Maškaráda v kostce
Maškaráda Michaila Jurjeviče Lermontova asi nezasáhne dnešní hlediště obrazem společenské přetvářky, ale spíše věčnou tragédií vášně, žárlivosti a pomsty. Vypjaté city nepatří jen k romantismu, kterého je Lermontov typickým představitelem. Pokud ovšem nezavánějí patosem nebo sentimentalitou. Toho si zřejmě byli vědomi i tvůrci mladoboleslavské inscenace, ale snaha o „zcivilnění“ textu se příliš nepodařila. Problém začíná už v scénografii.
Maškaráda zasáhne dnešní hlediště věčnou tragédií vášně, žárlivosti a pomsty FOTO MARTINA VENIGEROVÁ
Když se rozhrne opona, určitě zaujme abstraktní prostor, kterému vévodí veliká krychle, opakující se pak v zmenšených různých verzích včetně z ní odvozeného Ninina náramku. Jediným konkrétním prvkem je dobový stolek a čalouněné křeslo, které je během první části inscenace různými postavami postupně demolováno, aby ve druhé bylo už také jen chladným skeletem. Scéna sice vypadá efektně, ale problémem je si domyslet, co znamená. Postavy jsou v krychli občas uzavřeny, hrají však také mimo ni. Snad je má svírat okolí, jejich vlastní psychika, logika v jejím využívání se hledá stěží.
Vizuální podobou je tragický osud hlavních aktérů chladně poetizován, což ještě podtrhuje téměř filmově podkreslující hudba. Proti tomu jsou však některé postavy vedeny až k jakési civilizační manýře. Týká se to především Arbenina Petra Prokeše, který od začátku vypadá jako životní ztroskotanec. Rozhodně to není silná, dokonce snad démonická osobnost, z které mají ostatní respekt. Nešťastný kostým připomínající lepší second hand dělá navíc z Arbenina spíše outsidera, který obtížně přesvědčí jak o spalující lásce k Nině (Hana Marie Maroušková), tak o schopnosti manipulovat okolím. Jeho milostná vášeň je nepochopitelně zpočátku adresována Nině 2, snad jeho snu, do něhož vtělil i nereálné představy. Zatímco Nina 2 (Lucie Horáková) poněkud neobratně tančí, skutečná Nina totiž stojí vedle Arbenina, ale on hovoří ke svému přeludu. Scéna Nininy smrti je brutální, zřejmě má znázorňovat, že Arbenin žárlivostí šílí. Prokeš přitom zápasí hodně s technikou, verše v jeho podání se často mění v změť nesrozumitelných slov. Hana Marie Maroušková jako jeho protihráčka Nina působí jemně, křehce, ale, bohužel, také dost nevýrazně a jednotvárně. Oba pak přehrává Aleš Petráš jako buranský, sexem nabuzený kníže Zvojzdič, i když scéna jeho ponížení je zahrána příliš marginálně na to, aby se najednou začal chovat jako rozervanec z Dostojevského.
Není to ovšem jen jeho problém, zdá se, že režisér Petr Veselý mnohem víc buduje celkovou atmosféru než význam jednotlivých situací. Masky na plese představují naddimenzovaná zvířata, ptáky a ryby, ty jsou zvoleny právě pro Ninu a baronesu. Efektně se pracuje se světlem, které často vyděluje z temnoty jen jednu postavu, používá se i video. Přitom ale třeba téměř uniká smysl dialogu Arbenina s baronesou Štralovou, kdy mu přiznává, že podezření z Nininy nevěry zavinila nechtěně ona. Ostatně Lucie Matoušková v přehnaně apartní paruce zaujme možná pikantně nasazeným monologem o ženském údělu pár feministek, ale jinak se její postava zcela vytrácí. Úlevou je pak nejednoznačný Kazarin Ivo Theimera s dokonalou dikcí, která charakterizuje i Neznámého Radima Madeji. Ovšem pochopit, co Madeja v poněkud kosmickém obleku představuje, je i nad síly toho, kdo Maškarádu dobře zná. Inscenátor se přece nemůže spokojit s tím, že jde o tajemnou osobu, která může být cokoliv, ale musí ji nějak vázat k vyznění inscenace.
Maškaráda v Mladé Boleslavi vypadá jako ambiciózní dílo, ale je to jen třpytivá ambaláž, v níž skutečný obsah chybí.
Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda. Překlad Emanuel Frynta, úprava a režie Petr Veselý, scéna Milan Popelka, kostýmy Zuzana Mazáčová, hudba Vladimír Nejedlý, dramaturgie Lenka Smrčková. Premiéra 29. dubna 2016.
Komentáře k článku: Maškaráda v kostce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
