Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Martin Stropnický: Nahoru a dolů X
Všechno, jenom ne nudná sezona
Deset let vašeho šéfování na Vinohradech skončilo výběrovým řízením na nového ředitele v roce 2012. Nakolik jste zvažoval svou pozdější ředitelskou kandidaturu?
Uvažoval jsem, že se do konkurzu na ředitele přihlásím a objednal jsem se u primátora. Neloboval jsem za sebe, řekl jsem jenom, že se chci do výběrového řízení přihlásit, ale pokud to bude skutečně soutěž. Že nechci figurovat jako nějaká stafáž. Jako někdo, jehož účast ve výběrovém řízení bude pouze legitimizovat výběr předem určeného kandidáta. Podobně jsem mluvil i s lidmi, kteří byli jmenovaní do komise. Třeba s Janem Burianem nebo s Milanem Uhdem, který mi řekl: Víte, já mám pocit, pane Stropnický, že to je celé proto, aby vy už jste tam nebyl. Milan Uhde z komise později odstoupil. Stejně jako profesor Vostrý, ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman a možná ještě někdo další, nerad bych na někoho zapomněl. Když z komise odejdou podobná jména, kterých není v českém divadle příliš, tak to asi něco znamená.
S Dagmar Havlovou po premiéře Cyrana 30. května 2011 FOTO ARCHIV
Výběrové řízení na ředitele Vinohrad byl docela složitý ořech. Můžete se pokusit ho za sebe rozlousknout?
Situace na magistrátu se proměnila, sociální demokraty v koalici nahradila TOP 09 a radním pro kulturu se stal bývalý ředitel Pražské informační služby a poté zaměstnanec ministerstva průmyslu a obchodu, pan inženýr Novotný.
Tehdy se začalo proslýchat, že se do konkurzu chystá přihlásit také Tomáš Töpfer. Byli jsme kolegové a vlastně i kamarádi, tak jsem se s ním sešel. Říkali jsme si, jestli má vůbec cenu do toho jít, když je všechno asi dohodnuté předem. Takhle jsme si „posteskli nad poměry“ a slíbili si, že jestli se někdo z nás rozhodne do výběrového řízení jít, tak že si řekneme.
Já jsem se rozhodl asi měsíc před termínem odevzdání projektu. Napsal jsem Tomášovi SMS, nic. A když bylo maximálně týden do uzávěrky přihlášek, kdy bylo potřeba odevzdat projekt, který jistě neměl být jen pozdravným dopisem, ale konceptem, který by pokrýval veškeré aspekty činnosti včetně ekonomické, tak mi zvědavost nedala a napsal jsem mu znova: A co ty? A on mi odepsal, že je to tak na padesát procent. Potom se samozřejmě velmi brzo zjistilo, že tou dobou už byl přihlášený. Vidíte, a pak že kamarádství už neexistuje!
Pak bylo výběrové řízení…
Vešel jsem do místnosti a zakopl jsem o páně Ševčíkova psa. Byl poměrně velký. Tedy ten pes. Podivil jsem se trochu, že se na místo ředitele Divadla na Vinohradech přihlásil i pes, ale člověk má být připravený na všechno. Bylo to aspoň takové nenuceně bohémské. Všichni se dívali do země a počítání uzlíků na koberci střídali s rychlými a plachými úsměvy, plnými nelíčené soustrasti. Já si sedl do čela a dostal jsem patnáct minut na to, abych pohovořil o své práci. Projekt se tomu dnes říká. Jakmile jsem dosedl na židli, tak se z té své vztyčil Jan Burian. Nevím, jestli se mu neudělalo nevolno nebo jen spěchal na některé z mnoha míst, kde si bez něho lidé nevědí rady. Vrátil se těsně před mým odchodem, když už si to všechno s Obamou patrně řekli. Takže kdyby něco: vlastně u toho konkurzu nebyl.
