Divadelní noviny > Rozhovor

Martina Krátká: S ďáblem bych nechtěla tančit

S Martinou, herečkou Švandova divadla na Smíchově, jsme se sešli dvakrát: před představením poslední zdejší inscenace Eskalátor a po představení. Varovali mě, že je křehká, ale já jsem rychle nabyl pocitu, že to je křehkost nebojácná, a tak jsem ji v otázkách nešetřil. Na svůj křehce mladý věk už toho stihla dost: angažmá v Huse na provázku, nyní ve Švanďáku, režíruje i vlastní autorské inscenace. Namísto bojácné autorizace jen krátký vzkaz: rozhovor je moc fajn. I naše setkání bylo takové.

Jaké jsou vaše rodinné kořeny?

Pocházím ze Slavkova u Brna, ano, tam, co byla ta bitva. Zem zbrocená krví, jak říkal můj učitel Ctibor Turba…

V tomto čísle Divadelek pokračují Turbovy vzpomínky, takže se rozhovor s jeho žačkou náramně hodí…

I mně. Píšu o Ctiborovi disertaci a když jsem po něm chtěla nějaké informace, odkázal mě právě na své paměti. Jestli se ale ptáte na mé divadelní geny, tak pokud vím, v naší rodině se divadlu nikdo nevěnoval. Jeden děda zpíval a druhý byl vášnivý trumpetista, na svatbách, pohřbech. Maminka celý život pracuje jako zdravotní sestra v psychiatrické léčebně.

Pro mě je divadlo vášeň a láska, ale dokázala bych žít <br />i bez něj, na rozdíl od víry.

Děti herců znají zákulisí, poznala vy jste životy pacientů?

Byla jsem zvyklá se za mámou občas stavovat, takže jsem potkala spoustu zajímavých lidí. Myslím, že je to trošku jako v umění: když vám něco na duši chybí, pak vám zas něco přebývá, malujete třeba krásné obrazy. Ráda jsem s nimi mluvila, i když jejich příběhy většinou končily nějakou bolestí a smutkem. Vzpomínám na jednu slečnu, kterou bych ráda pozvala třeba do kina jako svou kamarádku.

A váš tatínek?

Táta mě jako sportovec mučil ke sportu, stejně jako mé sestry. Jezdilo se na kole, běhalo se po oválu, hrála jsem dokonce basketbal jako daleko nejmenší hráčka s nakratičko ostříhanou hlavou. Natrápila jsem se, ale dneska jsem za to vděčná. Když mi je úzko, jdu se ráno proběhnout po náplavce, od mostu k mostu, když tam nikdo není.

Divadlo?

Už na základce jsem se rozhodla, že budu herečka, a tak jsem se hlásila na konzervatoř. Tam mě ale nepřijali kvůli výšce: měla jsem 147 centimetrů. Poslali mě ke sportovnímu lékaři na rentgen chrupavek, jestli ještě porostu, což se nakonec podařilo. Šla jsem sice na gymnázium, ale jak jsem byla smutná, že mě nevzali na herectví, udělala jsem si v patnácti výlet do Brna, kde jsem potkala Pavla Zatloukala. Týden před tím jsem s ním viděla úchvatné představení Rozvzpomínání, takže jsem se ho odvážila zeptat, co mám dělat. Dal mi telefon na Evu Tálskou, která Na provázku vedla Dětské studio. To byla ta nejlepší možná divadelní škola, kam jsem denně začala dojíždět.

Nejste první, kdo mi to říká. Čím bylo studio výjimečné?

