Martina Kinská
(1978) Dramaturgyně Švandova divadla od roku 2005; občasná autorka, režisérka a filmová dramaturgyně.
Co vás přivedlo k divadlu
Seminární práce na gymnáziu o Vinohradském divadle, náhoda a především spousta mylných či žádných představ o divadle.
Největší divadelní/umělecký zážitek
Nelze určit jeden, mám ráda, když se zážitky v paměti střídavě vynořují. Ona návratnost svědčí o jejich intenzitě, zásahu. K takovým patří z dávnějších dob opera Lady Macbeth Mcenského Újezdu v režii Davida Radoka nebo Vojna a mír uvedená v Barrandovských studiích v rámci PDFNJ 2011, výstava Europa Jagellonica, stropní malby v kostele v Hejnicích, choreografie Jiřího Kyliána nebo Decadance Ohada Naharina na Nové scéně. Ale také třeba nenápadná socha Panny Marie v kostele v Chebu, protože takové prolnutí tónu modré (asi i vlivem prvního sněhu za okny ten rok) a ticha jen tak nenastane. Z nedávných zážitků to je například inscenace Spitfire Company dle knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, Šostakovičova 11. symfonie – 1905 v provedení Londýnského filharmonického orchestru v rámci Dvořákovy Prahy nebo dokument Armadillo, který jsem nedávno na doporučení zhlédla. Těžko říct, zda to poslední byl umělecký zážitek, ale zásah rozhodně ano.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
Neskromně třeba s Bohem; už tím, že by přišel, by odpověděl na jednu poměrně zásadní otázku. A pak bych měla spoustu dalších…
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat
Mám velké štěstí, že právě připravuji divadelní inscenaci na námět jedné z mých nejoblíbenějších knih – Obraz Doriana Graye. Ten příběh můžete číst jako stárnutí obrazu a kult věčného mládí, ale pro mě je mnohem zásadnějším tématem honba za zážitky, exkluzivností a následné vyčerpání a vyprázdněnost z toho.
V hlavě nosím i další náměty, některé vycházejí z osudů konkrétních lidí – od zlomu století k současnosti, jiné vycházejí ze střetu dvou výrazných osob. Zajímá mě vždy jedinec v určitých souřadnicích (společenských, vztahových, historických), které mu nejdou po srsti. Neumím psát velká plátna (o to víc si užívám čtení „velkých románů“ a obdivuju je). Průběžně přemýšlím, jaký příběh by dokázal pojmenovat naši dobu. Zdá se mi, že často ji uchopujeme hlavně přes formu, ale scházejí příběhy, které postihnou ono krystalické z ní, přežijí a nebudou jen zpracováním aktuálních kauz, budou vypovídat i po delší době.
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte
Snažím se vstřebávat vše možné; nevěřím „úzkým specialistům“, děsím se jich a nerada bych tak dopadla. Pobavilo mě při letním čtení, že Pavel Landovský za nejhorší nadávku považoval právě Ty úzký specialisto! I proto se snažím četbu beletrie prokládat knihami pamětí, studiemi od sociologů nebo fyziků. Zpravidla mám rozečteno několik textů najednou a jakousi záhadou se skoro vždy doplňují. Snažím se chodit na výstavy nebo jen vnímat krajinu v jejím čase. Vyhýbám se – asi občansky nezodpovědně – politickým projevům. A taktéž veřejnému přednesu poezie. Dále než za autorská čtení pro mě nelze. A zcela žasnu nad schopností komponovat hudbu.
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Joseph Roth. Složitá povaha je slabé slovo. Je z ranku oněch bohémů, cyniků s enormní bystrostí, empatií a přecitlivělostí, se schopností velmi tvrdě zaútočit a ublížit, ale také přesně pojmenovat pocit, dobu, vztah – bez patosu, s dostatečným prostorem pro vaše pousmání i úzkost v jediný moment. Nevím, zdali je mi citově nejblíže, ale rozhodně mě přitahuje. Je to typ člověka/autora, s nímž i přes rizika ztrát (včetně ztráty snadného usínání) má pro mě smysl vést dialog.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Kusy planety Země – hory a oceány; člověku vždy připomenou, že bez něho se to zde obejde a rozměr jeho času (a jeho „důležitosti“) jsou v porovnání s nimi směšné. I proto za jedno z nejvtipnějších slovních spojení pokládám „dělat kariéru v českém divadle“.
Etické či jiné hranice, za které byste nešla
Konat a žít na úkor někoho jiného, včetně lži kvůli svému pohodlí. Ono to začíná už v kuchyních a obývácích… tam se tiše ustanovuje norma, která pak přerůstá do celospolečenských a mezinárodních rovin. Takže každodenní drobný boj se sebou samým. Slovy jedné z Büchnerových postav: Kde končí sebeobrana, začíná vražda. Je to patřičně dramatická formulace, ale výstižná. Doufám, že tu hranici budu umět rozeznávat nebo alespoň že vždycky bude v mém počínání minimálně snaha o to ji nepřekročit.
Divadelní sen
Trvale uvěřit, že divadlo dává smysl.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu
Podstatně klidnějším člověkem. Nejspíš správcem horské boudy a lehce zapadlým vlastencem s ještě zapadlejším spisováním obecní kroniky, co tu a tam jde zvonit klekání a po bouřích vysazuje stromy. Nebo správcem majáku. Nebo delfínem.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Zajímá mě od lidí, jejichž tvorba či myšlenky mě inspirují a kteří se umějí odpoutat od vlastního ega, respektive od křivd vlastního ega (velkorysost). Od těch, co umějí dát dané do širšího kontextu (vzdělanost), vnímat (empatie), o co se pokoušíte, a poté říci, proč vám váš záměr třeba nevyšel nebo proč je krkolomný. Takový kritik je pro mě tvůrčí partner. V tomto smyslu jsou to pro mě nepostradatelní lidé.
Komentáře k článku: Martina Kinská
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Milica Pechánková
Vážená Martino Kinská,
před malou chvílí jsme se s manželem vrátili z vaší hry Pankrác 45. Nabídla nám hluboký divadelní zážitek. Jsme z věkové kategorie „dříve narozených“, a tak nám některé repliky unikly, což mrzí, protože oba k tématu hry máme právě díky věku silné vazby. Navíc z textu je zřejmé, že má silnou oporu v autentických událostech a memoárové literatuře. Bylo by možné si scénář hry v divadle zapůjčit? Bydlíme doslova v sousedství.
Za odpověď děkuje Milica Pechánková a Oldřich Jelínek
28.12.2022 (21.53), , Trvalý odkaz komentáře,