Spustil jsem svou řeč, poukázal na chyby, nastínil možnosti změn, vyjádřil se k financím, dalšímu směřování divadla – prostě jsem ve stručnosti bilancoval a především načrtl možnosti pro budoucnost. Ticho. Dostal jsem pak přeci jen otázku od pana Ševčíka, který sebral odvahu. Kolik si prý myslím, že se dá uspořit v rozpočtu. Odpověděl jsem, že zhruba deset procent, že není zdaleka vše utraceno hospodárně a co by se s tím mělo dělat. Pan Ševčík souhlasně pokyvoval a jeho pes také. Ticho. Následovala otázka od Jiřího Šestáka, jak se dívám na klesající návštěvnost. Snažil jsem se vysvětlit, jak to s tou návštěvností vidím. Ticho. Po chvíli se ing. Novotný zeptal, jestli jsem takhle spokojený. Otázce jsem úplně neporozuměl, ale protože jsem slušně vychovaný, řekl jsem, že ano. Patrně mu spadl kámen ze srdce, protože využil momentu překvapení a slyšení rychle ukončil. Většina expertů hypnotizovala podlahu, já pozdravil a odešel. Ticho. Klasická ukázka vinohradského konce.
Vyhrál nakonec Tomáš Töpfer. A vypukla kauza Amadeus…
Začalo se říkat, že nové vedení, Töpfer-Deák-Vedral, které ještě nebylo skutečným vedením, protože mělo mandát až od nové sezony, bude zasahovat už do stávající sezony, a že chtějí zakázat novou inscenaci Vladimíra Morávka Amadeus s Honzou Šťastným a Martinem Krausem v hlavních rolích. Začít zkoušet se mělo zhruba za měsíc, inscenace tedy byla nachystaná a na její přípravě už řada lidí odvedla spoustu práce, nehledě na to, že se za ni utratily ne nepodstatné částky. Vměšování do kompetencí stávajícího vedení jsem považoval za něco bezprecedentního a nepřípustného. Specielně v kombinaci s tím, že ředitel Gregorini na to okamžitě slyšel a velice vstřícně vycházel v ústrety všem požadavkům lidí, kteří ještě divadlo vůbec nevedli a ani právně neměli za své kroky vůbec žádnou odpovědnost. Pan ředitel byl už takový. Nedokázal odepřít momentální vrchnosti žádné přání. Samozřejmě, oficiální důvod zněl, že je inscenace příliš finančně náročná, ale to byl jen zástupný argument. Opakuji, že v sázce byl poslední titul sezony, poslední práce, pod kterou jsem měl být podepsán, poslední a dlouho připravované hostování Vladimíra Morávka. Tečka za spoustou let strávených v Divadle na Vinohradech. Chtělo to jen trochu velkorysosti. Té se ale často vítězům u nás nedostává. Proto jsem na funkci uměleckého šéfa 1. dubna 2012 rezignoval. Na apríla jsem kdysi začal, na apríla také skončil. Stylové.
Když se dnes ohlédnete, jak na dobu svého šéfovského působení na Vinohradech nahlížíte?
Celé své šéfovské působení na Vinohradech bych nazval poloreforma. Proč? Reformu jsme se snažili realizovat na dramaturgicko-uměleckém úseku. V ostatních složkách přežívala jakási, nechci říct snad normalizace, ale téměř. V nejlepším případě perestrojka. Byla tam a stále je řada lidí, kteří byli ochotni a schopni se nechat nakazit něčím novým. Ale pak byla taky spousta velmi konzervativních, pohodlných a až negativistických lidí, pro které všechno nové bylo rušivé, špatné, nežádoucí a odstranění hodné. A v takové situaci, kdyby existoval ze strany zřizovatele trend nebo vůle pokusit se, aby divadlo opravdu prošlo nějakou očistou, nějakou mycí linkou, tak bych do toho určitě šel. Jenže já věděl, že naopak jediný jejich zájem, jak už to bohužel bývá, ať je složení na magistrátu jakékoli, je strašlivé slovo „stabilita“. Magistrát potřeboval, aby nebyly žádné problémy. Se mnou by problémy patrně byly. Nu což. Vytvořili jsme určitou etapu, udělali jsme nějaký kus práce. Jaká byla? Zbytečná otázka. Objektivita neexistuje. A u divadla už vůbec ne.
