Divadelní noviny >

Martin Stropnický: Mám rád příběh

Před vchodem do kanceláře ve třetím patře Divadla na Vinohradech visí v rámu dopis Karla Čapka. Smutně si v něm stýská, že mu nehrají Loupežníka a místo toho se zaměřují na komerční tituly. Vcházím. V místnosti, kde prý Čapek skutečně úřadoval, visí na zdi za starým psacím stolem fotografie Václava Vosky. Je to můj hodně vzdálený příbuzný. Babička jeho ženy a moje babička z maminčiny strany byly sestry, říká Martin Stropnický a vyzve mne, ať si sednu ke konferenčnímu stolu u okna. Nechává udělat kávu, přináší minerálku, přisedá naproti a dodává: Připravoval mě na zkoušky na DAMU. Je vidět, že si Čapka i Vosky velmi váží. Bavíme se dlouho. Zajímá mě, co jej názorově formovalo a proč se po diplomatické a politické kariéře vrátil k divadlu. A co si vůbec od života a umění slibuje.

Jste uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech, současně v něm režírujete a hrajete. Jako režisér jste před časem hostoval i v Klicperově divadle Hradec Králové, navštěvujete Plesy v Opeře, v nekonečném televizním seriálu Kriminálka Anděl ztvárňujete hlavního detektiva Ivana Tomečka. Vedle toho všeho máte rodinu a pětiletou dceru Kordulu. Zbývá vám vůbec čas na spánek?

Já moc spát nepotřebuju. Stačí mně zhruba pět hodin denně. Chodím spát asi hodinu po půlnoci a vstávám kolem šesté. Měl jsem to tak i v dětství. Když jsem hrál za žáky fotbal a měl nějakej ten zápas, tak jsem nevydržel spát do sedmi a probouzel se hodně brzo. Je pravda, že mívám odpoledne krizi. Prozradím vám na sebe velkou intimitu. Když to jde a jsem náhodou doma, tak si velmi rád udělám po obědě takovou tu klasickou jižní siestu. Dvacet, třicet minut se natáhnu na pohovku a podřimuju nebo si čtu. To mám daleko radši, než kdybych spal osm hodin v kuse. V tom se na mně zřejmě podepsalo těch zhruba deset let strávených v Itálii. Ideál pro mě je rozdělit si den dvěma krátkými spánky. S tím nic nenadělám, jsem tak poskládanej fyziologicky.

Dítě bílého chleba

Jaký jste byl v dětství?

Těžko říct. Dětství si časem člověk idealizuje. Dost jsem sportoval, na gymplu jsem měl kapelu, určitý čas – někdy mezi druhákem a třeťákem – jsem byl dost nepoučitelnej. Pamatuju na ta muka, když jsme kouřili s klukama na záchodcích, a profesoři se z toho mohli zbláznit. Myslím, že na mne docela pasuje epitaf, co na sebe složil Viktor Dyk: Zaživa býval pěkná potvora. / I on pil hodně z poezie studny. / Pěstoval žánry všecky: zvlášť ten nudný! / Duch neklidný… či rýpal, jak se říká. Ten duch neklidný jsem dodnes.

Kuličky jste ale v Česku moc necvrnkal. Váš otec byl československý diplomat.

Jsem – jak se říká – dítě bílého chleba. Otec se narodil v roce 1921, což bylo prokletí, protože je to ročník, který když odmaturoval, zavřely se vysoké školy a začala druhá světová válka. A navíc ročník, kterému hrozilo totální nasazení, z čehož se můj otec „dostal“ tím, že mu diagnostikovali tuberkulózu. Takže jeho nasazení se omezilo na to, že dělal jen v nějaké továrně v Česku a nemusel do Německa. Dostal pneumotorax a museli mu uříznout kus plíce, takže pak měl celý život jedno rameno trošku níž. Opět studovat začal až těsně před třicítkou. Mě měl na tehdejší dobu docela pozdě, jako šestatřicetiletý. A zemřel relativně mladý, bylo mu šedesát šest let…

Takže jsem si s ním nestačil o některých věcech promluvit. Třeba, jak je možný, že někdo poznal hned, co ten komunismus u nás je, a někdo – třeba on – absolutně ne? Proč vstupoval do partaje? Chápu poválečnou euforii, chápu po té hrozné zkušenosti jisté přimknutí se k východnímu sousedovi, ale na druhou stranu tolik indicií, tolik důvodných podezření…

On byl navíc v padesátých letech v Číně. Tam se narodila moje sestra a tam jsem byl zřejmě počat.

