na mě dnes působí hodně stresově. Tady je to přece jenom klidnější, i když někdy je to taky pěkný frkot. Když máte dvacet představení do měsíce a do toho zkoušet, tak vám moc volného času nezbývá.
Když jste zmínil návštěvy v Praze, máte dost toho, čemu se říká kšefty?
Ne moc. Nic většího, na to by ani nebyl čas.
I reklama občas přijde?
Ano, občas i ta. Sám castingy neatakuji a neobjíždím, tu a tam mi někdo zavolá.
Co snění o nějaké větší kariéře, kde byste byl víc v zájmu médií?
To už mám za sebou. Taky jsem měl, jak už jsem říkal, období, kdy se mi v činohře nechtělo pokračovat, to bylo tak kolem třicítky. Pochybnosti o smyslu práce v divadle mám tu a tam stále. Na druhou stranu si říkám: S čím bys chtěl v padesáti začínat? Ale jsou pochopitelně chvíle, kdy se ta skepse rozpouští. Je to trochu i adrenalin, lézt stále na jeviště.
Kdo vás vlastně přivedl k zájmu o divadlo?
Maminka, táborská ochotnice. Už na základní škole jsem začal navštěvovat dramatický kroužek, někdy ve třetí třídě. Maminka tam vlastně mě i bráchu „dokopala“. Já nejsem extrovert ani exhibicionista, tedy pravý matčin opak. Pokračoval jsem s táborskými ochotníky, pak v Českých Budějovicích na střední škole už ne.
Na gymnáziu nic takového nebylo?
Já chodil v Budějovicích na stavební průmyslovku. Po maturitě jsem zase s ochotníky začal.
Nešel jste hned po maturitě na DAMU?
Přijímačky jsem dělal třikrát, ty první až rok po maturitě.
Živil jste se do té doby jako středně technický stavební kádr?
Stavařina nebylo pro mě to pravé, po průmyslovce jsem šel na stavbu, ale normálně manuálně pracovat, nikoliv dělat mistra. Poroučet druhým bych nedokázal, to je mi cizí. Pak jsem byl krátce v armádním uměleckém souboru v Táboře. Kluci mě tam připravovali na zkoušky.
Kdo třeba?
Honza Mazák, dnes výborný brněnský herec. Spřátelili jsme se, na DAMU mě připravil vlastně on. Ale hlavní zásluhu má přece jenom maminka, když jsem jako dítě začínal s touto zájmovou činností, nikdy mě nenapadlo, že budu jednou hercem.
A čím vlastně vaše matka byla? A co dělal otec?
Maminka prodávala ve zlatnictví, otec byl důstojníkem, Tábor bylo tehdy vojenské město.
A jak vaše současná rodina, má manželka něco společného s divadlem?
Ona tady v divadle dělá inspicientku. Začínala tu tancovat, jako elévka a statistka ještě v éře Gustava Skály. Teď, co už děti maličko odrostly, zase začala v divadle pracovat.
Myslíte, že děti budou po vás, co se profese týče?
Snažíme se je svým povoláním příliš nezatěžovat, jistě se nelze vyhnout tomu, že mě třeba občas vidí na jevišti. Ale domů divadlo nenosíme.
A vy sám, chodíte do divadla jako do práce?
Považuji se za obyčejného oblastního herce. V souvislosti se svým psychickým ustrojením jsem se na jevišti vždycky jakoby za něco schovával, abych tam nešel sám za sebe. Nemám potřebu se odhalovat, hledám spíš nějaký most, přes který přejdu k roli.
Hráč fair play
Ve Východočeském divadle Pardubice jsem hostovala mnohokrát. Martina Mejzlíka jsem tedy měla možnost potkat jako divačka v inscenacích kolegů i jako režisérka inscenací, ve kterých jsme se pracovně střetli. A že těch nejrůznějších jemných, a přesto strhujících Martinových výkonů bylo! Ať už v komediích či v tragédiích. Martin je navíc přemýšlivým, úzkostlivě kolegiálním, každou levárnou trápícím se člověkem. Martin je ovšem také jedním z mála českých herců střední generace, kterého může režisér na jevišti svléknout a pohled na jeho štíhlé, sportem vypracované tělo poskytne divákům libý zážitek. V roce 2005 přistoupil ředitel Petr Dohnal velkoryse na nápad uvést v české premiéře hru Australana Davida Williamsona Za kolik?. Hra dává příležitost šestici špičkových hráčů, a to doslova i přeneseně. Jedná se totiž o zákulisí nejmenovaného fotbalového klubu. Martin hrál nevděčně vděčnou roli trenéra. Vděčná byla ta role proto, že Martinovi umožnila zúročit všechny jeho výše jmenované lidské vlastnosti i profesní zkušenosti. Nevděčná byla postava jeho Laurieho proto, že byla kladná. Všichni víme, že role darebáků se hrají líp. A těch bylo v Za kolik? na jednoho Martina pět – slušná přesilovka. Po letech od nastudování inscenace jsem ráda, že můžu Martinovi poděkovat i za všechny reprízy našeho Za kolik?. Hrál v nich totiž duší i tělem fair play o fair play. A to je cenina, o které budeme mladším generacím možná už jen vyprávět. Kéž se mýlím.
Lída Engelová
Komentáře k článku: MARTIN MEJZLÍK: Nemám potřebu se odhalovat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