Následně přišla šéfovská nabídka z Národního divadla Brno…
Z toho všeho, co se na Vinohradech v sezoně 2011/12 odehrálo, vznikla přirozeně určitá pachuť. Do toho jsem měl jako host režírovat Romea a Julii v Národním divadle v Brně. Při této příležitosti mi bylo nabídnuto, jestli tam nechci dělat uměleckého šéfa po odstoupivším panu Plachém, jehož éra byla považována za velmi kontroverzní. Jak možná známo, divadelní ředitelé mají možnost si vybírat své šéfy, své přímé podřízené na vedoucích místech, buď jmenováním anebo výběrovým řízením. Dan Dvořák se rozhodl pro jmenování. Byl pro to pádný důvod. Nestrannost výběrových řízení je u nás pověstná. Navíc soubor, celá umělecká rada mě vřele přivítala, všichni se na práci nejen na Shakespearovi těšili. A pak najednou volá zastřeným hlasem Dan Dvořák, že mu teď volal primátor Onderka. Prý u něj v kanceláři zrovna sedí radní Blažek, ano, pozdější ministr spravedlnosti, a říká, že se Stopnickým v žádném případě, že by byl problém v koalici. Jsou na to mimochodem dva svědci, protože Dan ten telefon bral, když byl zrovna v divadle Reduta. Tak. A bylo. Česká politika v názorné ukázce. Uvědomil jsem si, že naposledy jsem něco takového zažil v roce 75, kdy mi po úspěšném zdolání přijímacích zkoušet na DAMU bylo vzkázáno sekretariátem Jiřiny Švorcové něco podobného. Netušil jsem, že podobné praktiky budou stále častější i v demokratické České republice.
Proč vás tak přitahuje politika?
Možná tím, že odpuzuje. Jak kdysi řekl výstižně Václav Havel: Naše země nevzkvétá. A to je obrovská škoda, velká, do značné míry promarněná šance, kterou jsme lehkomyslně a trestuhodně prohospodařili. Já se totiž nechci smířit s tím, v jakém stavu naše země je. Jakousi energii nebo naději mi vlévá, když slyším mluvit některé vzdělané nebo i obyčejné, ale moudré lidi. Hovoří jasně, jednoduše, srozumitelně. Rádi by byli na svoji zem hrdí. Ono to ale v jejím současném stavu jde jen těžko. Pracují, mají děti, chtějí vést normální aktivní život ve spořádané zemi. A ono to jaksi nejde. Existence spousty takových lidí byla pro mě při rozhodování zásadní. Nejsme zemí gaunerů. Těch je jen pár desítek tisíc. Těch slušných je naprostá většina. Ale znáte to: jeden spratek zkazí třídu, jedna mizerná partaj zničí dům. Dobrá, ale co s tím?
Mně se zdá občanská taktika jen útrpně přihlížet špatná. Spokojit se s bonmoty? S bodrými glosami a čírem? S mazáckým hudrováním? Ne! Pohár přetekl. Nestačí jednou za život zachřestit klíči. O svobodu je třeba dennodenně vést boj. Ona totiž ta protistrana dennodenně vede boj o naši nesvobodu.
(Konec)
Martin Stropnický si po bouřlivé sezoně 2011/12 vybíral svůj „oddechový čas“. Během něj vznikl také knižní rozhovor, z něhož jsme pro vás „zatrhli“ několik úryvků. Plné znění vyjde v dubnu 2014 v nakladatelství Paseka v knížce nazvané Nahoru, dolů.
Komentáře k článku: Martin Stropnický: Nahoru a dolů X
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