Takže vy jste chodil do základní školy v lidové Číně?

Kdepak. I když býval otec až do roku 1968 venku dlouhodobě, anebo jezdil na krátké služební cesty skoro po celém světě, chodil jsem většinu času na pražskou devítiletku. Do třídy se mnou chodil syn malíře Oty Janečka. Jednou přišel do školy a měl na sobě ocvokované džíny zn. Levi-Strauss. Psal se rok 1965. Vyšel v těch džínách a bačkůrkách z šatny 4. B a všechny děti se mu hystericky smály. Pro mě je to dodneška symbol české provinční tuposti. Všichni ty džíny chtěli, všichni o nich snili, ale protože se odlišoval, tak jej těch dvacet osm pitomečků v tepláčkách a s nudlemi u nosu ponižovalo. A on se rozbrečel. Je to možná zvláštní, ale tahle příhoda mě docela ovlivnila. Dlouho jsem se jako dítě bál odlišovat. Když mi třeba táta přivezl nějakou západní bundu, odmítal jsem ji nosit. Možná proto dnes nenávidím stádní chování. V tom se možná trochu projevuje i má jistá kosmopolitní zkušenost. V předškolním věku jsem byl tři roky s rodiči v Itálii, konec šedesátých let – od podzimu roku 1967 až do tátova vyhazovu v roce 1971 – jsem strávil ve frankofonním lyceu pro děti diplomatů v Turecku. I proto mám rád francouzštinu, moře a jih.

Každá doba má své svršky i spodky

Jak jste se – s ideovým škraloupem rodičů – dostal na DAMU?

Už „jako zázrakem“ jsem se dostal na gympl. Ale moje o dva roky starší sestra dělala přijímačky na filosofickou a řekli jí: Vy jste to udělala, ale my vás přijmout nemůžeme, tak nám podepíšete, že k nám nechcete. Dostala hysterický záchvat, rozbrečela se a podepsala, že na vysokou nechce dobrovolně. Šílené. Na DAMU jsem se dostal napodruhé tak, že se za mne zaručil jistý Zdeněk Buchvaldek. Točil tenkrát Muže na radnici a po mé první kádrové kolizi na přijímačkách mi doporučil nastoupit jako elév do Mostu, abych se kádrově zocelil a získal doporučení zaměstnavatele. Za rok mě na DAMU opravdu vzali. Takže jsem z toho krunýře normalizace nakonec jakž takž vyklouzl. Každá doba a každý člověk mají své svršky i spodky…

A co Charta 77? Jak jste ji vnímal? Byl jste v té době ve druhém ročníku DAMU.

Hodně se o ní diskutovalo, ale málo vědělo. Podepsat bylo pro nás – studenty nemyslitelné. To znamenalo automatický vyhazov ze školy, což se stalo Jarce Šiktancové, která studovala o dva roky výš. Z jedné strany jsem si říkal: To je ale odvaha! A z druhé mi to přišlo vlastně – především ze strany těch, co jí to dali podepsat – hodně nezodpovědné. Ale nerad bych to dnes nějak hodnotil. Byli jsme už dospělí, bylo nám přes dvacet, a každý si za své činy a osud může do značné míry sám.

A co jedno z hlavních témat vaší – i mé, jsem jen o rok a čtvrt mladší – generace: emigrace? Neuvažoval jste o ní?

Ani ne. Především kvůli sestře a rodičům. Navíc nějak potřebuju aspoň občas si zajít na Kampu nebo do hospody. Spíš jsem si říkal, že možná mohli emigrovat mí rodiče s námi v tom roce 1971, když zbavili mého otce místa na ambasádě v Turecku a my museli do druhého dne sbalit kufry a odletět. Ale to už je teď stejně pryč, tak proč o tom spekulovat.

