Divadelní noviny > Rozhovor

Martin Zahálka: Hysteričtí lidé mi jsou směšní

Došlo k tomu ve vlaku na cestě z vojny, onu euforickou náladu si snad dokáže představit i nevoják. Protivný průvodčí nás odmítal pustit do prázdného vagónu, ulička našlapaná a rozhulákaná, najednou vidím, jak průvodčí narůstá do výšky, ajzenboňáckou čepici sraženou. Optický klam jsem pochopil vzápětí: vysoký blonďák vzal průvodčího v podpaží a zvedl ke stropu jako hadrového paňácu. Otevřete okno! Hulákal kdosi krvelačně.

Jestli vám ta scénka připomíná český film o fotbalových fanoušcích Proč?, jste na omylu. Mezi agresivitou ožralých fanoušků a řáděním kluků vypuštěných z kasáren je jistý rozdíl. Tvrdím, že by Martin Zahálka nikoho z vlaku nevyhodil, když jej ale sleduji v jeho divadelních postavách, často navenek dobromyslných, stoprocentní jistotu nemám.

Shodou okolností jste prožil dva roky prezenční služby v Boru u Tachova v době, kdy jsem si tam odkroutil měsíc závěrečného cvičení na vojenské katedře. Pamatuji si vás z posádkového kina coby promítače, jak se k tomu člověk dostane?

Promítač, to byla sama o sobě dost privilegovaná profese, k níž jsem se dostal jako slepej k houslím. V podstatě to ale jinak dopadnout nemohlo, protože do Boru se víceméně chodilo za trest, samá pěchota, bigoši. Každý půlrok se přijímala nová půl tisícovka vojáků a teď si představte asi půlmetrový štos jejich osobních karet – nedokončené základní vzdělání, pět tříd i méně. Jen o něco menší štos měli ti s dokončeným, pak vyučení a tak to šlo až ke třem čtyřem kartám, co už měli maturitu. Tři z nich se stali písaři na štábu, čtvrtého poslali do Prahy na měsíční kurs promítače. A to jsem byl já.

Měsíční?

Dneska už je všude digitál, ale tehdy existovalo několik druhů promítaček na pětatřicítku, a když byl člověk blb, mohly se filmy potrhat a lehce zničit už při zavádění té správné smyčky…

A co vám ty roky v kabině přinesly?

Nemusel jsem vstávat na rozcvičku a spal ve svých peřinách.

Měl jsem na mysli spíše ty projekce.

Kromě militantních dokumentů, jak vypadají americké a jak sovětské stíhačky, kdo je spojenec a kdo nepřítel, jsem večer promítal i normální hrané filmy. Tehdy tu existovala Ústřední půjčovna filmů a Vojenská půjčovna. Její sklad byl na Kulaťáku v Praze. Měli tam prakticky všechny filmy, které se promítaly v normálních kinech, ale i místnost s filmy takzvaně zakázanými. Třeba proto, že protagonista toho filmu emigroval. Za lahev rumu se daly „půjčit“ od záklaďáka, který je „hlídal“. Utrpení mladého Boháčka, Světáci, filmy s Janem Třískou a podobně.

Dokonce i Kachyňovo a Procházkovo Ucho?

Ucho ne, ani třeba Všichni dobří rodáci, ale Formanovy Lásky jedné plavovlásky nebo Černý Petr ano.

To jsou ale neškodné komedie…

Dneska ano, ale v roce 78 jste je vidět nikde nemohl. Ani v kině, ani v televizi. Byly na indexu. Pořádal jsem noční projekce pro nějakých sedm osm lidí, což bylo za tuhého bolševismu docela riskantní, ale nikdo mě nenapráskal. Měl jsem štěstí. Taky jsem každému neříkal, aby přišel. S těmi vyvolenými jsme založili i divadelní skupinu, s níž jsme pak objížděli všechny ty armádní soutěže umělecké tvořivosti.

Mě by ještě zajímaly další konkrétní tituly…

Měli jsme několik stálých kopií filmů, které se dokola promítaly při přijímači nových vojáků nebo odchodu vojáků do civilu. Kromě několika sovětských hovadin tam kupodivu byly i western Mackenovo zlato a Limonádový Joe. Od častého promítání už byly hrozně poškozené, ale pořád se daly promítat. Limonádového Joea jsem viděl snad dvěstěkrát. Je geniálně napsaný, zahraný i natočený. Rád se na něj podívám i teď, přestože ho znám nazpaměť a dodnes vím, v kterém místě se objeví tzv. prolínací značky.

