Maryša (mlčí) ve zlaté kleci
Maryša (mlčí) uměleckého gangu Depresivní děti touží po penězích je po Stroupežnického Našich furiantech další „velkou klasikou“, po které soubor působící ve Venuši ve Švehlovce sáhl. A ani tentokrát s ní nenakládá s ostychem.
Sbor nevěst tvoří přesvědčivou psychologickou hradbu proti drzé a rozevláté Maryše (Andrea Berecková), kterou násilím vhání do manželství s Vávrou (Petr Jeništa, v popředí) FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ
Snad nejznámější české realistické drama vykládá režisér Jakub Čermák velmi svérázně, nicméně jeho hlavní dějovou rovinu respektuje. Ústřední téma – Maryšin odpor k domluvenému sňatku – modeluje zejména silnými vizuálními obrazy, a to na úkor původního textu i slova. I tak je ale tematický fokus inscenace velmi dobře čitelný: Kdo (si) vytváří tyrany a umožňuje jejich existenci? ptají se Depresivní děti. Nejsou to často samy oběti nebo jejich okolí? V tomto smyslu odvážně zpochybňují tradiční vnímání žen jako nevinných objektů mužské zvůle, protože je to právě chór nevěst různého stáří i fyzického typu, který násilím vhání Maryšu do nechtěného manželství s Vávrou. Promítají si do něj své představy o „panu Božském“ a nevidí démona, který se v jejich idolovi ověšeném zlatem a kožešinami skrývá. Důraz je kladen na explicitní sexuální motivy ztvárněné bez fyzických zábran, které mohou být pro konzervativního diváka silným soustem, nejsou ale v žádném případě samoúčelné. Naopak zdařile reflektují vnímání žen jako pouhých objektů k uspokojení mužských potřeb. Navíc je vyvažují vtipně ironické scény, které inscenaci dynamizují.
Sbor nevěst tvoří v první části přesvědčivou psychologickou hradbu proti drzé a rozevláté Maryše, která se marně snaží s těmito bílými přízraky bojovat. V podání Andrey Bereckové je nejprve hubatou teenagerkou prožívající první lásku se vším ostychem i bouřlivostí, toužící naplnit vlastní představy o životě. Po sňatku se ovšem přerodí v cynickou a vyhořelou paní Vávrovou, vizuálně připomínající bohatou italskou signoru, zajímající se jen o nákupy ve značkových buticích. Petr Jeništa stylizoval Vávru do machistického podnikatele zvyklého na obdiv žen, který na nikoho nebere ohledy. Touží po krásné submisivní partnerce, ale s Maryšiným počátečním odporem si příliš neví rady, a když ve scéně svatební noci odloží oděv, ukáže se jeho skutečná nejistota a nesmělost. Výklad Vávry jakožto egoistického misogyna je podpořen znepokojivým pojetím služky Rozáry (Barbora Šupová) – její handicap ve zkratce, avšak jednoznačně vypovídá o tom, jaké jsou její skutečné úkoly ve Vávrově domácnosti. Ústřední téma se zrcadlí i ve Franckovi Pavla Neškudly: když se tento zprvu obyčejný klučina ve druhé části setkává s provdanou láskou, ironicky recituje Sovovy verše z básně Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? a jeho vztek a zoufalství dávají tušit, že i jemu se jednou podaří dospět v tyrana.
Inscenace je ve své odvážné výpovědi důsledná a nekompromisní. Slavná závěrečná scéna, v niž Čermákova inscenace postavená na principech „dobrovolné oběti“ a absence vůle či sil samostatně jednat přirozeně vyústí, je velmi silná ve svém jednoduchém, civilním podání. Depresivním dětem se podařilo na notoricky známém půdorysu Maryši vystavět vlastní osobité dílo, které je ve své kompaktnosti a přesvědčivosti strhující.
Depresivní děti touží po penězích, Praha – Jakub Čermák a kol. podle bratří Mrštíků: Maryša (mlčí). Režie Jakub Čermák, scéna Martin Šimek, kostýmy Anežka Straková, hudba Tanita Yankova. Premiéra 2. dubna 2019 (psáno z předpremiéry 17. března).
Komentáře k článku: Maryša (mlčí) ve zlaté kleci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
