Martin Zahálka
Píšu si deník. Už několik let. Bohužel jen v aplikaci tak zvaného chytrého telefonu. Takže životnost deníkových informací je nejistá. Papír a tužka by byly asi trvanlivější, ale nepíšu deník pro další generace, ale pro sebe. Je dobré si prožitý den zrekapitulovat. Dělám to většinou po představení při večerním venčení psa Matěje. V deníku mám několik stálých rubrik. Například můžu s jistotou dohledat několik let nazad, jaké bylo ten který den počasí, co jsem viděl za film, divadlo nebo výstavu, kterou jsem dočetl knihu, s kým zajímavým jsem se setkal, ale také kdo mě ten den naštval, s kým jsem nesouhlasil a proč. Jedna z mých oblíbených deníkových kapitol má název Hovado dne. Ke cti hovad musím konstatovat, že zdaleka ne každý den je rubrika vyplněná. A abych byl zcela upřímný, mnohokrát jsem za hovado musel označit sám sebe. Říkám to proto, že čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je těžké něco vytvořit, prosadit či vymyslet a jak jednoduše se to popírá, ničí a kritizuje.
Už několik let jsem předplatitelem Lidových novin. Jejich úroveň stále roste, jak politické komentáře, tak kulturní rubrika. Bezkonkurenční úterní poslední slova pana Vaculíka. Sobotní Orientace je velmi dobrá. A magazín Pátek má v současné době jedny z nejlepších rozhovorů. Paní Alena Plavcová se umí skvěle ptát. To už se málo vidí. Vlastně čte. Pak i zpovídaný zajímavě odpovídá.
Druhým mým periodikem, na kterém jsem závislý a ukrajuje mi spoustu času, je Reflex. Vysoká úroveň, odvážné reportáže, skvělé fotky, a nejen od Jana Šibíka. Cyril Höschl, J. X. Doležal, Miloš Čermák a jiní. Jak Reflex, tak i Lidovky mě velmi inspirují v tom, co číst. V dnešní záplavě vydaných knih se těžko orientuje. Mám sice své stálice, které mě nezklamou jako Isaac Bashevis Singer, Haruki Murakami (teď jsem asi v půlce románu 1Q84 a jako vždy mě baví) nebo Jan Novák (jeho „Zatím dobrý“ je stále v mém TOP ten, a i poslední vydaná kniha Hic a kosa v Chicagu je velmi dobrá), ale díky těmto tiskovinám, nebo spíše redaktorům do nich píšících, jsem objevil třeba Dagmar Šimkovou a její strhující zážitky v knize Byly jsme tam taky. Měla by to být povinná četba. Poslední můj objev je Jan Zábrana a jeho Povídky a deník Celý život. Jeho Psovoda Geržu, Kurevskou zimu nebo Peklo peněz považuju za vrchol moderní české literatury. Byť to bylo napsáno už před více než padesáti lety. Zaplať Pánbůh to vyšlo alespoň teď.
Hudba mě provází všude. Většinou v autě na zájezdech. Poslouchám vše. Nevymezuju se žánrům. Při čtyřhodinové cestě například do Ostravy na otočku stihnete vyslechnout mnohé. Býval jsem bigbíťák a vyznavač lehce tvrdšího stylu. Postupně měknu. Hudbu ale umocňuje i prostředí, kde ji posloucháte. Unikátní zážitek jsem měl 14. ledna tohoto roku, kdy na zpáteční cestě z již zmiňované Ostravy jsem si dal posledního Boba Dylana a jeho CD Tempest. Za skly auta sníh, děšť, hnusota a do toho on. Takový koktejl nádherných absurdit se jen tak nezažije. Uchvatné. I když v jednu v noci.
Největší položkou v mém deníku jsou výstavy. Miluju muzea a výstavy. Jsem tím posedlý. Bohužel jediný, kdo se mnou v rodině tuto posedlost sdílí, je syn Adam. Student práv. Věnuju tomu prakticky všechen volný čas. Vrcholem loňské sezony byl pro mě Kryštof Kintera v Městské knihovně.
Ale třeba i „zapomenutý“ Václav Radimský. František Kupka v Salmovském paláci, mimochodem citlivě zrekonstruovaném, je úžasný a Schikaneder je neoddiskutovatelná kvalita.
Skvělé výstavy dělá Rudolfinum, ať už britské mládí a jejich Beyond reality british painting today nebo třeba B. a H. Becherovi a jejich fotky industriálních krajin. V Jízdárně Pražského hradu je zajímavý Stanislav Kolíbal. Líbilo se mi jen asi šest věcí, ale kvůli nim tam stojí za to jít. Také jsem rád, že naše galerie přestávají být mauzolea a člověk se v nich cítí svobodněji. Viz Kintera.
O divadle mi můj deník sdělil krutou pravdu. Za celý loňský rok jsem viděl jen sedm inscenací. Proč? Protože například v dubnu jsem měl 27 představení, v květnu 25. Ve volné večery chodit se koukat na kolegy do jiných divadel by bylo asi v mé rodině životu nebezpečné. Takže z těch sedmi: Skvělé představení v Dlouhé Tři mušketýři a v Divadle na Vinohradech na zkušebně Měsíc pro smolaře. A ještě snad Na Jezerce Já Francois Villon. Za tak málo viděných představení v roce 2012 si dávám ne hovado dne, ale hovado roku. Jak praví klasik: Všichni toužíme po nesmrtelnosti, ale když v neděli prší, tak nevíme co dělat.
Komentáře k článku: Martin Zahálka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