Maminka byla také diplomat?

Ne, maminka má střední ekonomickou a pak se už vdala. Možná po ní jsem zdědil nějaké herecké sklony. Po válce chodila do tanečního studia Milči Majerové. Dokonce se tam seznámila s jistým Milošem Formanem, který tam dělal asistenta režie.

Čili své umělecké sny implantovala do vás…

Není to úplně vyloučené. Ale spíš jsem byl zcela přirozeně takové to dítě, co dělá opičky ve škole a různé klukovské blbosti, což se pak přetavilo v herectví. Dlouho se ale v tomto ohledu se mnou vůbec nic nedělo a já spíš propadal fotbalu a muzice.

Je nás jedenáct a vy nás všechny vezmete

Jste Sparťan jako váš hudební kolega Jan Jiráň, co?

Ne. Já byl z dělnických poměrů, geograficky z Holešovic a předtím z Vršovic. S partou kluků, co jsme čutali, jsme jako tým zajeli do Libně, kde je vedle zámečku hřiště Meteoru, a tam jsme řekli: Je nás jedenáct a vy nás všechny vezmete. Oni na nás koukali jako na blázny, postavili proti nám jejich žáky, kteří už tam dva roky hráli, a my jsme je porazili o gól. A oni nás vzali. Všechny. Po čase nás zbylo asi šest nebo sedm, ale byla to úžasná klukovská léta.

A na gymnáziu do fotbalu vstoupila muzika…

Děsně rád jsem jako kluk bušil do plechovek a všeho možného a hrál „jakože“ na bubny. Tak jsem se přihlásil na lidušku, na bicí. Tehdy začínal taky Michal Pavlíček se skupinou Expanze a Dan Fikejz se svým Combem FH. No a naše kapela se pohybovala mezi nimi. Dokonce jsme jednou vystoupili v nějaké soutěži na Jazzových dnech a skončili za nimi třetí. Tak si říkám, že tak špatní jsme snad nebyli. Ale Pavlíček už tehdy byl fenomén a Dan Fikejz v podstatě taky. Na ně jsme neměli.

Kdy se objevilo herectví?

Někdy mezi třeťákem a čtvrťákem na gymnáziu přišli na Hellichovku, kam jsem chodil na hudební konzervatoř, z nějakého barrandovského štábu vybírat mladé lidi do filmu Hynka Bočana o učních Tak láska začíná. Byla to klasická normalizační slátanina, ale Bočan, který tehdy po zákazu začínal zase točit, a proto ten scénář zřejmě vzal, si mě vybral a já v tom skutečně hraju. Tak jsem na základě tohoto „úspěchu“ a myslím i kvůli jedné holce začal chodit i do dramaťáku a pak zkusil DAMU. Chtěl jsem být frajer, nic osudového či programového v tom nehledejte.

sáhnout do hromady pobídek

Vy se – aspoň se mi tak zdá – celý život pohybujete ve zvláštní schizofrenii. Například coby herec jste hrál téměř výhradně v kamenných divadlech, ale současně jste vytvořil hudební duo s Janem Jiráněm z Ypsilonky a objížděli jste různé folkové štace.

Ono je to ještě spletitější. Někdy ve druháku na DAMU za mnou přišel náš kantor Jan Přeučil, jestli bych nedělal přihrávače Josefu Dvořákovi v Semaforu. Chvíli jsem se tím trápil a pak jsem to odmítl.

Daleko víc mě formoval a zajímal tehdejší projekt absolventů a části i studentů – což byl můj případ – Dílna 24, což bylo divadlo ve stanu. Druhé po Ctiboru Turbovi u nás. Existovalo to asi dvě sezony v letech 1978 až 1979 a dnes už se na to téměř zapomnělo. Ale sešla se tam řada skvělých osobností – Vladimír Kratina, sestry Machoninovy, Ivan Pokorný, Petr Palouš, Ivo Krobot, Martin Urban, Pavel Rimský… Bylo to tvrdé, ale ohromně romantické. Stan jsme si sami stavěli, v noci ho hlídali a já často ráno – hrávali jsme především na Letné – odtamtud chodil rovnou do školy. Zcela se to vymykalo tehdejším „normám“. Najednou a zcela neplánovaně tady vzniklo svobodomyslné divadelní prostředí, a tak to záhy věrchuška ze Svazu dramatických umělců zakousla. Takže žádnou touhou po kameni jsem na DAMU netrpěl.