Všichni dělali všechno, co s divadlem souvisí. Takže jsme nejenom hráli, ale třeba se učili svítit. Ze studia tak vyšla děcka, co dnes pracují jako kostýmní výtvarníci, zvukaři, osvětlovači, scénografové. A krásné na tom bylo i to, že si za dobu těch čtyř let nepamatuji jediný konflikt, že by někdo někoho neměl rád nebo že by se partičkařilo. Od nějakých čtrnácti, patnácti let třicítka dětí zažila, co je divadlo. Chodili jsme také na spoustu dílen, na žonglování, na akrobacii, měli jsme hodiny improvizace, Eva Tálská nás využívala ve svých inscenacích, třeba v Pašijích, kde jsem hrála jednu z dcer siónských. Anebo jsem vystupovala i v Divadle U stolu s Františkem Derflerem. Hodně důležitým člověkem byla pro mě také Aťka Ambrová, vlastně moje skutečná učitelka herectví, k níž jsem chodila i během studia na JAMU. Měla zvláštní metodu, kdy se četly třeba jenom noviny kvůli výslovnosti, ale současně hlídala, abych nemalovala intonace, ale opravdu rozuměla slovu, tomu, co říkám.

Prostě jsem v divadle trávila veškerý volný čas, v Bučovicích jsem vzala tašku, odjela do Brna a vracela se v deset večer vlakem zpátky.

Co na to rodiče?

Tátu sice zklamalo, že nebudu sportovec, ale řekl mi – Když ses rozhodla pro divadlo, tak ho dělej dobře. A hlavně mě první dva roky vozil večer na představení a čekal, až skončí, to bylo od něj neuvěřitelné. Pak už jsem jezdila sama anebo přespávala u kamarádů.

Na druhou stranu – člověk se v mládí uzavře do divadelní komunity a přestane vnímat vnější, mnohdy málo přátelský svět, nemyslíte?

To je pravda, pak přijde náraz. Měla jsem na gymnáziu individuální plán a když jsem se do školy vracela, někteří spolužáci se ke mně chovali nepříjemně, a já nevěděla proč. V divadle se tak trochu ukrýváte, izolujete, protože máte pocit, že tam jste doma.

Separování se hrozí asi všude – jak vy sama vnímáte brněnská divadla?

Na základní škole jsem měla možnost jezdit autobusem do divadel s důchodci a diabetiky. Vyráželi do Mahenovy činohry, Janáčkova divadla a do Městského, z těchto tří divadel se skládal můj obraz. Když jsem ale doma oznámila, že chci být herečka, táta mi týden před přijímacími zkouškami koupil lístky do všech dalších divadel. Poté co jsem zažila Na provázku již zmíněné Rozpomínání režiséra Iva Krobota, ihned jsem získala pocit, že jsem konečně tam, kde mám být. Brněnská divadla… Vyrostla jsem Na provázku, ale moc ráda chodila i do HaDivadla, hostovala jsem ve dvou inscenacích Evy Tálské v Polárce. Podle mě pokaždé záleží na konkrétních lidech a na tom, čím jsou divadla specifická, neopakovatelná, na divadelních budovách už tolik nesejde.

Rozcitlivělé tělo

Jak jste se tedy stala žačkou Ctibora Turby?

Radila jsem se s Evou Tálskou, která mi šalamounsky doporučila, ať se zkusím přihlásit na všechno, co mi něco říká. Takže jsem se rozkoukávala, ale přijímací zkoušky u Ctibora Turby, kdy se na JAMU založil nový obor klaunská scénická a filmová tvorba, mi připadaly svou tvůrčí cestou tak povědomé a úžasné, že jsem okamžitě věděla – to je ono! A nemýlila jsem se, přišly krásné tři roky studia, kdy jsme i o prázdninách chystali inscenace, odjížděli na festivaly, jezdili se stanem. No a po ukončení studia u Ctibora jsem nastoupila do třetího ročníku činoherního herectví k Nice Brettschneiderové, která mi také velmi pomohla.

V čem?

V té době jsem na jevišti nepotřebovala mluvit. Když má člověk natolik rozcitlivělé tělo, připadá mu, že ať udělá cokoli, vždycky jde nejprve výraz těla, až pak slovo. Takže se mnou bylo dost práce, než se to srovnalo.

