Martin Stropnický: Mám rád příběh
Před vchodem do kanceláře v třetím patře Divadla na Vinohradech visí v rámu dopis Karla Čapka. Smutně si v něm stýská, že mu nehrají Loupežníka a místo toho se zaměřují na komerční tituly. Vcházím. V místnosti, kde prý Čapek skutečně úřadoval, visí na zdi za starým psacím stolem fotografie Václava Vosky. „Je to můj hodně vzdálený příbuzný. Babička jeho ženy a moje babička z maminčiny strany byly sestry,“ říká Martin Stropnický a vyzve mne, ať si sednu ke konferenčnímu stolu u okna. Nechává udělat kávu, přináší minerálku, přisedá naproti a dodává: „Připravoval mě na zkoušky na DAMU.“ Je vidět, že si Čapka i Vosky velmi váží. Bavíme se dlouho. Zajímá mě, co jej názorově formovalo a proč se po diplomatické a politické kariéře vrátil k divadlu. A co si vůbec od života a umění slibuje.
Důvody k rozhovoru byly nasnadě – na jaře uvedl na Vinohradech jako režisér Shakespearova Julia Caesara a ztvárnil titulní roli v inscenaci Vladimíra Morávka Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!
Jste uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech, současně v něm režírujete a hrajete. Jako režisér jste před časem hostoval i v Klicperově divadle Hradec Králové, navštěvujete Plesy v Opeře, v nekonečném televizním seriálu Kriminálka Anděl ztvárňujete hlavního detektiva Ivana Tomečka. Vedle toho všeho máte rodinu a pětiletou dceru Kordulu. Zbývá vám vůbec čas na spánek?
Já moc spát nepotřebuju. Stačí mně zhruba pět hodin denně. Chodím spát asi hodinu po půlnoci a vstávám kolem šesté. Měl jsem to tak i v dětství. Když jsem hrál za žáky fotbal a měl nějakej ten zápas, tak jsem nevydržel spát do sedmi a probouzel se hodně brzo. Je pravda, že mívám odpoledne krizi. Prozradím vám na sebe velkou intimitu. Když to jde a jsem náhodou doma, tak si velmi rád udělám po obědě takovou tu klasickou jižní siestu. Dvacet, třicet minut se natáhnu na pohovku a podřimuju nebo si čtu. To mám daleko radši, než kdybych spal osm hodin v kuse. V tom se na mně zřejmě podepsalo těch zhruba deset let strávených v Itálii. Ideál pro mě je rozdělit si den dvěma krátkými spánky. S tím nic nenadělám, jsem tak poskládanej fyziologicky.
Dítě bílého chleba
Jaký jste byl v dětství?
Těžko říct. Dětství si časem člověk idealizuje. Dost jsem sportoval, na gymplu jsem měl kapelu, určitý čas – někdy mezi druhákem a třeťákem – jsem byl dost nepoučitelnej. Pamatuju na ta muka, když jsme kouřili s klukama na záchodcích, a profesoři se z toho mohli zbláznit. Myslím, že na mne docela pasuje epitaf, co na sebe složil Viktor Dyk: Zaživa býval pěkná potvora. / I on pil hodně z poezie studny. / Pěstoval žánry všecky: zvlášť ten nudný! / Duch neklidný… či rýpal, jak se říká. Ten duch neklidný jsem dodnes.
Kuličky jste ale v Česku moc necvrnkal. Váš otec byl československý diplomat.
Jsem – jak se říká – dítě bílého chleba. Otec se narodil v roce 1921, což bylo prokletí, protože je to ročník, který když odmaturoval, zavřely se vysoké školy a začala druhá světová válka. A navíc ročník, kterému hrozilo totální nasazení, z čehož se můj otec „dostal“ tím, že mu diagnostikovali tuberkulózu. Takže jeho nasazení se omezilo na to, že dělal jen v nějaké továrně v Česku a nemusel do Německa. Dostal pneumotorax a museli mu uříznout kus plíce, takže pak měl celý život jedno rameno trošku níž. Opět studovat začal až těsně před třicítkou. Mě měl na tehdejší dobu docela pozdě, jako šestatřicetiletý. A zemřel relativně mladý, bylo mu šedesát šest let…
Takže jsem si s ním nestačil o některých věcech promluvit. Třeba, jak je možný, že někdo poznal hned, co ten komunismus u nás je, a někdo – třeba on – absolutně ne? Proč vstupoval do partaje? Chápu poválečnou euforii, chápu po té hrozné zkušenosti jisté přimknutí se k východnímu sousedovi, ale na druhou stranu tolik indicií, tolik důvodných podezření…
On byl navíc v padesátých letech v Číně. Tam se narodila moje sestra a tam jsem byl zřejmě počat.
