Martina Schlegelová: Na život Havlových jsme nahlédli „havlovskýma“ očima
Proč Divadlo LETÍ iniciovalo vznik textu Anny Saavedry Olga (Horrory z Hrádečku)?
Původní idea byla inscenovat Dopisy Olze. To jsme ale nezamýšleli pro LETÍ, inscenaci jsme plánovali, když jsme se s dramaturgyní Marií Špalovou a Danem Špinarem hlásili do konkurzu na Divadlo Na zábradlí. To sice nevyšlo, ale protože nás s Marií myšlenka věnovat inscenaci Václavovi a Olze Havlovým stále víc zajímala, rozhodly jsme se projekt modifikovat pro LETÍ – a tehdy přišel nápad nechat napsat hru o Olze Havlové.
Divadlo LETÍ má už od roku 2010 svůj rezidenční program, v jehož rámci vznikají nové hry. Někdy je uvádíme sami, jindy v koprodukci s jinými divadly. Anna Saavedra pro nás v rámci tohoto programu mimo jiné napsala text Tajná zpráva z planety matek, který se mnoho let úspěšně uváděl v brněnském HaDivadle. Spolupracovala s námi i mimo LETÍ – se mnou v rozhlase, s Marií třeba ve Slovenském národním divadle. Myslím, že si spolu rozumíme a Anna rozhodně patří do úzkého okruhu spolupracovníků.
Jaké bylo „zadání“?
Nechtěly jsme, aby vznikla životopisná hra. Nešlo nám ani o v pravém slova smyslu hru historickou, i když text pracuje s mnoha fakty a je historicky zcela věrný. Chtěly jsme, aby se obsah prolnul s formou – tedy abychom na život Havlových nahlédly tak trochu „havlovskýma“ očima, jako by se oni sami stali postavami ve Václavově hře. Já sama mám hrozně ráda absurdní humor a Annin humor je vždycky velmi chytrý a inspirativní. Na textu jsme pracovaly několik let, tedy dlouho před, ale pak i během zkoušení, a byla to opravdu úzká spolupráce mezi Annou, Marií a mnou.
Čím je pro vás osud Olgy Havlové fascinující?
Na Olze nás fascinuje, jak dokázala zůstat sama sebou, i když se k ní okolí chovalo jakkoli extrémně – ať už ji neutralizovali tím, že ji zaháněli na okraj společnosti, nebo naopak tím, že z ní udělali nedostižnou ikonu. Svým neokázalým způsobem tyto snahy znovu a znovu rozbíjela a dokazovala, že i úplně obyčejný člověk, je-li čestný a pracovitý, může toho pro společnost hodně udělat. Tohle je dnes, myslím, hodně důležité poselství.
Věděla jste od počátku, že bude Olgu ztvárňovat Pavlína Štorková?
Ano. Pro mě to byla od začátku jasná volba a dost jsem lidem kolem sebe komplikovala situaci, abych si to prosadila.
Kam se nyní ubírá Divadlo LETÍ?
Divadlo LETÍ teď má hodně příjemné období. Přestěhováním do VILY Štvanice jsme našli prostor, který nás sice na jednu stranu trochu omezuje, protože provoz v něm je všechno jen ne jednoduchý, ale zároveň i inspiruje. Sdílíme ho s generačně blízkými skupinami, se kterými si osobně dobře rozumíme a umělecky si nelezeme do zelí, naopak se doplňujeme. Měli jsme strach, že si nás diváci po dalším stěhování nenajdou, ale opak je pravdou, máme už rok prakticky neustále vyprodáno. A hlavně – diváci, co za námi na ostrov přijdou, jsou naší „krevní skupinou“, takže vzniká úplně unikátní atmosféra klubu, kde se o představení často diskutuje ještě i na baru – i s úplně cizími lidmi.
Plánujeme dál pracovat na textech, které reflektují současnou společenskou situaci (jako byla Zpověď masochisty nebo právě Olga). Chceme uvádět různorodé texty, nikdy nám nešlo o vytváření „čistého“ stylu, ale naopak o pestrost. Náš repertoár, to je takový talíř jednohubek. Každý by si v něm měl najít to své – ten, kdo se současnými texty teprve začíná, i zkušený gurmán, který už „vášni pro nové hry“ dávno propadl.
Po několikaleté pauze teď opět připravujeme dva mezinárodní projekty; stali jsme se za ČR oficiálními partnery sítě Fabulamundi, která sdružuje přední evropská divadla, jež se věnují současné dramatice. Na nové impulzy a zahraniční spolupráci se moc těšíme. Co nás začalo před časem zajímat, je propojování současných textů a imerzivního divadla.
Jak byste zhodnotila současnou dramaturgii českých divadel? Je v nich dáván dostatečný prostor současným hrám?
Já jsem o tom psala jednu práci. Krize byla v devadesátých letech. Po roce 2000 se díky iniciativě několika jednotlivců a skupin, jako bylo LETÍ, začalo hodně měnit a najednou skokově současných her přibylo. Zatím mám data zpracovaná jen do roku 2010, ale myslím, že nyní hodně divadel považuje nové hry za zajímavý segment repertoáru. Dokonce je běžné objednávat si nové české hry, pořádat cykly scénických čtení…
Porota Ceny Marka Ravenhilla každoročně vybírá z více než stovky inscenací, což není málo, když uvážíme, že tato cena má dost přísná pravidla – musí jít o původní divadelní hru, ne starší než 10 let a ještě navíc svébytný text, který je přenositelný i mimo původní kontext souboru, který ho poprvé uvedl.
Komentáře k článku: Martina Schlegelová: Na život Havlových jsme nahlédli „havlovskýma“ očima
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