Ale v měšťanských domech jste celý život hrál…

Po škole jsem měl nabídky do Kladna, kde tehdy začínal po zákazu Jaroslav Vostrý, do Plzně a ještě asi na dvě či tři oblasti. Jenže jsem se tehdy – bylo to v roce 1980 – ženil a chtěl jsem pokud možno zůstat v Praze. Tak jsem nastoupil do Městských divadel pražských. Zprvu jsem sice „čurdařil“, ale po návratu z roční vojny a nástupu Karla Kříže se to zlomilo – Sen noci svatojanské, Srpnová neděle s Věrou Galatíkovou, Krvavá svatba a Těžká Barbora s Borisem Rössnerem. Byla to taková předsunutá perestrojka v MDP.

Co je pro vás vlastně divadlo? Proč jste se k němu po zkušenostech s diplomacií a politikou vrátil?

Divadlo je pro mě především prostředkem sdělení. Sdělení emoce, pocitu, životního postoje či názoru pomocí příběhu. A já mám rád příběh.

Umělecké sdělení je určitá stylizace, přetavení skutečnosti subjektivní optikou, ve které se sčítá řemeslná zručnost a – řekněme – tvořivost. Právě ta řemeslnost je dnes často podceňovaná a vnímaná jako jakási nesmyslná staromódní berlička, což je strašná chyba. Řemesla dnes strádají, ať už ta skutečná či v přeneseném slova smyslu. Je to podle mne špatná zpráva o stavu společnosti.

Jak ale inscenovat klasiku, aby byla současná?

Současné je přece to, co je kvalitní. Jistě, nelze hrát Shakespeara nebo Molièra tak, abychom ho jen pietně rekonstruovali, ale myslím si, že nemáme ani právo je rozbořit a popřít. Měli bychom se pokorně pokusit co nejlíp využít jejich text, dokázat sáhnout do hromady pobídek, které nám dávají, vybrat z ní to živé a sdělit jím něco o dnešku. Čili divadlo je pokus o zprávu, která vnímá současnost a respektuje autora. Musí být zvládnutá řemeslně, musí obsahovat energii a emoce, být osobitá, nesmí se stydět za vlastní způsob uchopení a vidění a musí riskovat, že to sdělení je subjektivní. Zároveň musí lidi oslovovat, zajímat, provokovat. Tedy „trefit“ téma a dobu. Do divadla rozhodně nepatří kalkul, byť každý divadelník – a šéf souboru ještě víc než herec či režisér – někde vzadu v hlavě na diváky myslet musí. Nejen samotnou inscenací, ale už volbou tématu a titulu. Skloubit diváckou poptávku s náročností je jedna z nejtěžších věcí, která u divadla je.

I já se pořád učím

Teď jste promluvil především jako umělecký šéf. Když jsem se vás snažil – pro sebe – charakterizovat jako režiséra, viděl jsem dvě dramaturgické linie, které si vybíráte. Jedna je rodinná – například Famílie, ale i Silnice či možná i Zkouška orchestru. A druhá je politická – Dobře, pane ministře, Caesar a opět – možná – Zkouška orchestru. Jak si vybíráte tituly, které budete inscenovat, a proč?

Tato dvě témata, o kterých mluvíte, mě jistě zajímají. Snad jen s dodatkem, že ta „politická“ linie je širší. Patří do ní i reflexe současného společenského klimatu. To bylo pro mne vždycky důležité. Proto jsem si kdysi potřeboval psát písničky, proto jsem vstoupil do diplomacie a na čas i politiky, proto jsem se vrátil k divadlu.