Jak se dostal váš otec do tak vysokých pozic?
Táta byl pro tehdejší režim ideální kádrový model. Měl dělnický původ. Byl z Loun, jeho otec a všichni další jeho strýčkové a dědečkové byli dělníci, vesměs kováři. Vysokou školu vystudoval až po válce. Takže mu zřejmě řekli: Tak soudruhu, ty jsi náš předvoj! a poslali ho studovat na zahraniční obchod, o kterém jsem později taky snil, ale nikdy mi to nevyšlo. Po škole měl jet do Švýcarska. Zavolal si ho nějaký kádrovák a povídá: Soudruhu, ty nám budeš hlásit, co uvidíš kolem… jestli někdo nepropadá západnímu stylu života, jestli tam ti naši lidi z ambasády nechodí do kina na americký filmy, jestli nepijou coca-colu. Takovéhle kraviny po něm chtěli. A on je s tím poslal do háje. Za trest jel do tehdy spřátelené Číny, na kterou pak s mámou vzpomínali celý život. Bylo to prý úžasné vytržení mimo čas a prostor. Máma dodnes obdivuje vysokou kulturu života obyčejných Číňanů, obrovskou čistotu všude, vztah k dětem, nezávislost na materiálním bohatství.
Takže vy jste chodil do základní školy v lidové Číně?
Kdepak. I když býval otec až do roku 1968 venku dlouhodobě, anebo jezdil na krátké služební cesty skoro po celém světě, chodil jsem většinu času na pražskou devítiletku. Do třídy se mnou chodil syn malíře Oty Janečka. Jednou přišel do školy a měl na sobě ocvokované džíny zn. Lévi-Strauss. Psal se rok 1965. Vyšel v těch džínách a bačkůrkách z šatny 4.B a všechny děti se mu hystericky smály. Pro mě je to dodneška symbol české provinční tuposti. Všichni ty džíny chtěli, všichni o nich snili, ale protože se odlišoval, tak jej těch dvacet osm pitomečků v tepláčkách a s nudlemi u nosu ponižovalo. A on se rozbrečel. Je to možná zvláštní, ale tahle příhoda mě docela ovlivnila. Dlouho jsem se jako dítě bál odlišovat. Když mi třeba táta přivezl nějakou západní bundu, odmítal jsem ji nosit. Možná proto dnes nenávidím stádní chování. V tom se možná trochu projevuje i má jistá kosmopolitní zkušenost. V předškolním věku jsem byl tři roky s rodiči v Itálii, konec šedesátých let – od podzimu roku 1967 až do tátova vyhazovu v roce 1971 – jsem strávil ve frankofonním lyceu pro děti diplomatů v Turecku. I proto mám rád francouzštinu, moře a jih.
Každá doba má své svršky i spodky
Jak jste se – s ideovým škraloupem rodičů – dostal na DAMU?
Už „jako zázrakem“ jsem se dostal na gympl. Ale moje o dva roky starší sestra dělala přijímačky na filosofickou a řekli jí: Vy jste to udělala, ale my vás přijmout nemůžeme, tak nám podepíšete, že k nám nechcete. Dostala hysterický záchvat, rozbrečela se a podepsala, že na vysokou nechce dobrovolně. Šílené. Na DAMU jsem se dostal napodruhé tak, že se za mne zaručil jistý Zdeněk Buchvaldek. Točil tenkrát Muže na radnici a po mé první kádrové kolizi na přijímačkách mi doporučil nastoupit jako elév do Mostu, abych se kádrově zocelil a získal doporučení zaměstnavatele. Za rok mě na DAMU opravdu vzali. Takže jsem z toho krunýře normalizace nakonec jakž takž vyklouzl. Každá doba a každý člověk mají své svršky i spodky…
A co Charta 77? Jak jste ji vnímal? Byl jste v té době v druhém ročníku DAMU.
Hodně se o ní diskutovalo, ale málo vědělo. Podepsat bylo pro nás – studenty nemyslitelné. To znamenalo automatický vyhazov ze školy, což se stalo Jarce Šiktancové, která studovala o dva roky výš. Z jedné strany jsem si říkal: To je ale odvaha! A z druhé mi to přišlo vlastně – především ze strany těch, co jí to dali podepsat – hodně nezodpovědné. Ale nerad bych to dnes nějak hodnotil. Byli jsme už dospělí, bylo nám přes dvacet, a každý si za své činy a osud může do značné míry sám.