Čím vás tak inspiroval?

Jestli po mně chcete, abych odpověděl, že jsem na vojně zhlédl filmy, které mě inspirovaly k tomu, abych pak šel k divadlu, tak to ne. Filmař se ze mě taky nestal. O divadlo jsem se zajímal daleko dřív. Tenhle zájem ve mě nastartovala skvělá učitelka Kratochvílová-Štenbergová, ke které jsem chodil do literárně-dramatického kroužku v Radlicích už od čtvrté třídy. Před vojnou jsme už taky s Pepíkem Morávkem napsali první divadelní hru „Jak píchli velkého člověka“. Ale z promítací kabiny vedle hrozných snímků, jichž byla většina, jsem viděl i nějaký ten filmový skvost. Sibiriádu od Končalovského, Oblomova s Olegem Tabakovem od Michalkova nebo Červenou kalinu od Šukšina, kterého jsem pak objevil i jako spisovatele povídek. Těch filmů bylo jistě víc, třeba polských… vy ale ze mě dostáváte pětatřicet let staré vzpomínky.

No právě. Vybavují se mi i ty vlastní, třeba právě na polské kino morálního neklidu: Předtanečník, Amatér, Ochranné zbarvení… Máte ale pravdu: obraťme list. Z promítací kabiny na DAMU. Nepřišlo vám, že máte před spolužáky určitý životní náskok?

Vůbec ne. Už jen to, že člověk vypadne z vojny a rovnýma nohama skočí do relativně svobodného a tvůrčího prostředí, to bylo osvobozující. V prváku jsme měli všichni tak zhruba stejně odžito, já byl z vojny trošku otrlejší nebo řekněme otužilejší vůči třeba nabídkám vstupu do strany, které přicházely od některých kantorů. Když takhle houkli na devatenáctiletého kluka nebo holku, vlastně ještě děti, tak nemuseli být až tak imunní, chtěli studovat prestižní školu a báli se. Běžné prasárny té doby.

Říká se, že v prvním ročníku bývá snaha herecké ego rozbít, aby si jej pak člověk musel znovu poskládat. Tady se průprava z vojny, kdy na vás huláká kdejaký nadřízený idiot, nehodila?

Určitě. Řev podplukovníka Soustružníka nelze překonat. Vojna vycvičí i pro případ, kdy na vás řve kantor nebo režisér, ale to já si nikdy moc nepřipouštěl. Hysteričtí lidé jsou mi směšní. Herec má mít krom talentu a štěstí i své zdravé ego, určitou míru sebevědomí a trochu nadhled, protože bez toho byste u divadla dlouho nevydržel.

Po škole jste nastoupil do brněnského Mahenova divadla, ale brzy jste přešel do plzeňské činohry, kam vás angažoval režisér Ota Ševčík. Co rozhodovalo?

Ota mě chtěl do Plzně už ve čtvrťáku na DAMU, ale o týden jej předběhl režisér Alois Hajda s nabídkou na krále Oidipa, kterého jsem se zhostil prý dobře, takže se mnou v Brně počítali. Ota mi přesto dvakrát volal, že jeho nabídka stále platí. Rozhodlo až obsazení v ideologické slátanině Epizoda 39–44 o Slovenském národním povstání. Měl jsem hrát Gustáva Husáka. Upozorňuji, že se psal rok 1984 a Husák seděl neochvějně na Hradě. Po hrůzném taktizování, že já jsem čahoun a soudruh Husák menšího vzrůstu, a jak by to vypadalo, abych já halama hrál prezidenta, jsem byl přeobsazen. Nakonec jsem hrál Laca Novomeského. Aspoň to byl básník. Mimochodem, režíroval to slavný a podtrhuji, že vynikající režisér Peter Scherhaufer. Asi musel chudák udělat nějakou úlitbu, aby mohl dál pracovat „na Provázku“. Mělo to čtyři poloprázdné reprízy. Druhý důvod byl osobní. V Brně neexistoval „herečák“, takže jsme s Petrem Dohnalem, dnešním ředitelem pardubického divadla, přespávali u kolegů a dokonce i na nádraží. Nakonec jsme sehnali v Žabovřeskách domovnický byt. Pochopitelně s povinným úklidem. A tak jsem odešel do Plzně. Plzeňské angažmá dodnes pokládám za jedno z nejkrásnějších hereckých období. Jednak jsem byl mladý a také dostával velké příležitosti.

