Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nahoru a dolů I
Nakladatelství Paseka chystá v rámci řady životopisných knižních rozhovorů vydání portrétu Martina Stropnického v dialogu s Lucií Němečkovou. Stropnického svědectví o sobě samém, o místech i době, které prožíval a žije s vědomím, že člověk má brát sám sebe s odstupem. I když to s ním jde, jak praví titul knížky: Nahoru a dolů. Pro Divadelní noviny exkluzivně vybíráme několik úryvků na pokračování.
Tenkrát byla v módě image životem zbědovaného intelektuála… Student gymnázia Jana Nerudy (1974) FOTO ARCHIV JANA VEDRALA
Příjezdy a odjezdy z dětství do dospělosti
Jaká nejranější vzpomínka z dětství se vám dnes vybaví?
Moje první nejranější vzpomínka je z Říma, kam jsme odjeli, když mi byl rok a půl. Tátu totiž do Itálie vyslal Chemapol jako obchodního delegáta. Pamatuju se, byly mně asi dva roky, že jsem jel na koloběžce a naboural hlavou do zábradlí na balkonu. Tekla mi krev a dodnes vidím vyděšenou maminku a její oči plné strachu.
Jaký jste byl tenkrát jako kluk?
Byl jsem takové urputné dítě s velkou hlavou. V necelých třech letech jsem si vydupal, že chci chodit do školky jako moje starší sestra. Já jsem byl asi vždycky člověk, který potřeboval mít kolem sebe vrstevníky, byl jsem nejspíš už odmala soutěživý. Pamatuju se, že jsme ve školce nosili takové legrační námořnické uniformy. Vypadal jsem v tom hodně podivně. Děti mi říkaly Testonne čili hlavoun, hlaváč. Myslím, že jsem některé občas praštil.
Už v dětství byl váš život samá změna. Když vám bylo jedenáct, přeložili vašeho otce z Prahy do Ankary. V Turecku jste mj. zažil osmašedesátý rok. Jak jste události Pražského jara jako dítě prožíval?
21. srpna 1968 jsem s tureckými kluky jezdil na kole, a když jsem pak přišel domů, máma brečela a já ve svých dvanácti vůbec nevěděl, co se děje. Byli jsme docela hlučná domácnost, kde se hodně diskutovalo, a najednou byli rodiče zamlklí. A pak si nás otec se sestrou posadil a povídá: My vám musíme s mámou něco říct. Do Prahy přijely ruský tanky. Střílí se tam. Je to moc vážný a já tipuju, že budeme muset odjet, ale to není to hlavní. Hlavní je, že se stane v Československu spousta věcí, které nebudou dobré. Tím víc musíme držet spolu jako rodina. A my jsme se sestrou moc nevěděli, o co jde, ale pochopili jsme, že asi přijdeme o kamarády z francouzské školy, ale zas na druhou stranu jsem se těšil do Prahy na fotbal. Mrzelo mě to vlastně jen kvůli rodičům, že jsou smutní. Dětství je milosrdné.
Zvlášť s ohledem na Srpen 68 jsem byl v Turecku vlastně v jakémsi v umělém světě. Bláznivém zároveň. Některé děti ve francouzské škole nás nebraly jako sobě rovné. To nebylo vůbec příjemné. A najednou se Československo dostalo na přední stránky novin a z nás se stali hrdinové. Usmolení malí Turci na nás pokřikovali Czech! Czech! DubCzech! Tleskali nám, jako bychom vyhráli fotbalové mistrovství světa. Zvláštní… To se musí vždycky stát nějaký malér, aby vás okolí začalo brát vážně?
Po krachu pokusu o socialismus s lidskou tváří byl hlavní protagonista Alexander Dubček na krátkou dobu uklizen do Turecka jako velvyslanec…
Příjezd Dubčeka do Ankary byl vlastně jakýmsi vteřinovým vzkříšením vzpomínek na Pražské jaro. Byla to velká událost a referoval o tom veškerý místní, ale i mezinárodní tisk. Máma má doma někde schovanou obálku kdysi slavného francouzského týdeníku Paris Match. Na té fotce vedle poraženého Dubčeka stojí ve fraku můj táta. Dubček do Turecka přijel sice jako usměvavý, ale zlomený člověk, ke kterému se nikdo z Čechů nehlásil. Všichni se báli, že se jim to později nějak vymstí. Mému otci to přišlo trapné, a tak se s Dubčekem sblížili. Bral ho na ryby. Já kroužil kolem jezírka u Ankary na kole, na břehu seděli dva pánové, hulili a povídali si, jak to prohráli. Dubček a můj táta. Tátovi to pak soudruzi všechno pěkně spočítali.
Po návratu do Prahy jste se dostal na elitní gymnázium Jana Nerudy. Jak na léta dospívání vzpomínáte?