A co jedno z hlavních témat vaší – i mé, jsem jen o rok a čtvrt mladší – generace: emigrace? Neuvažoval jste o ní?
Ani ne. Především kvůli sestře a rodičům. Navíc nějak potřebuju aspoň občas si zajít na Kampu nebo do hospody. Spíš jsem si říkal, že možná mohli emigrovat mí rodiče s námi v tom roce 1971, když zbavili mého otce místa na ambasádě v Turecku a my museli do druhého dne sbalit kufry a odletět. Ale to už je teď stejně pryč, tak proč o tom spekulovat.
Maminka byla také diplomat?
Ne, maminka má střední ekonomickou a pak se už vdala. Možná po ní jsem zdědil nějaké herecké sklony. Po válce chodila do tanečního studia Milči Majerové. Dokonce se tam seznámila s jistým Milošem Formanem, který tam dělal asistenta režie.
Čili své umělecké sny implantovala do vás…
Není to úplně vyloučené. Ale spíš jsem byl zcela přirozeně takové to dítě, co dělá opičky ve škole a různé klukovské blbosti, což se pak přetavilo v herectví. Dlouho se ale v tomto ohledu se mnou vůbec nic nedělo a já spíš propadal fotbalu a muzice.
Je nás jedenáct a vy nás všechny vezmete
Jste Sparťan jako váš hudební kolega Jan Jiráň, co?
Ne. Já byl z dělnických poměrů, geograficky z Holešovic a předtím z Vršovic. S partou kluků, co jsme čutali, jsme jako tým zajeli do Libně, kde je vedle zámečku hřiště Meteoru, a tam jsme řekli: Je nás jedenáct a vy nás všechny vezmete. Oni na nás koukali jako na blázny, postavili proti nám jejich žáky, kteří už tam dva roky hráli, a my jsme je porazili o gól. A oni nás vzali. Všechny. Po čase nás zbylo asi šest nebo sedm, ale byla to úžasná klukovská léta.
A na gymnáziu do fotbalu vstoupila muzika…
Děsně rád jsem jako kluk bušil do plechovek a všeho možného a hrál „jakože“ na bubny. Tak jsem se přihlásil na lidušku, na bicí. Tehdy začínal taky Michal Pavlíček se skupinou Expanze a Dan Fikejz se svým Combem FH. No a naše kapela se pohybovala mezi nimi. Dokonce jsme jednou vystoupili v nějaké soutěži na Jazzových dnech a skončili za nimi třetí. Tak si říkám, že tak špatní jsme snad nebyli. Ale Pavlíček už tehdy byl fenomén a Dan Fikejz v podstatě taky. Na ně jsme neměli.
Kdy se objevilo herectví?
Někdy mezi třeťákem a čtvrťákem přišli na Hellichovku, kam jsem na tu hudební konzervatoř chodil, z nějakého barrandovského štábu vybírat mladé lidi do filmu Hynka Bočana o učních Tak láska začíná. Byla to klasická normalizační slátanina, ale Bočan, který tehdy po zákazu začínal zase točit, a proto tem scénář zřejmě vzal, si mě vybral a já v tom skutečně hraju. Tak jsem na základě tohoto „úspěchu“ a myslím i kvůli jedné holce začal chodit i do dramaťáku a pak zkusil DAMU. Chtěl jsem být frajer, nic osudového či programového v tom nehledejte.
Sáhnout do hromady pobídek
Vy se – aspoň se mi tak zdá – celý život pohybujete ve zvláštní schizofrenii. Například coby herec jste hrál téměř výhradně v kamenných divadlech, ale současně jste vytvořil hudební duo s Janem Jiráněm z Ypsilonky a objížděli jste různé folkové štace.
Ono je to ještě spletitější. Někdy ve druháku na DAMU za mnou přišel náš kantor Jan Přeučil, jestli bych nedělal přihrávače Josefu Dvořákovi v Semaforu. Chvíli jsem se tím trápil a pak jsem to odmítl. Semafor se tehdy zmítal v osobních a zřejmě i politických sporech a neměl jsem chuť se těchto dobových tanců majících za cíl odstranit – či přinejmenším odsunout na vedlejší kolej – pana Suchého účastnit.
Daleko víc mě formoval a zajímal tehdejší projekt absolventů a části i studentů – což byl můj případ – Dílna 24, což bylo divadlo ve stanu. Druhé po Ctiboru Turbovi u nás.