Leccos jsem viděl, ale třeba Vojnu a mír anebo Kočku na rozpálené plechové střeše ne. Jaký byl Ota Ševčík režisér, pomáhal mladým?

Ota byl vzdělaný, vtipný a slušný člověk. Skvělý režisér. Čech ze záliby, jak o sobě rád říkával. Soubor ho tituloval „Špičkový představitel vrahů českého národa“, protože ve filmech často hrál nacisty a gestapáky. Současně byl homosexuál a první dva roky jsem to s ním měl složité, protože se do mě zamiloval. Samozřejmě nic mezi námi nebylo, jemu jen stačilo být v mé přítomnosti. Což mě ale časem lezlo pěkně na nervy. Třeba na mě čekal po premiéře s bonboniérou z Tuzexu. Okolí se nám smálo a já tyhle trapasy těžce nesl. Po jedné premiéře ve mně bouchly saze a dost nekompromisně jsem mu vysvětlil své priority. Asi tři měsíce si na mně dost vyléval vztek. Ano, ten jediný se vyrovnal v řevu podplukovníkovi Soustružníkovi. Později jsme se ale stali velmi dobrými kolegy. V jeho režijích jsem hrál jedny z nejhezčích rolí v Plzni. Byli jsme kamarádi a vydrželo nám to až do posledních chvil jeho života. Několikrát chtěl ještě se mnou pracovat, ale bohužel už se to nikdy neuskutečnilo. Ne že bych nechtěl, ale už jsem byl vázaný jinde, takže nám to termínově nevycházelo.

V Plzni jste se také seznámil se svou nynější ženou.

Lucka byla v té době v operetě, ale Honza Burian ji obsadil do jedné z prvních odvážnějších činoherních inscenací, které se koncem osmdesátých let začaly „perestrojkově“ prosazovat. Jmenovalo se to Eviny sny, od Kazanceva. Tehdy jsme se do sebe zakoukali, byť oba zadaní, pak přišla revoluce a vše dostalo jiné grády.

Vinohradské divadlo často lovilo v plzeňských vodách, což vzhledem k obdobnému typu divadla dává smysl. Jak to probíhalo ve vašem případě?

Jiřinka Jirásková se přijela podívat na Racka a na Vojnu a mír a oslovila Honzu Buriana, Pavla Pavlovského, Lucku, Pavla Kikinčuka a mě. Takže to proběhlo vcelku jednoduše.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval Jiráskové výrok, že vašeho angažování lituje. Můžete jej interpretovat?

Jiřinka měla úžasný smysl pro sarkasmus a humor vůbec. V tom jsme si byli blízcí a rádi spolu žertovali. Protože já mám skoro dva metry a ona měla tak metr padesát, s oblibou jsem předstíral, že ji nevidím, i když stála pode mnou. A ona mě zase kopala do kotníků a nadávala, samozřejmě stále v rámci naší hry. Když měla benefici, oslovila mě, jestli bych večer neuváděl. Říkal jsem si, proč proboha já? Ona na to, že se my dva v tom sarkasmu dobře doplňujeme. Napsal jsem k tomu takový úvod, kterého si vážila a ráda jej pak občas předčítala.

Problém velkých divadelních domů, jako jsou Vinohrady anebo Národní, bývá jejich nenasytnost: vyhledávají do angažmá mimopražské hvězdy, ale ne vždy je pak dokáží patřičně herecky využít. Jak jste vy to vnímal?

Ano, i tak to někdy bohužel je. To už k uměleckým profesím patří. Člověk musí mít i trochu štěstí. Vidíte herce, který dostal roli proto, že je momentálně populární. Zdůrazňuji populární, ne slavný. To zásadně rozlišuji. A herec, který by ji třeba zahrál daleko lépe a zajímavěji, ji nedostane, protože zrovna není obsazený v některém ze seriálů. Ale tak to bylo, je a bude. Divadlo, kromě povznesení ducha, kladení zásadních otázek, nebo jen oddechové zábavy, je ale také velmi tvrdý trh. Za víc jak dvacet let v Divadle na Vinohradech jsem poznal jak léta na role chudá, tak bohatá.

Zajímal by mě proces, kdy se herecká ctižádost musí smiřovat s tím, že hraje méně.