Možná byste mohla pomoci vy mně. Pohybové divadlo moc nesleduji, protože nevím, jak o něm psát. Hudební kritik aspoň může napsat, že někdo zpíval falešně – lze ale říct, že pohyb, výraz těla byl falešný?

Vždycky můžete napsat, že herci jeho výraz prostě nevěříte. Ale to je asi málo, to je příliš subjektivní. Také záleží na tom, jestli jdete na klauniádu, klasickou pantomimu nebo na taneční představení. Sama teď při psaní disertace narážím na limity jazyka, člověk chce být jasný, přesný, srozumitelný, ale bývá to boj, když jde hlavně o pocity a vy se řídíte spíše svým srdcem. Obávám se, že vám moc neporadím.

Nevadí, třeba se k tomu ještě vrátíme. Po JAMU jste se ocitla na Provázku, kde nový umělecký šéf Vladimír Morávek vypsal konkurs. Můžete jej srovnat třeba s přijímačkami na školu?

Základ je podobný. Připravíte si monolog, píseň, procházíte pohovorem. S Vladimírem bylo nejzajímavější, když jsme na textech zkoušeli spolupracovat, kdy různě měnil zadání, aby zjistil, jak na sebe vůbec slyšíme. Měla jsem z konkursu nakonec dobrý pocit, říkala jsem si, že když jsme se dvě hodiny mučili, tak aspoň ví, že nekupuje zajíce v pytli. Musím ale dodat, že já jsem byla Vladimírova fanynka už na škole, když jsem jezdila do Hradce Králové na jeho inscenace, Čechova, Akvabely. Takže když Vladimír nastoupil na Provázek, byla jsem trochu zmatená, protože se pro mě zprvu smíchaly dva různé elementy, poetiky, které jsem měla ráda každou zvlášť. To je ale přirozený vývoj, věci se mění.

Vladimír Morávek není jediný režisér, který přípravu inscenace spojuje s exkurzí do dramatikova světa. I tak by mě moc zajímal váš ruský výlet před inscenací podle Bulgakovova Fausta a Markétky?

Pro mě to byla třetí návštěva Moskvy. Před tím jednou na festivalu s Ctiborem Turbou, pak s jednou jamáckou inscenací, takže jsem si už k Rusku přičichla. Poprvé se o mě celý týden staral jeden chlapec, kterému jsem obstarala vstupenky na Provázek, když v Brně pátral po českých příbuzných, a jeho ruské srdce se rozhodlo, že se mi bude v Moskvě věnovat. Najednou už to nebyl žádný turistický výlet, ale díky němu jsem viděla, co člověk běžně neprožije. Vyjedete třicet kilometrů za Moskvu a poznáte neuvěřitelnou chudobu, současně máte v paměti i všechno to okázalé bohatství, paradoxy, které jsou pro Rusko typické. A k tomu setkání s lidmi, na jaké nezapomenete. Večírky bývaly samozřejmě veliké, ale ještě víc jsem z Rusů cítila to jejich velké srdce…

Které má ale i tu odvrácenou stranu. Jak říkal myslím Gorkij, mužik sice zabije, ale pak hořce, hluboce lituje.

Určitě. Ale já měla neuvěřitelné štěstí na osoby, které když něco slíbily, tak to platilo. A nemohu zapomenout ani na tu fascinující vášeň k divadlu. Jejich studenti jím žijí doslova od rána do večera.

A Bulgakov?

Rozhlíželi jsme se v jeho domě, vnímáte místnost, stůl, kde sedával, kde psal, kde ho napadalo pokračování příběhu, co nás tolik zajímá. Mám sklon si domýšlet a představovat i osudy autora, který se tak stává pro mě stejně přítomný a vzrušující jako jeho postavy.

Na Vladimíra Morávka vzpomínají jeho herci všelijak. Vděčně i hořce, jak vy?

Práce s Vladimírem je jiná v tom smyslu, že on používá herce ke svým vizím. Má velmi jasnou představu, co by od herce chtěl, a je pravda, že někdy se hledá velmi dlouho a složitě. Sedíte doma, nemůžete spát a říkáte si, tak jak, mám zkusit ještě tuhle třistapadesátou variantu?