(celý rozhovor najdete v DN 13/2011)
Komentáře k článku: Martin Stropnický: Mám rád příběh
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Nemohu si pomoct,
ale na tom nedávno proběhnuvším sporu nad Michalem Pullmannem – zdali „jaký otec, takový syn“ – přeci jen, zdá se mi, něco bude.
V Stropnického slovech na téma Charty 77:
„Hodně se o ní diskutovalo, ale málo vědělo. Podepsat bylo pro nás – studenty nemyslitelné. To znamenalo automatický vyhazov ze školy, což se stalo Jarce Šiktancové, která studovala o dva roky výš. Z jedné strany jsem si říkal: To je ale odvaha! A z druhé mi to přišlo vlastně – především ze strany těch, co jí to dali podepsat – hodně nezodpovědné. Ale nerad bych to dnes nějak hodnotil. Byli jsme už dospělí, bylo nám přes dvacet, a každý si za své činy a osud může do značné míry sám.“
cítím takový ten bohorovný nadhled člověka, který má v sobě vypěstovaný/zasetý mravní oportunismus…
Sotva už asi M. Stropnického budu vnímat jinak než prizmatem osmdesátých let, jako písničkáře dovedně a bodře se pohybujícího v mezích možného, té normalizačně pokleslé karikatury silných písničkářských jmen šedesátých a sedmdesátých let.
30.06.2011 (18.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Historika Michala Pullmanna neznám,
ani jeho práce, jeho otce či Tebou zmiňovaný spor (na netu jsem toho moc neobjevil). Byl bych však opatrný ve veřejném vyjadřování názorů na jakékoli osobnosti v návaznosti na jejich rodinné či jiné vazby (Rejžek a jeho věčné poukazování na spolupráce s StB). Podstatné jsou – podle mne – postoje, jaké zaujímaly a zaujímají, a jejich činy. Podstatné je kontinuální vnímání člověka. Ať byl Martin Stropnický v 70. a 80. letech jakkoli (podle Tebe) konformní či oportunní v porovnání s folkovými písničkáři té doby či dokonce undergroundem, podstatná pro jeho hodnocení jsou také další léta a jeho chování a aktivity v nich.
Nešťastný je národ, který potřebuje hrdiny, a Stropnický hrdinou v době předlistopadové nebyl, to je jasné. V politicky zdravější polistopadové době však prokázal a prokazuje podle mne osobní charakter, politický vkus a zastává postoje, které lze respektovat. Za to si ho cením. Byť je konzervativní a víceméně měšťanský typ člověka. Kéž by však takových bylo ve vysokých funkcích víc. V polistopadové éře DnV je prvním, který se mu snaží dát jakýs takýs umělecký ksicht soudobého měšťanského divadla. Nic moc a nic víc. Ale je to tak málo? Kdo před ním tam pozval Burešovou, Dočekala, Morávka, Špinara, Deákovou, Pácla?
A co se týká Charty 77 a postojů lidí v té době, je velmi velmi těžké soudit. Jsem Stropnického generace a vím, jak jsme jako studenti ty události prožívali a jakými tlaky (rodičovskými, profesorů i dospělých v okolí) jsme procházeli. Profesor Milan Machovec mi tehdy říkal: „Charta je věcí naší generace, naší mravní důstojnosti. Musí ji obhájit a její zápas vybojovat lidé, kteří už mají něco za sebou. Ty především studuj a dostuduj, tím uděláš pro budoucí dobu i společnost víc, než když se necháš za jediný podpis vyhodit ze školy.“ O tom, myslím, mluvil v našem rozhovoru Martin Stropnický.
Podepsat znamenalo vyhazov a celoživotní společenské stigma… Byl jsi někdy v takové situaci, Martine? A v jakém věku?
01.07.2011 (17.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Daniel Přibyl
Rozhovor byl pro mě zklamáním.