Naštěstí postrádám jednu vlastnost, a tou je závist. Nikdy jsem se nepřistihl, že bych komukoli záviděl roli. Mnohdy dokonce naopak. A v těch chudších letech se pro mě vždy objevila příležitost hrát jinde. Víc jak osm let jsme s Danou Kolářovou a Karlem Rodenem hráli ve Schwabově Lidumoru v režii Dušana Pařízka. Složitá, ale geniální hra. Některé repliky si z toho vybavuju čím dál častěji. Třeba: Všechno méněcenné se sejde i bez domluvy. Nebo …nějak tu havěť pozvednout. Míněna naše civilizace. A mnoho jiných skvostných myšlenek, geniálně Schwabem formulovaných.

A dál? Můžete mi probudit paměť?

Na Divadelním létě pod plzeňským nebem jsem hrál Hejtmana v Gogolově Revizorovi. To jsem měl moc rád. A hlavně jsem měl blízko na chalupu. S Honzou Hartlem Shepardovo Simpatico v Řeznické. Dále třeba představení Tondy Procházky S tvojí dcerou ne hrajeme už víc jak deset let. Vždy vyprodáno. Příbuzné si nevybíráme, nebo Herci jsou unaveni taky. To jsou velmi chytré francouzské komedie.

To jsou ale zájezdovky, ne?

Považujete zájezdovku za něco méněcenného?

Nepovažuji, jen je prostě neuvidím.

Můžete, hrajeme často v Praze.

Hrál jste tři roky Othella na Letních Shakespearovských slavnostech. Považuji to za takovou finančně jistě zajímavou hereckou brigádu a Othello je nepochybně úžasná role, ale nezaváhal jste? Přeci jen, máte pět dětí a možná byste raději trávil čas s nimi?

Mně se nenarodila paterčata. Mezi první Markétou a posledním Honzou je dvacet let. Čtyři z nich jsou už dospělí a plnoletí. Čas si tráví už většinou podle svého. Brigáda se mi nelíbí ani jako slovo. Ale ano, pro mnoho herců jsou tato letní představení možností, jak si v klidu o prázdninách, na úkor svého zaslouženého volného času, přivydělat peníze pro své rodiny, koníčky a dluhy. A Othello je skvělá role. Ale vděčnější je Jago.

Po onemocnění Jany Hlaváčové jste v Tartuffovi převzal její roli. Zajímalo by mě, jestli jste hrál postavu, anebo i herečku, která ji hrála před vámi? A jak k tomuto řešení vůbec došlo?

Bohužel Jana onemocněla a režiséra Štěpána Pácla napadlo, že roli Paní Pernellové bych hrál já. Mimochodem, v Molièrově době ji hrál tehdy slavný herec André Hubert. Takový Viktor Preiss té doby. V našem pojetí jsem to byl pouze já.

Když jste psal do naší rubriky Jak já to vidím, překvapila mě vaše soustavná vášeň pro výtvarné umění. Co vám vlastně přináší?

Úlevu a odpočinek. A vzrušení. Mohl-li bych si přát, čím se stanu v příštím životě, tak malířem. Anebo fotografem. Nevím. Mám rád výstavy, dokonce i špatné. Miluju muzea. Čehokoliv. Baví mě to. Mám vnitřní třepot, když v malém městě je nějaké muzeum. Musím tam jít. Výstava. Musím ji vidět. Nejsem pochopitelně žádný odborník a výtvarný znalec. Ale pořád se držím toho, že i přes odborné teorie kritiků a analýzy znalců považuju za umění to, co se líbí mně. A to i na divadle.

Shodou okolností máme vedle Boru u Tachova ještě společné to, že naše bývalé manželky byly spolužačky na právech. Ptám se proto, jestli herci vůbec mohou udržet vztah s někým, kdo nežije jejich profesí?

Vztah není o profesi. Ale o toleranci, lásce a štěstí. A vytrvalosti. Ale měl jste asi na mysli hlavně herce. Že oni jako neumí udržet ten vztah.

Měl jsem na mysli, jestli ne divadelník může dostatečně pochopit třeba hysterii před premiérou?

Hysterický přece může být i účetní před uzávěrkou. Ale máte pravdu. Herci bývají někdy přecitlivělí. Denně pracují s emocemi, svými city. A premiéra bývá velké vypětí. Nikdo neví, jak to dopadne, zda se něco nečekaného nepřihodí, zda nebude breptat. A to vše před stovkami diváků. U každého je to pochopitelně jiné. Ale přesto před premiérou na herce radši nemluvit.

Poslední otázka. Jak se vám zamlouvá nový kurz, který nabralo Divadlo na Vinohradech s novým vedením?