A rodina mě jako divadelníka zajímá proto, že se to téma dotýká prakticky každého. Je staré a stále nové. Všichni máme v běžném partnerství a v rodině nějaké role, a ty se nikde nestudují. Divadlo dává šanci je aspoň trochu pojmenovat a zmapovat. Nejdřív je to role první láska, následují manželství – první, druhé, třetí nebo jediné, poprvé otec, pak role střední věk, dospívající děti, vztah se ženou, který už nemá pel první vášně. Pak se najednou ocitáte kolem padesátky v úloze, kdy vás ještě potřebují malí, ale už vás setsakra taky potřebují ti, kteří se o vás kdysi starali. Do toho byste měl být pracovně na vrcholu a současně máte – malý či větší – problém s člověkem nejbližším, s partnerem či partnerkou. A pak stáří… To je kapitola sama pro sebe.

Jak se s těmi rolemi vypořádáváte?

I já se pořád učím. Jako otec, jako manžel, jako partner, jako syn. A stojí mě to hodně sil. Neumím to, dostávám přes ústa, sám si někdy přes ústa dávám, chybuju. Jako všichni. Divadlo umožňuje si tato „všední“ témata alespoň uvědomit. Dají se nahlížet ze spousty úhlů. Mně se líbí, když je ten pohled inteligentní a vtipný. A zároveň nepovrchní a vážný.

Propasti

A co politika?

Částečně už z mého životního curricula plyne, že politika se u mě objevovala už od dětství. Určitě nejpozději od profesního konce mého otce v jeho čtyřiceti devíti letech. To byl velmi silný a hodně traumatizující zážitek. V raném věku jsem viděl, jak se ti takzvaně rozumní, dospělí lidé staví k mezním situacím. Intenzivně a velmi kriticky jsem pociťoval rozpor mezi řečmi v soukromí, v hospodě nebo na nějakých garden party, a pak reakce na konkrétní otázky v zaměstnání či veřejném životě, od kterých odvisel jejich další osud nebo i život jejich nejbližších. Viděl jsem tu hrozivou propast mezi velkohubou teorií a ustrašenou praxí. Možná to mě na politice a jejím divadelním či dramatickém zpracování zajímá nejvíc. Dál mě – ve světle naší současnosti – zajímá a trápím se tím, že jsme v jistém ohledu promarnili příležitost, kterou jsme po listopadu 1989 měli. Za dvacet let, co od té doby uplynuly, jsme zapomněli na některé důležité – řekněme etické a morální – věci a já se ptám, z jakého důvodu a proč. Zda z roztržitosti, nebo že jsme byli málo moudří. Tím myslím my všichni, nechci obviňovat jen pár elitních politiků. Každý rok se ten pád prohlubuje. Dnes už má podobu, která je urážlivá každému jen trochu samostatně uvažujícímu a přemýšlejícímu člověku. Je pro mě zcela neuvěřitelné, co všechno je nám nabízeno v rámci různých politických kampaní a jaká je potom realita. To už překročilo mez elementárního vkusu. Proto mě zajímal Caesar.

Můžete být konkrétnější?

Chtěl jsem se pokusit na půdorysu jedné z nejslavnějších politických vražd zachytit mechanismus moci a politického uvažování. Zajímal mě paradox toho, že parta vrahů, jejichž motivace byly různé, docílila přesného opaku toho, oč usilovali. Urychlili to, před čím chtěli Řím uchránit. Od vraždy Caesara jsme v Římě svědky nějakých pěti staletí absolutistických císařů, což věru nebyl plán jeho vrahů. A zajímalo mě taky, jaký je či mohl být objekt jejich nenávisti nebo pomsty ve skutečnosti. I když na tu inscenaci bylo dost polemických ohlasů, mrzí mě, že jen málokterá recenze se tímto – byť třeba jen okrajově – zabývala. Caesar pro mě není historickou hrou a naše inscenace už vůbec ne rekonstrukcí historie. Caesarova doba je naše přítomnost. Podívejte se na hlavy nejmocnějších států G8. No, to je teda parta! Vezměte si třeba francouzského prezidenta Sarkozyho s jeho některými veřejnými prohlášeními, zajímavým soukromým životem a poněkud exotickým etnickým původem. Nebo paní Merkelová, Putin či Medvěděv, Berlusconi – co jméno, to román.

Jak je propojit s vraždou Caesara?