Těšil jsem se, že se ve velkém profilovém rozhovoru někdo zeptá na současnost DnV, nikoli na idealizovanou reflexi minulosti. Je to stále dokola: tito lidé hospodaří ve velkých magistrátních divadlech s významnými prostředky a už ani odborná periodika nezajímá, jaké jsou jejich koncepce, jak vysvětlují svá umělecká rozhodnutí, jací jsou hospodáři a především – čím tato divadla (skoro by se mi chtělo napsat instituce) přispívají ke kultivaci české divadelní kultury, jaké trvalé hodnoty vytvářejí. Škoda, konfrontace faktického stavu věcí s těmi vzdušnými zámky, v nichž lidé jako Martin Stropnický žijí (a šéfují), prostřednictvím razantního rozhovoru v odborném časopise, by byla podle mého názoru velice přínosná. V případě Vinohradského divadla je obzvlášť zajímavé, že už v rozhovorech s Jiřinou Jiráskovou a zejména s Jiřím Menzelem se opakovaly tytéž fráze o pokusech „o soudobé měšťanské divadlo“. Co si za tím konkrétně představit? Jestli inscenace, jako je v rozhovoru zmiňovaný Caesar, tak potěšpánbůh…
Mimochodem malý podnět pro zamyšlení v DN – existuje vůbec nějaký umělecký šéf státem financovaného divadla, který otevřeně zveřejňuje a obhajuje svůj umělecký program?; který například předkládá uměleckou koncepci na několik let dopředu, abychom mohli posoudit, zda ji naplňuje – a nakolik úspěšně?
03.07.2011 (11.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
V profilových rozhovorech
na str. 8-9 DN nejde o „razantní konfrontace“ s názory či postoji zpovídaných osobností, ale vždy o jejich aktuální profil, dle autora rozhovoru různě nahlížený. Tu s větší snahou o zachycení rodinných kořenů, životních a uměleckých osudů a z nich vyplývajících jejich současných činů a postojů (což bývá můj přístup), tu s větší vazbou k jejich aktuálním uměleckým činům, například rolím či režiím, a z nich vyplývajících pohledů na život či svět kolem. Anebo úplně jinak.
Možná se mi to nepovedlo (mluvím o celém rozhovoru, ne pouze o výše uvedené první části), ale snažil jsem se s Martinem Stropnickým skrze jeho život, režie a nejnovější hereckou úlohu v DnV odkrýt a vysvětlit právě jeho nedávné a současné činy a postoje jak v jeho životě, tak ve vedení a uměleckém směřování DnV. Téma samotného hospodaření DnV a městem plně dotovaných scén (tedy příspěvkových organizací) je závažné, ale bylo by spíše vhodné pro ředitele DnV Gregoriniho a magistrátní úředníky. Umělecká koncepce DnV snad vyplývá z toho, co Martin Stropnický říká o svém pohledu na morálku, etiku, lidský charakter, politiku a vůbec divadlo jako takové. Právě proto se věnujeme především Caesarovi a Cyranovi. Ostatně, odborná (ani divácká) reflexe Caesara není zdaleka tak negativní, jak – Dane – naznačuješ. Například Vladimír Just o inscenaci psal velmi pozitivně a dal jí v DN 4 hvězdičky z 5 (viz DN 8/2011). Jít v tomto tématu v rozhovoru více do hloubky by už podle mne znamenalo měnit osobnostní rozhovor za jiný, odborně laděný.
Tématům kamenných, „měšťanských“, ale i nezávislých scén, jejich dotování a uměleckým koncepcím se v DN dlouhodobě věnujeme, poslední dobou především v přílohách DN (nedávno zaměřených na Činoherní klub a KD Hradec Králové, loni na podzim přímo na problematiku pražským magistrátem dotovaných scén, především o.p.s.). A chystáme další texty a přílohy.
Co se týká poslední otázky, snad každý umělecký šéf nejen státem (to by šlo snad jen o ND Praha a SOP), ale i městem subvencovaného divadla předkládá svůj umělecký program, na jehož základě jej lze posuzovat. Z výraznějších programů připomínám Dušana D. Pařízka s Davidem Jařabem, kteří v roce 2002 získali v konkursu ředitelování Divadla Komedie. Obdobně jsou na tom třeba Vladimír Procházka v Činoherním klubu či svým způsobem i Ondřej Zajíc v MDP, Daniel Hrbek ve Švandově divadle či Ondřej Hrab v Divadle Archa. Ovšem je to proto, že jsou řediteli těchto scén a teprve pak dramaturgy či režiséry. Konkursem jsou (u příspěvkových organizací) jmenováni jen ředitelé divadel (ti tak svou koncepci zveřejňují), kteří si své umělecké šéfy volí sami. Ale třeba se Stropnickým nebo Zdenkem Plachým (ND Brno) jsme v DN o jejich koncepcích v době jejich jmenování mluvili. Stačí dohledat. Ovšem jak jsem řekl, je to téma k jiným – dlouhým a nekonečným – příběhům. I jim se v DN i na i-DN (viz nedávno téma Horáckého divadla Jihlava v textu Veroniky Štefanové Kdo chce, hledá způsob…) věnujeme.
09.07.2011 (2.27), , Trvalý odkaz komentáře,