Jaký nový kurz nabralo Divadlo na Vinohradech? Vy chcete být v příštím životě pilot? Ale vážně. Divadlo na Vinohradech je za prvé historická budova, 107 let stará. Ta kurz mění ztěžka. Je to o lidech a jejich momentálních schopnostech, touhách a možnostech. Nové vedení dle mého zaslouží pochvalu za skvělé PR, propagaci divadla a jeho image. Za uvolnění zákulisní atmosféry. Mrzí mě slabá návštěvnost některých představení, jako je například Andorra. Skvělá hra, herci, dokonalá režie a scéna. Nebo Nesnesitelných svateb. Chápu, že se divák chce hlavně smát a bavit. O to prozíravěji bych vybíral tituly. Poslední premiéra je titul trochu plytký. I přes bezpochyby skvělý výkon hlavního představitele a bouřlivých reakcí diváků. Ale třeba inscenace Poslední z rodu Haussmanů je srovnatelná s inscenací Londýnskou. Dle mé známé, která viděla obojí. Dokonce se jí víc líbila inscenace vinohradská. Věřím, že Divadlo na Vinohradech nabralo kurz kvalitního měšťanského divadla v tom nejlepším slova smyslu. Přeji mu dobré hry, zahrané výbornými herci, pod inspirujícími režiséry. A samozřejmě plné hlediště. Vím, že dosáhnout dokonalosti je nemožné, ale je naší povinností, abychom se o to pokusili.

Hravý jako dítě

Je to velký herec. Nepřehlédnutelný. Na výšku má dobrých sto devadesát. Vykáme si. Na výraz úcty se při setkání hluboce ukláníme, div že nepřepadneme, jindy se mineme s ironickou poznámkou, téměř bez povšimnutí. Ta všudypřítomná, ale laskavá ironie totiž dobře maskuje skutečný stav věcí. Kolega M. Z. je ve své podstatě velmi tolerantní člověk. Léta mezi námi existuje jistá interní dohoda úzce se dotýkající jeho paní choti, kteroužto, domnívám se, kdysi stvrdil svým podpisem a má pro ni nadále plné pochopení. Je benevolentní i v mnoha jiných ohledech. Svolil například, abych nosil na chlup stejnou zimní bundu jako on a sám mi ji ochotně objednal v jistém internetovém obchodu, aniž by přijal poplatek za poštovné. Jeho posledním vstřícným gestem je příslib, že mi v létě, možná dokonce na týden, zapůjčí své praktické skládací kolo. Je hravý jako dítě. Ostatně děti má zřejmě moc rád a asi i proto jich má tolik. Myslím, že je to člověk pečlivý, systematický, s logickým myšlením, nenápadně vzdělaný a sečtělý. Rád tvoří a experimentuje na počítači, soudě podle toho, že nás jeho výtvory pronásledují na každém kroku. Jeho přítomnost v nepřítomnosti je mnohdy stresující. Jeho rozesmátá tvář na nás shlíží z nástěnek, na nichž jednou pózuje jako piknik v pivní lázni, svírající v paži napěněný půllitr, jindy nám přeje ze stylizovaných péefek šťastný Nový rok, nebo vtipně narcistní „zlom vaz!“ ke společné premiéře. Tváře a objekty rád v počítači deformuje, a to do takové míry, že je to na žalobu. A ještě to neváhá glosovat vtipně úsečnými titulky. Svědčí o tom i malá fotogalerie v divadelním klubu, kde mnohé z výrazných osobností s potěšením změnil k nepoznání. Je zkrátka všude. Jeho příjmení nese dokonce i cedule vyvěšená na chodbě u pánských šaten – a je tak bez povolení a násilně pojmenována na „Zahálkovu“. Dveře jeho šatny rozhodně nelze minout bez povšimnutí. Jsou znehodnoceny množstvím nevkusných obrázků a výstřižků z novin, jimž opět vévodí, jak jinak, portrét jeho tváře. Nejde odolat pokušení a nepřimalovat mu pod nos knírek a škodolibě připsat cosi o géniu průměrnosti. Co dodat? Už jsem mu přestal ucpávat náustek trubky při představení Brouka v hlavě, už na něj nevybafnu ze tmy, abych slyšel jeho panenský výkřik, už nechystám žádné malé ani milé pasti. Neotevřu své dveře při jeho pseudo-hysterickém zvolání: Ticho na chodbách! Ne, tu radost mu už neudělám.

Viktor Preiss

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 15. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Martin Zahálka: Hysteričtí lidé mi jsou směšní

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