Caesar v naší inscenaci je za zenitem svých sil, je už zřetelně zkorumpován dlouholetým refrénem své moci a vlády. Jeho vládnutí i on sám degenerují. Člověk nemusí mít velkou fantazii, aby si představil, co tím chceme říct. A kdo je jeho hlavní nepřítel? Podle mne skutečným nepřítelem není v podstatě čestný, ale váhající, komplexem slavných předků obtěžkaný a poněkud hamletoidní Brutus. Ale je to Caesarův vrstevník, jeho bývalý voják Cassius, který nikdy neměl tu kliku, aby se dostal na vrchol. On nebyl ani druhý, on byl dvacátý druhý. Celý život dvacátý druhý! Vemte si to dneska. Stojíte někde v řadě mezi celebritami, a oni vždycky vyfotí dvacet jedna lidí před vámi, ale nikdy ne vás. Tohle se vám celý život stávat, tak jste na mrtvici, i kdybyste byl z platiny. Zafunguje tak největší klišé politického života: slib změny. A my, lidé jakéhokoli vzdělání a století, tomu znovu a znovu uvěříme. Konec proto nemůže být než hořký: K moci se dostává „nový“, „dynamický“, „mladý“ a „nepošpiněný“ lídr. Naděje ale trvá jen krátce. Brzy si všichni kladou otázku, jestli nebyl vlastně lepší ten předchozí „starej unavenej strejda“…

Skutečná velikost a síla člověka

A co Zkouška orchestru? Tam se témata do jisté míry rodinné komunity a politiky mísí.

Ve Zkoušce orchestru mě nešlo ani tak o motiv nějakého uzavřeného či dokonce rodinného společenství, ale provokovalo mě téma míry demokracie, koexistence svobody a řádu, odpovědnosti k svobodě. Ono to může někomu znít jako fráze, ale to setsakramentsky nejsou fráze. To jsou zásadní věci. Tuhle jsme šli s Kordulkou po Kulaťáku, byly tam nějaké stánky a děti tam malovaly, skákaly a tancovaly. Jeden z přítomných houmlesáků – patrně zahořklý literát – to komentoval: No, to je teda pěkně v prdeli. Já na to: Nechte je bejt, vždyť si jen hrajou. On se na mne otočil: Jo, to seš ty, ten velvyslanec z bolševický vlády Tošovskýho. Nechtěl jsem se nechat vytočit, tak jsem jen opáčil: Pane, nebuďte takovej zapšklej. On, a proto to celé říkám, vyštěkl: Máme přece demokracii! To mě namíchlo. Demokracie přece neznamená, že je člověk negativní hňup. To je to, co mě u nás hrozně zlobí. Nějak jsme při těch převodech vlastnictví zapomněli na ohleduplnost, kultivovanost, toleranci. To považuju za větší dluh než všechny vytunelované podniky. Když nebudou peníze, tak si koupíme o rajče míň. Ale společnost, ve které slova jako vkus, etika či morálka vzbuzují útrpný úsměv, je nemocná. Nejsem si jistý, jestli se to vejde pod obvyklou všeobjímající větu, že jde o „dědictví totality“. Jistě k tomu rozhodným způsobem přispěla, ale my jsme s tím za dvacet let nepohnuli. Nejen v politice, nejen ve společnosti, ale bohužel ani v kulturní sféře.

Jako bych slyšel Cyrana a jeho donquijotské vize a sny…

Cítím v naší společnosti zoufalý nedostatek donquijotství a cyranovství. A to především ve dvou rovinách. Jedna je citová. Schází schopnost či síla dát svůj cit všanc. A ta druhá je vnitřní poctivost a odvaha jít si za svým a zůstat v jakoukoli dobu a situaci sebou samým. I proti všem. Na Cyranovi je krásné a současně dojemné, jaký má problém s vlastním citem. Je zranitelný a bezbranný a současně se dokáže sám sobě vysmát. Pro dnešní mládež je možná nepochopitelný, směšný. Pro mě je dojemný a opravdový. Tak bych chtěl, aby můj Cyrano působil. Po představení by měli být diváci dojatí. Není-li tomu tak, udělali jsme něco špatně. Nejde o to, aby ronili slzy sentimentu! Jde o autentické pohnutí z nenaplněné lásky.

