Divadelní noviny > Názory – Glosy
Martina Schlegelová: Nové hry pro nás píší i zahraniční autoři
V tomto roce slaví LETÍ (divadlo s vášní pro nové hry) patnáct let své existence. Za tu dobu představilo na 140 her, vesměs českých premiér, ve formě scénických skic i regulérních inscenací a rozmanité projekty na netradičních místech. V generaci čtyřicátníků a mladších bychom stěží našli režiséra, který s LETÍ alespoň jednou nespolupracoval. Divadlo je součástí evropského projektu Fabulamundi a organizuje Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou inscenaci současné hry.
Divadlo LETÍ vzniklo v roce 2005, ale vy jste se přidala až později?
LETÍ založil Daniel Přibyl s tehdejším hereckým ročníkem Miroslava Krobota, společně s režisérem Marianem Amslerem a produkční Lenkou Stárkovou. Vymyslel koncept dramaturgie zaměřený na současné hry, a když po roce odcházel, logicky jsme štafetu přebraly společně s Marií Špalovou, protože naše dramaturgie byla podobná, ale neměly jsme soubor. Nicméně za poměrně krátkou dobu byl soubor rozpuštěn… Měly jsme totiž na vybranou: buď zachovávat unikátní dramaturgii, tedy uvádění zajímavých textů bez ohledu na herecký ansámbl, nebo zachovat soubor a vybírat hry přímo pro něj. To jsou dva různé typy práce. Zvolily jsme zachování unikátní dramaturgie a s herci jsme se domluvily, že budeme spolupracovat na základě dobrovolnosti. Dodnes se vracejí někteří lidé, kteří tu byli od počátku, jako Pavlína Štorková, Richard Fiala nebo Pavol Smolárik, ale i mnozí režiséři. Takže dnes stálý soubor neexistuje, ale je tu skupina lidí, kteří s námi pracují pravidelně.
LETÍ v rámci cyklu 8v8 přišlo s tvarem scénické skici, což je adrenalinová záležitost na tři zkoušky, a ne každý režisér a herec ji zvládne.
To taky začal Dan, ale protože jsme s Marií v té době pracovaly v Dilii a měly přehled o nových hrách, oslovil nás ke spolupráci. Po jeho odchodu jsme v tom pokračovaly. Původní úmysl byl udělat osm dílů ročně, abychom divadlům představily co nejvíc nových textů, protože v té době se málo hrála současná dramatika. To se dařilo, většina textů se pak dočkala regulérních inscenací v jiných divadlech nebo v rozhlase. Během posledních deseti let se ale hodně změnilo, vyhledávání a uvádění nových her se věnuje více divadel a formát scénických skic už pro publikum není zajímavý. Takže s cyklem 8v8 jsme loni skončili. Teď se více soustředíme na to, jakým způsobem se současné texty dají uvádět. Protože stále má řada divadelníků pocit, že na základě textu nemohou tvořit dostatečně svobodně. Myslím, že to není tak docela pravda. Jsem přesvědčena, že divadlu vždycky prospěje kvalitní text. Řada vizuálně nebo režijně zajímavých projektů trpí právě tím, že jejich textová složka je průměrná nebo podprůměrná. V rámci projektu Camp Q jsme například zkoumali, jakým způsobem lze psát hry pro imerzivní divadlo, protože to bývá častý problém.
Ve vaší nabídce mě zpočátku zajímala hlavně anglosaská dramatika, ale záběr LETÍ je jazykově širší.
Myslím, že anglosaských autorů tolik nemáme, minimálně třetina her byla českých. Dost brzy jsme přišli s myšlenkou rozvoje původního českého dramatu, vypisovali jsme rezidence, kde vznikaly hry přímo pro nás. Třeba hra Romana Sikory Zpověď masochisty, Olga Anny Saavedry nebo Poker Face Petra Kolečka. Nové hry pro nás psali i někteří zahraniční autoři. K současné německé dramatice se opakovaně vrací Marian Amsler. Čas od času jsme se snažili přinést něco úplně jiného, uvedli jsme australskou, finskou, italskou či katalánskou hru.
S tím souvisí spolupráce LETÍ na různých mezinárodních projektech, ať je to Theatre Uncut, nebo Fabula Mundi.
Ono to logicky vychází z naší dramaturgie, kdy jsme se kromě původních českých věcí chtěli věnovat evropské dramatice. Takže jsme hledali zahraniční partnery, kteří by nám pomáhali objevovat nové autory, a zároveň jsme se snažili vytvořit nějakou síť kontaktů. Samozřejmě jsme zjistili, že spousta administrativy u mnohých evropských projektů není vyvážena dostatečným přínosem. Teď například v rámci Fabulamundi děláme servis deseti českým autorům, které vozíme do zahraničí, zajišťujeme letenky, hotely, tlumočníky. Jsme nezávislé divadlo, je to pro nás práce navíc, ze které nemáme žádný zisk. Svým způsobem suplujeme státní instituce a navíc na to v grantovém řízení doplácíme, protože nám to ubírá peníze na naši vlastní tvorbu. Na druhé straně mám radost, že v rámci Fabulamundi se za poslední dva roky už pět českých dramatiků dočkalo regulérních inscenací svých her v evropských divadlech. Vzhledem k tomu, že aktivita výrazně překračuje naše možnosti, rádi bychom ji předali, ale není komu. Podobné je to s Cenou Marka Ravenhilla za inscenování nových her, která bude mít letos deset let. Pro její důvěryhodnost by jistě bylo lepší, kdyby se organizace ujal někdo jiný, například nějaké periodikum nebo Divadelní ústav.
Hráli jste v Hereckém studiu Švandova divadla, v Divadle Na Prádle a nyní ve VILE Štvanice, ale také v různých netradičních prostorech, mimo jiné v tovární hale, na letišti, pod širým nebem. Budete v neobvyklých formátech pokračovat?
Kromě oblíbené Večeře s novou hrou, kde diváci mohou během tříchodového menu zhlédnout několik scénických skic, letos poprvé 17. února, plánujeme jednou až dvakrát ročně jednorázový projekt v nějakém zajímavém prostoru – vždycky v jeho rámci uvedeme nový text a zároveň experimentujeme s možnostmi jeho inscenování.
Jaké tituly chystáte k patnáctinám divadla?
Po loňském projektu CAMPQ si všichni potřebujeme vydechnout, protože to bylo nesmírně náročné. Takže jsme si řekli, že oslavy uděláme decentní. Oslovili jsme tři režiséry, kteří tak trochu tvořili dějiny LETÍ, ke spolupráci na autorsko-režijních rezidencích. Už v lednu bude mít premiéru hra Daniela Špinara Homo ’40, na květen připravuje hru o Gretě Thunbergové Marian Amsler. Třetí bude naopak někdo z mladé režisérské generace, uvedeme totiž projekt Kashi Jandáčkové, zatím s pracovním názvem How deep are you?
Komentáře k článku: Martina Schlegelová: Nové hry pro nás píší i zahraniční autoři
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