Jak dlouho jste hledala Markétku?

Téměř celé zkoušení. Vladimír mě sice občas pochválil, ale já jsem stále přemýšlela, jak se Markétka vztahuje ke mně. Teprve při generálkovém týdnu jsem si řekla, vždyť ona je přesně tenhle typ ženy, kterému rozumím, riskla jsem to a zahrála celou projížděčku úplně jinak. Vladimír ji v jednu chvíli zastavil a řekl, Tak to je přesně ono, teď jste herečka.

Možná jste si vzpomněla na velké ruské srdce i na goethovskou věčnou lásku žen…

Možná. Nevím, jestli si neděláte legraci, ale určitě vím, jak moc je vzácné, aby si režisér s hercem porozuměli. Nebo alespoň našli společnou řeč.

Nepatří Markétka mezi zidealizované typy žen, které neexistují?

Já si to nemyslím – když někdo skutečně miluje, tak je schopen všeho.

Třeba si zatančit se satanským Wolandem?

Hm, moment, stop, zpět. Pro mě je důležitá víra v Boha, takže já bych si s ďáblem nechtěla zatančit.

Může si být víra v Boha v něčem podobná s láskou k divadlu?

Nesrovnávala bych to. Pro mě je divadlo vášeň a láska, ale dokázala bych žít i bez něj, na rozdíl od víry.

Proč jste vlastně odešla z Provázku?

Když jsme mluvili o divadle jako rodině, domovu, pak i tam přijde chvíle, kdy potřebujete změnu, chcete odejít. Pro mě ta chvíle přišla v roce, kdy zemřela Aťka Ambrová.

Tak silné bylo vaše napojení?

Byl to jeden z impulsů. Navíc můj přítel, se kterým jsem letos deset let, odešel do Prahy na FAMU a já zůstala v Brně sama a uvažovala v té své garsonce, co vlastně v životě chci. V první fázi jsem se zavalila prací, ale nepomohlo to, a tak jsem si řekla, že se musím odtrhnout od svého mateřského divadla jako se rozloučit s mámou. Oplakala jsem to, ale nechtěla jsem chodit do divadla zamračená nebo naštvaná. Takový člověk tam nemá co dělat, když je nespokojený, ať jde.

Jak si herec shání nové angažmá?

To vám mohu popsat: nejprve strašně dlouho přemýšlíte, jaké divadlo vás zajímá, a pak si na ploše vytvoříte složku Šílenství a každý den napíšete půl věty, protože víc to nejde. Zhruba za měsíc máte svůj životopis, ale pak dlouho trvá, než jej odkliknete a pošlete.

Vy jste ale měla ještě jednu alternativu, své pohybové divadlo. Jakže se to jmenujete?

Služebníci lorda Alfreda. Na počest Ctibora Turby. Končilo nás v jeho ročníku pět a jsme spolu už šestý rok. Začínali jsme od nuly na Flédě, a to nám trochu spadly brejle, když jsme zjistili, jak se těžko shánějí finance. Každopádně jsme si své publikum našli a hrajeme teď už druhým rokem v HaDivadle. Všichni z nás mají angažmá v jiných divadlech, takže není lehké najít společný čas, je to ale naše radost.

Slyšel jsem o vašem zahraničním angažmá…

Ale to jsme byli jenom ve dvou na tři týdny v Dubaji. Zvláštní zkušenost. Hráli jsme všichni ti pozvaní umělci v supermarketu, protože jinde se vlastně ani nežije, jaké je tam vedro. Čekala jsem to horší, ale nejvíce byli zklamaní producenti, kteří si nás pozvali, ale nejspíš ani netušili, co je to pantomima. O diváky jsme přitom nouzi neměli, a děti jsou všude na světě stejné, protože mají fantazii a vyčtou i to, čemu už dospělí přestali rozumět. Arabský svět mě hodně překvapil, včetně takových detailů, že i na snídani chodí ženy v burkách, tedy bez sejmutí vrchního dílu oblečení.