Tématem Cyrana – a Morávkovy inscenace zvlášť – je i stáří a smrt.

To jsou obrovská životní témata. Provázejí mě i každého z nás. Jedním z velkých nedostatků ateistických civilizací je, že otázky smrti a umírání vytěsňují. Komunistický režim si se smrtí vůbec nevěděl rady a nejsem si jist, zda se to dnes změnilo. Je skoro zázrak a považuju to za jednu z nejúžasnějších věcí, když se někomu povede dospět k setkání se smrtí důstojně a vyrovnaně. Tím – nikoli svaly či mocí – se měří skutečná velikost a síla člověka.

Kočí na kozlíku nevděčné káry

Kdybyste se mě zeptali, které divadelní představení mi za poslední čtvrtstoletí utkvělo v paměti, bez dlouhého přemýšlení vzpomenu Dykova Krysaře v režii Jana Kačera ve Vinohradském divadle. Bylo to před koncem dnes už minulého století. Ten vysoký, pohublý mladý muž s hlavou mezi rameny a píšťalou u úst byl Martin Stropnický.

Pamatuji si dodnes smutnou ironii v hlase, výraz tváře, charakteristickou siluetu věčného ahasvera, nesoucího na bedrech svědomí a tíhu světa. Nechci být patetický, ale když v závěru zazněl v opuštěných zdech města Hameln pláč právě narozeného dítěte, ztemnělé hlediště na chvíli znehybnělo a potlesk se ozval až po hodné chvíli. Měl jsem pocit, který jako divák mívám málokdy. A myslím, že jsem od té doby v divadle coby tleskající divák nevstal.

S Martinem jsem se poprvé potkal ve společném angažmá v Městských divadlech pražských. V té době v repertoárově i umělecky nesourodé situaci, a tak netrvalo dlouho a stali jsme se kolegy v novém působišti – ve Vinohradském divadle. Byli jsme partnery v několika dobrých i špatných hrách – z těch, co stojí za zmínku, třeba ve Vedralově a Kačerově Urmefistovi podle Mannova románu. Pak přišel vír listopadových událostí roku 1989 a za nějaký čas jsme se ztratili jeden druhému z očí. Zatímco Martin se ve Vídni pilně připravoval na kariéru diplomata, já dál prošlapával podrážky na divadelních prknech. Když se po několika letech náhle objevil na představení Dürrenmattova Krále Jana, dal jsem mu symbolicky polovinu houbičky na líčení – to, aby se k divadlu zase vrátil. Upřímně jsem si to přál. A opět netrvalo dlouho a stál s námi na prknech Vinohradského. Nejdřív jako herec a později jako umělecký šéf.

Přiznávám, že o tom prvním se píše snáz. V případě toho druhého hrozí zřejmé nebezpečí, že budu nařčen z adorace a přehnané loajality k vlastnímu šéfovi. A to bych nerad. Stejně jako nevyužiji nabídky, abych o něm napsal něco neformálního, drsně vtipného či přátelsky nekompromisního. Takové originality nejenže nejsem schopen, ale jednoduše se ostýchám porušit jistý způsob chování, který nás po celá léta provází. S čistým svědomím o něm mohu prohlásit, že je to kaskadér, workoholik, puntičkář, hráč pokeru a diplomat, herec mluvící několika jazyky, muzikant, zpěvák, psanec, realista a snílek, neomylně omylný, někdy nepříjemný ironik, náročný a úporný dělník, který dokáže mezi dopolední zkouškou, odpolední poradou a představením usnout únavou v ředitelském křesle. Kočí sedící na kozlíku té nevděčné káry, chvílemi jedním kolem ve škarpě, ale s vidinou, že za tím příštím horizontem zahlédne krajinu svého srdce, pomyslný cíl, fatu morganu. Ten, který z ní může kdykoli sesednout, ale neudělá to. Leda, že by mu cestou postupně upadla všechna kola. A to bych mu ze srdce nepřál.

Viktor Preiss

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 27. června 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Martin Stropnický: Mám rád příběh

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