Nerudovo gymnázium byla na poměry kvalitní škola s puncem jistého bohémství. Měla tradiční pěvecký sbor a známý dramatický kroužek. Účastnil jsem se toho všeho nadšeně a se svou poněkud obtížnou vervou. Hrál jsem třeba v Poprasku na laguně Komisaře, co ho v Činoheráku hrál Hrzán. S Milenou Steimasslovou jsme dělali Cvrčky ve hře Ze života hmyzu. Můj spolužák z německé třídy, dnes dramaturg Honza Vedral, mě později seznámil s kluky, se kterými jsme dali dohromady kapelu. Jmenovali jsme se podle nějaké chemické sloučeniny BUNA-S. Honza psal pro kapelu „vážné a buřičské“ texty, já jsem hrál „vážně a buřičsky“ na bicí. Tenkrát byla v módě image životem zbědovaného intelektuála. A tak jsme všichni byli bledí, vyzáblí, s dlouhými vlasy. Prostě bigbíťáci. Divadlo se nám s Vedralem tenkrát trochu znechutilo. Statovali jsme v dnešním Švandově, tehdy Realistickém divadle. Zážitky z jeviště i zákulisí našimi naivními představami a ideály dost otřásly. Myslím dokonce, že jsme si tam nad rumem přísahali, že divadlo dělat nikdy nebudeme. Člověk míní…
Měl jste hned jasno, že chcete být hercem, nebo jste měl i jiná řešení?
Naivně jsem si říkal, že bych šel na zahraniční obchod jako otec. Jenže to se ukázalo jako politicky neprůchodné. Že nakonec zkusím DAMU, mě napadlo o prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem. Byl jsem na chmelové brigádě, dostal jsem úplavici a musel se vrátit do Prahy. Věděl jsem, že Hynek Bočan točí film a hledá hlavního představitele. Tak jsem to zkusil. Prošel jsem nekonečným konkurzem a nakonec mě vybrali. Film se jmenoval Tak láska začíná a hlavní ženskou roli v něm hrála tehdy vycházející mladá hvězda Dáša Veškrnová. Byla to taková ideologická pohádka „o partě veselých mladých dělníků“. I takhle může vypadat herecká příležitost.
Malá odbočka k věci: maminka se za svobodna jmenovala Kavánková. Jednu paní Kavánkovou, její sestřenici, si vzal jistý pan Václav Voska. Konec odbočky. Sebral jsem veškerou svou drzost a rozhodl jsem se, že panu Voskovi nenápadně připomenu, že je můj strýček a že má ve mně jedinečného synovce. Chtěl jsem mu zkrátka předvést, co jsem si připravil na talentové zkoušky. Pan Voska byl rytíř českého herectva. Pro mě jeden z vůbec největších českých herců. Přišel jsem k němu, jako všichni pitomci jsem si připravil slavný monolog Chlestakova z Revizora a začal jsem ho určitě neuvěřitelným způsobem předříkávat. Voska mě zarazil, řek, že „něco zkusíme“, a začal mi do mého monologu postupně přehrávat všechny postavy, které Chlestakova obklopují. Byl skvělý. Zřítil jsem se v představách o svém talentu do suterénu. Přesto jsem se v talentových zkouškách umístil na druhém místě. Byl jsem však označen za politicky nespolehlivého, tudíž nepřijat. Odvolání se muselo podat na Svaz dramatických umělců k posouzení jeho normalizační královně, Jiřině Švorcové. Po dlouhém tichu přišla negativní odpověď. Zvlášť dodatek byl zajímavý: soudružka předsedkyně se nemůže odvoláním zabývat, protože tráví dny zasloužené „celozávodní“ dovolené se sovětskými přáteli na Krymu. Soudružka Švorcová prostě neměla čas, protože zrovna hrála na pláži volejbal s Brežněvem.
Nepřijetí na DAMU byl zřejmě váš první velký životní zásek do duše. Jak jste se s ním vyrovnával?
Místo na DAMU jsem se najednou octnul jako elév v Mostu. „Hvězda z filmu“ dostala po papuli. Režisér Karel Lhota mě obsadil do hlavní role tehdejší sovětské hříčky Valentin a Valentina, což byl takový socialistický Romeo a Julie. Po měsíci zkoušení mně sdělil, že to hraju moc „filmově“, a že mě přeobsadí. Byla to jedna z nejtěžších chvil mé divadelní dráhy. Aspoň jsem si to tehdy myslel. Nevěděl jsem totiž, že divadlo podobnými zážitky nešetří. Začal jsem dělat kulisáka. Najednou se ze mě stal movitý kulisák-elév. Většina herců mi fandila, někteří zvedali obočí.
Za rok jste se hlásil na DAMU podruhé. Jak probíhal váš druhý, šťastnější pokus o přijetí?
Pomáhala mi Emma Černá, která byla tehdy v Mostě v angažmá. Byla pro mě v souboru zjevením. Že bych se do ní platonicky zamiloval? Nejspíš. Určitě ale hodně přispěla k tomu, že jsem se na zkoušky dobře připravil. Rok mezi horníky mě v očích soudruhů kádrově zocelil, vyhnal mi kontrarevoluci z hlavy a jako poloviční kulisák jsem se vlastně stal dělníkem. Co teď se mnou? Fakt, že jsem se dostal na DAMU, byl v kontextu doby v podstatě malý zázrak. Byl rok 1976, a to věru nebylo v Čechách na růžích ustláno.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Nahoru a dolů I
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