Agresi bych uměla jen zahrát

Na Prahu a konkrétně na Smíchov jste si zvykala nejspíš snadněji, ne?

I když je pravda, že se nerada stěhuji, tady jsem brzy získala pocit domova, ani nevím proč. Možná jsem vnitřně toužila po větší anonymitě. Dlouho jsem se pohybovala v kolečku kolem divadla, ale protože mám pejska, začala jsem podnikat stále delší výlety.

Jak jste se sžívala s poetikou Švandova divadla, která se od Provázku dosti liší?

V průběhu sezony se v každém divadle setkáváte s velmi různými režiséry. Jiná práce je s panem Pitínským, jiná s Honzou Mikuláškem, jiná je Tálská, jiný je Goldflam. Pro mě je podstatné, jestli je ta práce skutečně tvůrčí, a taková se tady podporuje. S Dodem Gombárem se o postavách a situacích hodně bavíme a i když je text předepsaný, často se improvizuje a hledá dál, abychom přesně věděli, o čem hrajeme.

Viděl jsem vás tu už ve třech inscenacích. Crash u potoka i Eskalátor mě zajímaly vystižením agresivity města či primitivností venkovského prostředí. Jak vy osobně se vyrovnáváte v životě s lidskou zlobou a nízkostí?

Jistě vím jenom to, že ji nechci stejnou měrou oplácet. Právě jsem si vzpomněla na situaci, kdy mi nějaká slečna stoupla jehlovým podpatkem na ruku a ještě na mě začala křičet. Mě to tak zaskočilo, že jsem se rozplakala, přestože na místě byla spíš agrese. Tu já necítím, ale umím ji zahrát.

Jak? Třeba na nějakého opilce v metru?

Posadím hlas co nejníž a jsem nepříjemná. Mám i nachystáno, co bych řekla.

Co?

Neřeknu.

To je to tak sprosté?

Není, ale záleží na situaci. Musíte odlišit, jestli jde vyloženě o agresi, anebo jen takové to nervózní tetelení z přetlaku, ze stresu a únavy, pak můžete člověka zklidnit, když na něj pěkně promluvíte, aspoň já mám tu zkušenost.

V Taboriho hře Mein Kamf se hezky mluví dokonce i na mladičkého Hitlera. Napadá mě, jestli se dokážete dívat na válečné dokumenty z té hrůzné doby?

No, já žiju s dokumentaristou, takže se chodím koukat na určité přehlídky, kde vidíte věci, které s vámi určitě hnou. Raději bych se ale vrátila k Taborimu, v jehož případě je smích obranou proti vší hrůze. U mě se tento obranný mechanismus spouští spolehlivě: ztratí se mi doklady, a já se tomu začnu smát. Zní to sice jako klišé, ale humor je určitě lék, který zabírá a osvobozuje vás z úzkostí.

Působíte vyrovnaně, i když mluvíte o úzkosti – čím to?

Nechávám se každý den překvapovat – to ale tak nebylo vždycky. Dneska se těším z práce a ze života, protože jsem se konečně odnaučila bát se, jak to všechno zvládnu. Před příchodem do Prahy jsem měla hrůzu, že už se nebudou nikde opakovat ty nádherné vztahy, jaké panovaly na Provázku. A to se nestalo, přišla jsem a překvapilo mě, kolik se objevilo pomocných rukou. V souboru se cítím šťastná a hrozně se těším na každou další práci.

Abychom nekončili až podezřele optimisticky – kdy jste se naposledy rozplakala?

Naposledy? To budou tak dva týdny, kdy jsem hledala nějaké fotky z představení, které mi připomněly Aťku Ambrovou. Z nějakého vzteku mi přišlo líto, že už tady není…

Měla jste někdy pocit, že vás i dneska na jevišti sleduje, jak básní o zemřelých hercích někteří vaši kolegové?

To ani ne. Často ale na ni myslím a opakuji si, co mi říkala, jaké mi dávala rady.

Řekněte aspoň jednu.

Když jsme se viděly naposled, řekla: Nenechaj se zlomit, moje milá. Často mi ještě v Dětském studiu povídala: Strčím do tebe a spadneš!

Jak to myslela? Že máte být pevná v kramflecích?

To jistě taky, ale zásadní je, aby se člověk nepodělal z toho, že stojí na jevišti, nesmí mít strach.

Vaše další iniciační učitelka, režisérka Eva Tálská, je dnes ošklivě nemocná. Byla jste za ní? Zkusila jste ji vzít jako svou kamarádku z léčebny do kina, myšleno obrazně?

Nerada bych o tom mluvila, pro mě to je strašně citlivé téma. Teď jsme se dlouho neviděly.

Já vás nechci rozplakat.

Pořád doufám, že se ještě v práci sejdeme. Moc bych o to stála a ještě bych chtěla nějak říct děkuju. Když ale nad tím člověk uvažuje, tak mám pocit, že by se děkuju mělo sdělit jinak, než jenom tím, že se to řekne. Jak ale takové děkování doručit…

Neříkejte nic, když se lépe vyjadřujete neverbálně. Zkuste nějaký pohyb, výraz těla.

Možná to zkusím – až se nebudete koukat.

Není banální průpiskou

Martina Krátká když na Provázek na konkurs dorazila – úplně si mě získala tím, jak uhrančivě se dívala, já nejkurióznější pro ni vymýšlel zadání – aby byla Svědomím a Zábleskem a Nicotou a Průpiskou v rukou Václava Klause – ona dřív, než cokoliv udělala, vždycky dlouho přemýšlela – měla přitom v očích výraz tak hlubokého soustředění, až to jednoho dostávalo do pocitu viny – takto traumatizovat mladé dívky tím, že po nich chcete, aby ta blbá zadání zkusila vichřičněji, anebo tekutěji, anebo spíše špičatě – to se přece nesmí. Ale ona vždycky uměla zareagovat jedinečně a umanutě – slyšela o tom našem divadle různé věci – že herci tam musí dělat neuvěřitelné kotrmelce – přesto tam chtěla vší silou být – úplně si mě získala tím, jak to pro ni nebyl problém: nebýt banální propiskou.

Pak jsme různé věci zažívali a mne ta její jedinečnost fascinovala víc a víc – následkem toho víc a víc pověřoval ji různými tajnými rolemi – takovými těmi, co kdysi Pavle Tomicové jsem svěřoval – aby to legrační bylo a aby v tom Tajemství bylo – nakonec tak se rozjel, že v Maestrovi a Markétce poprosil ji, aby byla Markétkou – a to jsem nejspíš přehnal, protože ten román pojednává o Ďáblovi, jenž té síly je díl, jenž chtíc konat zlo nakonec Dobro vykoná – čemuž se dost těžko dá rozumět – ještě když to režíruju já – pročež pak Martina nechodila dva měsíce spát. Zavřeni u Aťky Ambrové v kuchyňce hodiny a hodiny jsme zkoušeli: jak se říká Děkuji Ti, že ničíš ve mně vše – tak, aby to nebylo banální. A Martina se během těch dvou měsíců proměnila v neuvěřitelnou bytost – ztrácela vše, až to bolelo, a já – zcela jí uhranut – toužil jsem nakonec už po jediném – aby si konečně začala věřit. Nicméně, ona ne a ne – to raději dala na Provázku výpověď.

Když tedy teď slyším, že se jí daří, že je zjevením v té Praze, jsem na ni pyšný jako maminka na svého prvňáčka, co shakespearovský sonet vystřihnul už na konci února.

Sláva jejímu talentu!

Howgh.

Vladimír Morávek

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 16. října 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Martina Krátká: S ďáblem bych nechtěla tančit

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